Roku 1992 zastával funkci soudce československého Ústavního soudu, od roku 2000 je členem Stálého rozhodčího soudu v Haagu a 4. dubna téhož roku se stal soudcem Ústavního soudu České republiky. Na tuto funkci rezignoval 8. května 2004 a stal se soudcem Soudního dvora Evropské unie. Mimoto zastával i jiné veřejné funkce v České republice a v Radě Evropy. Rozhovor s Jiřím Malenovským přinesl nejnovější čtvrtletník Nejvyššího soudu AEQUITAS. Nyní si ho můžete přečíst i na České justici.
Z vašeho dlouholetého působení u Ústavního soudu ČSFR a Ústavního soudu ČR znáte justiční prostředí u českých soudů a máte bezprostřední a dlouhodobou zkušenost z prostředí Soudního dvora EU. Pokud byste měl najít zásadní rozdíly ve způsobu práce soudců a soudního personálu, vidíte nějaké?
Mohu srovnat jen s Ústavním soudem. Situaci na ostatních českých soudech příliš neznám. Obecně řečeno, do evropské justice proudí mnohem více peněz. To dovoluje investovat nejen do kabinetů členů, tj. soudců a generálních advokátů Soudního dvora, ale i do jeho soudní kanceláře. Ta je početná a její právníci jsou dobře honorováni. Poskytuje členům rozsáhlé a kvalitní odborné služby. Velmi užitečný pro členy je i početný kabinet předsedy Soudu. Soudcům i generálním advokátům se tak pracuje mnohem komfortněji. Každý člen Soudu má čtyři referendáře a dvě asistentky, jejichž servis výrazně napomáhá tomu, aby se mohl soustředit jen na rozhodování.
Pracovním jazykem Soudu je francouzština a ne všichni členové ji dostatečně ovládají. Porady v senátech se proto uskutečňují primárně formou vzájemně vyměňovaných písemných nót, na nichž se zákonitě významně podílejí i jazykově skvěle vybavení referendáři. Soudce si musí ve svém kabinetu získat a udržet nespornou autoritu, což je nutným předpokladem k tomu, aby nóty, které od něj odcházejí, vyjadřovaly jen jeho odborné názory. Závěrečná etapa porady probíhá ústně, jen za přítomnosti zasedajících soudců. Ve finální fázi se proto aktivní a kvalitní znalost francouzštiny obzvlášť cení.
Ještě bych doplnil, že Soudní dvůr tradičně propůjčuje značnou neformální autoritu voleným předsedům senátů, kteří ji široce využívají k moderování diskuse v senátu a k dosahování výsledného kompromisu. Jde o složitou operaci, již vzhledem k tomu, že jinak smýšlející soudci nedisponují právem na odlišné stanovisko.
Také justice se potýká s důsledky koronavirové pandemie. Jaká opatření přijal Soudní dvůr zjara loňského roku, když pandemie naplno propukla v Evropě? Jaký to ovlivnilo pracovní režim ve vašem kabinetu?
Je třeba říct, že při zvládání epidemické situace zasahují současně Unie (zejména Komise) a Lucembursko coby stát sídla. Nemám dojem, že by tato duplicita byla na újmu efektivitě protiepidemických opatření. Od března 2020 Soud funguje s malou přetržkou v režimu „télétravail“ čili „home office“. Veškerá součinnost probíhá elektronicky, telefonicky nebo cestou videokonferencí. Členové Soudu nejsou povinni docházet na Soud a sdělují svůj názor na dálku způsobem, který jim dovoluje vést interaktivní diskusi s ostatními. Uvědomme si, že svým pokročilým věkem patří do nejohroženější skupiny společnosti. Několik členů skutečně Covidem-19 onemocnělo. Pokud jde o očkování, nepožívají žádné „funkční“ přednosti a jejich přístup k vakcíně určuje strategie očkování prosazovaná lucemburskou vládou.
Od roku 2007 jste několikrát přednášel o různých aspektech unijního a mezinárodního práva u Nejvyššího soudu. Jak hodnotíte průsak unijního práva a judikatury Soudního dvora do rozhodovací praxe českých soudů?
Jsem profesorem mezinárodního práva. Český právní řád, ani judikaturu českých soudů systematicky nesleduji. Nedávno jsem psal úvod k jednomu z komentářů k českému autorskému zákonu. Dospěl jsem při té příležitosti k závěru, že v oblasti autorského práva jsou unijní právo i judikatura Soudního dvora v českých podmínkách adekvátně brány na zřetel. V jiných oblastech tomu může být ale samozřejmě jinak. Kupříkladu, co se týče strategie a praxe vlády při potírání epidemické situace, nevšiml jsem si, že by v odborné diskusi o nich byly argumenty z unijního práva vůbec vzneseny, což je na pováženou. Mám ostatně pochybnosti o souladu některých jejich aspektů s unijními právními standardy. Kriticky v tomto smyslu jsem se nedávno v Právním rádci vyjádřil k vládní očkovací strategii. Zdá se mi nekoherentní a málo zohledňující rizika pro životy lidí. Desítky tisíc obětí jsou výmluvným důkazem.
V připravovaném vydání dubnového čísla časopisu Soudce jste mě upřímně rozesmál pikantním zážitkem z Vvaší kariéry velvyslance při Radě Evropy ve Štrasburku. Můžete ho prosím zmínit?
Určitě. Hned můj velvyslanecký „křest ohněm“ stál za to. Na konci června 1993 dorazila do Štrasburku česká delegace v čele v ministrem J. Zieleniecem a předsedou Poslanecké sněmovny M. Uhdem u příležitosti vstupu České republiky do Rady Evropy. Měla při slavnostním aktu předat generální tajemnici organizace C. Lalumière listinu o přístupu ČR ke Statutu Rady Evropy. Špatně jsem se dohodl s ředitelem příslušného odboru MZV J. Michovským, který listinu s prezidentskou pečetí dovezl z Prahy. Nechal ji u mne na úřadu, kdežto já jsem se mylně domníval, že ji s sebou vzal do Rady Evropy k obřadnému předání. Pravý stav věcí jsme oba zjistili pět minut před obřadem, tedy pozdě. Dohodl jsem bleskově s vedoucím sekretariátu C. Lalumière, že mu listinu dopravím až další den, a on generální tajemnici upozorní, aby ji při ceremoniálu nehledala. Akt odevzdání svrchované listiny se tedy ve skutečnosti odehrál bez ní. Ministr ode mne dostal prázdnou složku, což záhy zjistil a položil mi při projevu C. Lalumière polohlasem ledově otázku, co to znamená. Podlamovala se mi kolena. Poněkud fabulativně jsem mu vysvětlil, že jde o obvyklý postup a že generální tajemnice o tom ví. „Předání“ úspěšně proběhlo a po něm jsme se s delegací přemístili na terasu k přípitku. Dosud mi zní v uších sarkastický výrok J. Zieleniece, jímž shrnul surrealistickou situaci a s nímž se obrátil na M. Uhdeho: „Pane předsedo, právě jsme vstoupili do Rady Evropy. Po česku. Bez listiny o přístupu. S prázdnou složkou.“ Už jen dodávám, že naše vzájemné vztahy zůstaly výborné.
Za jak dlouho byste řekl, že jste si zvykl v Lucemburku? Je to město úředníků a bankéřů. Dá se tam během náročných pracovních dní nějak relaxovat nebo jste si odpočinek užíval tady na Moravě?
Lucembursko je malé a Lucemburk ještě menší. Přiznám se, že jsem s lucemburským prostředím příliš nesrostl. Všechny prázdniny i „bílé týdny“ jsem trávil v Brně, případně u moře. Volných víkendů jsem se snažil využít k literární reflexi teoretických otázek unijního a mezinárodního práva. V Brně by pro takovou činnost určitě byl menší prostor. Publikoval jsem desítky českých i cizojazyčných studií, především ve francouzštině, na kterou jsem se soustředil, a to i na úkor jiných praktických jazyků, v čele s angličtinou. Za největší řeholi považuji sepsání francouzsky psané monografie o nezávislosti mezinárodních soudců, kterou vydala v r. 2011 Akademie mezinárodního práva v Haagu. Tato instituce existuje už celé století a v přednáškách z mezinárodního práva veřejného, zpracovaných monograficky v její sbírce, přede mnou figuroval jediný československý autor, J. Žourek. Byla to tedy pro mne velká čest, nicméně na knize jsem prakticky nechal svůj víkendový čas v průběhu šesti let….
Když jsem byl v roce 2012 na stáži u generální advokátky Eleanory Sharpstonové, všimnul jsem si velkorysých možností, které Soudní dvůr poskytoval zaměstnancům stran sportovního a kulturního vyžití a mimopracovních aktivit. Eleanor Sharpstonová chodívala do tělocvičny trénovat judo. Měl jste prostor něčeho z toho využít?
Mohu potvrdit. Soudcovské práci dominují hlava a hýždě potřebné k sezení. V prvních letech jsem dostal lekci, kam takový životní režim zdravotně vede. Míval jsem ústřely zad. Později jsem proto začal využívat prostornou tělocvičnu Soudu a snažil jsem tam trefovat basketbalový koš. K tomu každou neděli plavání v městském bazénu. A bylo po problémech. Momentálně, v covidové době, trnu, aby se situace neopakovala.
Soudní dvůr míval vynikající kantýnu. Chutnalo vám tam? Mají vůbec Lucemburčané nějaké tradiční jídlo? Jak byste vyhodnotil stravovací možnosti, které soud nabízel?
I já jsem dlouho viděl kantýnu jako vy. Po mnohaletém každodenním stravování jsem ale nabyl dojmu, že jídla i jejich příprava v podmínkách mnoha set strávníků jsou příliš „průmyslová“. Jejich pravidelná konzumace mi udělala v trávící soustavě své, a tak poslední dva roky jsem od „závodního stravování“ úplně upustil. Nyní, po návratu do Brna, denně oceňuji klady domácí kuchyně i stravy.
Chtěl byste popřát něco Nejvyššímu soudu, případně dalším vysokým českým soudům?
Mám odlišnou životní zkušenost než drtivá většina českých soudců. Strávil jsem v zahraničí hodně přes dvacet let. Vidím proto český stát i českou společnost s větším odstupem. A ten mi napovídá, že stát i společnost dosud mají zřetelné civilizační problémy, a to nejen ve srovnání se západním i jižním sousedem České republiky. Přeji českým vrcholným soudům, aby promítaly tento problém do svých úvah a snažily se ve svých rozhodnutích stát i společnost odpovídajícím způsobem kultivovat. Je málo jiných profesí, jejichž příslušníci k tomu mají srovnatelnou možnost.
AEQUITAS
