Výrobu pohonných hmot musíme navyšovat, ne omezovat, uvědomila si už i předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová. Šéfka Komise v tomto týdnu spustila „strategický dialog“ s evropskými zpracovateli ropy. Pojďme si u této příležitosti připomenout, jak začala krize evropských rafinerií a jaké to má dnes následky.
Jak Ekonomickému deníku sdělil ředitel výroby společnosti Orlen Unipetrol Jiří Hájek, potíže evropských rafinerií začínají už po roce 2000. Arabské ropné koncerny Saudi Aramco, ADNOC a další totiž zjistily, že vydělají více, když se místo vývozu surové ropy zaměří na ropné produkty. Najaly proto experty ze Severní Ameriky a Evropy a postavily velké, moderní a efektivní rafinerie.
To jim dodnes přináší konkurenční výhodu. „Větší a modernější rafinerie mají vyšší energetickou účinnost, vyšší výtěžnost a celkově nižší náklady na provoz. K tomu můžeme přičíst nižší náklady na energie a na přepravu ropy,“ vysvětluje Jiří Hájek. Mnohé rafinerie na Arabském poloostrově se totiž nacházejí v blízkosti těžebních vrtů.
Redukce evropských rafinerií
Výsledek se dal předpokládat – evropské přístavy byly najednou plné dovezené nafty, benzinu a leteckého paliva za lákavou cenu. Provozovatelé začali stárnoucí a méně efektivní evropské rafinerie zavírat. Jak upozornil ve své zprávě think tank Global Trade Policy Observatory (GTPO), kapacita rafinerií v 27 zemích Evropské unie klesla z 13,8 milionu barelů denně v roce 2000 na 12,8 milionu v roce 2013 a dále na současných 12 milionů barelů za den.
Největší pokles kapacity rafinerií se odehrál ve Francii, Itálii a Německu. Nevyhnul se však ani České republice. Orlen Unipetrol v roce 2012 odstavil menší rafinerii Paramo v Pardubicích, která se zaměřovala na produkci nafty a v minulosti zvládala zpracovat 600 až 750 tisíc tun ropy za rok.
Konkurenceschopnost evropských zpracovatelů ropy narušilo také zavedení emisních povolenek. „Je potřeba hledat rovnováhu mezi evropskými emisními cíli a zachováním konkurenceschopnosti evropského průmyslu. Povolenky totiž snižují zisk. Zbývá tak méně peněz na investice do modernizace a rozvoje rafinerií,“ doplnil Jiří Hájek.
Až 30 procent nafty z dovozu
Jak dále uvádí GTPO, dovozní závislost si Evropa vybudovala hlavně u tří produktů – nafty, leteckého paliva a propanbutanu (LPG). Tento deficit do roku 2021 pokrývali tři dodavatelé – státy z oblasti Perského zálivu, Rusko a Spojené státy. Nejprve vypadlo Rusko; Evropa v reakci na agresi vůči Ukrajině reagovala zavedením sankcí včetně zákazu dovozu ropy a ropných produktů z Ruska. Výpadek ochotně nahradili arabští zpracovatelé ropy. Jenže konflikt v Perském zálivu letos způsobil pokles dodávek i z těchto zemí.
Problém je v tom, že výpadek dvou ze tří zahraničních dodavatelů už evropské země nedokážou nahradit. Dovoz totiž pokrýval až 30 procent spotřeby nafty. Podobná situace nastala u leteckého paliva, kde nechybělo mnoho a nastala masivní redukce letecké dopravy nad Evropou. Letní sezonu nakonec zachránily zvýšené dovozy ze Spojených států a překvapivě také z Nigérie, z moderní rafinerie společnosti Dangote.
Výsledky této dovozní závislosti vidíme denně na totemech čerpacích stanic. Cena nafty od počátku roku vzrostla z 32 korun na téměř 50 korun za litr ke konci září – tedy o zhruba 55 procent. Následný pokles průměrné ceny k úrovni 47,50 koruny byl možný jen díky dočasnému snížení spotřební daně. Nárůst v případě benzinu Natural 95 je mírnější – z 33 korun na 45 korun za litr. Ve výrobě benzinu jsou země Evropské unie stále ještě soběstačné.
