Jaderná energetika zůstává ve světě na okraji zájmu. Za první letošní pololetí byly dokončeny a připojeny k síti čtyři reaktory – všechny v Asii. Konkrétně dva v Číně a po jednom v Indii a Pákistánu. Také zprávy o zahájené stavbě jaderného bloku přicházely hlavně z Číny. Naopak z evropských zemí a Severní Ameriky přicházely zprávy o odstavování starých reaktorů.
Posledním přírůstkem je blok Hongyanhe-5, který vyrostl poblíž velkoměsta Dalian v severovýchodní Číně. Jak uvádí web World Nuclear Industry Status Report, prvně byl připojen k síti v pátek 25. června. Nejedná se o žádný zázrak moderní doby; čínský reaktor ACPR-1000 je fakticky jen vylepšeným nástupcem francouzských reaktorů z 80. let minulého století. Vlastní jej konsorcium China General Nuclear (CGN) a China Power Investment Corporation. Zmíněné CGN patří mezi vyřazené uchazeče o stavbu elektrárny Dukovany II.
Další reaktor ACPR-1000 zahájil provoz v polovině května v elektrárně Tianwan. Jedná se v pořadí o šestý blok této elektrárny, jež se nachází v provincii Jiangsu severně od Šanghaje. Majitelem je v tomto případě konkurent CGN – China National Nuclear Corporation (CNNC). Zajímavostí může být, že první čtyři bloky v elektrárně Tianwan postavil ruský Rosatom. Podle smlouvy z letošního dubna zde Rusové postaví ještě sedmý a osmý blok s reaktory VVER-1200.
Číňané zkoušejí se střídavým úspěchem své jaderné technologie nabízet i v zahraničí. Zatím nejdál pokročili ve spřáteleném Pákistánu, kde v březnu prvně spustili reaktor typu Hualong One (ten samý, co nabízeli pro moravské Dukovany). Zatímco na domácím území jsou Číňaně schopni nový blok postavit za pět let, tady výstavba trvala o něco déle – sedm roků a čtyři měsíce. Nový blok stojí na pobřeží blízko největšího pákistánského města Karáčí. V pokročilé fázi výstavby je druhý blok stejného typu.
Čtveřici dokončených bloků doplňuje třetí blok jaderné elektrárny Kakrapar v indickém Gudžarátu. Dokončen byl až po dlouhých deseti letech od zahájení stavebních prací. Typově se jedná o dost nemoderní těžkovodní reaktor o výkonu 700 megawattů založený na starší kanadské technologii CANDU. Počet provozovaných reaktorů v Indii tak vzrostl na 21, dalších šest je ve výstavbě.
Evropa by mohla ve statistice nově dokončených jaderných bloků také zabodovat, pokud by se podařilo uvést do provozu bloky „těsně před dokončením“. Vzhledem k technickým a bezpečnostním nedostatkům se jejich spuštění opakovaně oddálilo (a výstavba prodražila). Platí to v případě finské elektrárny Olkiluoto, francouzského Flamanville či třetího bloku slovenské Elektrárny Mochovce. Totéž lze říct o elektrárně Vogtle, kterou staví Westinghouse ve Spojených státech.
V západní Evropě i Spojených státech tak početně převažují odstavené bloky nad nově spuštěnými. Sérii zahájil již 1. ledna švédský Vattenfall, který odstavil (po 46 letech provozu) blok Ringhals-1 poblíž Göteborgu. Jako poslední se přidalo EDF Energy, které v červnu oznámilo trvalé odstavení dvou bloků britské elektrárny Dungeness B. Další čtyři britské reaktory mají v provozu skončit v příštím roce. Rychlý proces nastane také v Německu, kde letos odstaví tři jaderné bloky a poslední tři přijdou na řadu v roce 2022.
Jaderné energetice by obecně mohl prospět tlak na dekarbonizaci energetiky a odklon od fosilních paliv. Do nových bloků chce investovat celá řada zemí našeho regionu – kromě Česka také Maďarsko, Polsko, Estonsko, Slovinsko, Bulharsko i další. Hlavní překážkou zůstávají vysoké investiční náklady, špatná návratnost investice a také nejasný postoj Evropské komise, která stále nemá jasno v tom, zda bude rozvoj jaderné energetiky podporovat nebo blokovat.
David Tramba
