Pelikánův návrh novely insolvenčního zákona, který stanoví, že insolvenčního správce by mělo v případě hornických společností soudu navrhovat ministerstvo financí, tvrdě narazil u všech resortů i veřejné ochránkyně práv. Pikantní je, že tuto pravomoc odmítá i samotné MF.
V návrhu ministerstvo spravedlnosti píše, že novelu vyhotovilo „v reakci na naléhavý veřejný zájem, s cílem předejít negativním dopadům spojeným s úpadkem právnických osob, které jsou oprávněny vykonávat hornickou činnost“. Změny by se měly týkat hornických firem, které ke dni podání insolvenčního návrhu zaměstnávají nejméně 500 lidí, a také dalších firem v případném koncernu. Insolvenčního správce má podle písemné podoby novely ustanovit a odvolávat soud na návrh ministerstva financí. Soud i správce musí dbát na to, aby „přijatá řešení byla také v souladu s veřejným zájmem a právy a oprávněnými zájmy zaměstnanců dlužníka“.
„Není jasné, z jakého důvodu by mělo insolvenčního správce právnické osoby vykonávající hornickou činnost navrhovat Ministerstvo financí. Podle našeho názoru nejsou nově navrhované pravomoci Ministerstva financí začlenitelné do jeho stávajících kompetencí vymezených v § 4 zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tzv. kompetenční zákon“)“, píše se v připomínce MF, kterou označilo jako zásadní.
„Daná problematika se jeví Ministerstvu financí jako průřezová, přesahuje rámec jednotlivých organizačních složek státu a je jen velice obtížné určit konkrétní organizační složku státu, která by měla mít uvedenou kompetenci v gesci. Pokud by již mělo být do jmenování insolvenčního správce z důvodů ochrany veřejného zájmu a zájmů zaměstnanců dlužníka zasahováno, příslušela by tato role spíše orgánu zastřešující jednotlivá ministerstva, například vládě ČR.“
Proti zásadám insolvenčního řízení
Stejně tak za zásadní připomínku tento požadavek označil vedoucí Úřadu vlády, podle nějž způsob výběru insolvenčního správce v navrhovaném ustanovení je spojen s rizikem, že stát, který může být potenciálně v insolvenčním řízení věřitelem, bude mít absolutní pravomoc nad jmenováním insolvenčního správce. Podle insolvenčního zákona je však insolvenční správce určován insolvenčním soudem v souladu s pravidly § 25 insolvenčního zákona. Věřitelé mohou na schůzi věřitelů insolvenčního správce odvolat a určit správce nového. Je však třeba, aby se jednalo o věřitele s většinou hlasů. V tomto je tedy ustanovení v rozporu s dosavadními principy insolvenčního zákona.
„Nerozumíme, proč předkladatel zvolil odlišný postup při ustanovení insolvenčního správce, který je v rozporu se zásadami, na kterých stojí insolvenční řízení. Takovýto postup, kdy by insolvenčního správce ustanovoval insolvenční soud na návrh ČR prostřednictvím Ministerstva financí považujeme za nestandardní i z hlediska mezinárodního srovnání. Důvodová zpráva ve výše zmíněném ohledu nepřináší uspokojivé vysvětlení a omezuje se pouze na obecná konstatování. Požadujeme toto ustanovení vypustit,“ konstatuje v této souvislosti Ministerstvo školství. I to považuje tuto připomínku za zásadní.
Podle názoru MŠMT není úprava v § 388d odst. 1 ve spojení s důvodovou zprávou zcela jasná resp. je zavádějící. „Domníváme se, že se zde nově zakládá působnost Ministerstva financí jako ústředního správního úřadu a že se tak z hlediska zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů, jedná o situaci ve smyslu § 3 odst. 2 cit. zákona. Za tohoto předpokladu by v § 388d odst. 1 bylo na místě uvedení pouze Ministerstva financí a naopak nesprávné by bylo uvádět jako navrhovatele Českou republiku.
Ke kritice se přidává i Ministerstvo vnitra. „Požadujeme vysvětlit, na základě jaké úvahy bylo zvoleno řešení, že insolvenční soud je povinen jmenovat insolvenčního správce, kterého je oprávněno navrhnout pouze Ministerstvo financí, když hornictví spadá do kompetence Ministerstva průmyslu a obchodu, ochrana práv zaměstnanců pak do kompetence Ministerstva práce a sociálních věcí a environmentální zájmy by mělo hájit Ministerstvo životního prostředí.“ Dle komentáře ve zvláštní části důvodové zprávy by ministerstvo mělo vybrat kteréhokoliv vhodného insolvenčního správce ze zvláštní části seznamu insolvenčních správců, který by měl následně zvážit svou schopnost vykonávat tuto funkci zvážit. MV ale postrádá kritéria, na jejichž základě bude Ministerstvo financí určovat „vhodnost“ kandidáta na tuto funkci, a to obzvláště za situace, kdy zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů, stanoví kritéria a podmínky, za nichž může fyzická či právnická osoba vykonávat činnost insolvenčního správce. Domníváme se, že úspěšným složením zkoušky insolvenčního správce a splněním dalších podmínek, na jejichž základě jsou insolvenční správci zapsáni do speciálního seznamu, jsou všichni insolvenční správci ve stejném postavení a nelze činit úvahu, že některý je méně či více kvalifikovaný, resp. vhodný.“ I MV tuto připomínku považuje ministerstvo za zásadní.
V návaznosti na výše uvedené dále nesouhlasíme s tím, pokračuje připomínka, že se neúměrně posiluje právo insolvenčního správce jmenovaného na návrh Ministerstva financí na úkor práv věřitelů. „Tento krok opět není v Důvodové zprávě uspokojivě zdůvodněn, a proto požadujeme toto ustanovení vypustit či řádně vysvětlit.“
Popření rovnosti státu před zákonem
Obšírně se návrhu věnuje ve svých připomínkách i veřejná ochránkyně práv Anna Šabatová. Jak uvádí, návrh bez bližšího zdůvodnění zavádí určení osoby insolvenčního správce, stejně jako předběžného správce Ministerstvem financí. Prolamuje tak rotační princip určování insolvenčních správců předsedy krajských soudů zavedený do právního řádu od 1. ledna 2014. „Předkladatel argumentuje požadavkem maximální odborné a morální kvality a svědomitého výkonu činnosti insolvenčního správce. Tím prakticky zpochybňuje kvalitu insolvenčních správců zapsaných ve zvláštní části seznamu. Všichni takoví správci by měli být dostatečně kompetentní pro výkon své funkce. Lze připustit působení zvláštních správců „druhé kategorie“ v ostatních insolvenčních řízeních? Návrh prakticky zpochybňuje kvalitu současného systému,“ uvádí Šabatová.
Návrh podle ní přinese riziko pochybností o nepodjatosti ministerstvem určeného insolvenčního správce vůči státu jako jednomu z mnoha potenciálních věřitelů (ať již v pozici finančních úřadů, České správy sociálního zabezpečení, úřadů práce aj.), přestože by se jednalo o postup v rozporu jednou ze základních zásad insolvenčního řízení o rovnosti účastníků řízení, resp. rovnosti věřitelů či jejich rovných možností [§ 5 písm. a) a b) insolvenčního zákona]. „Nedostatek předloženého návrhu spatřuji v libovůli ministerstva při výběru osoby insolvenčního správce. Takovým návrhem je soud vázán, postup ministerstva nelze napadnout (vyjma obecných důvodů podle § 26 insolvenčního zákona) a chybí jakékoliv kontrolní mechanismy. Návrh zakotvuje výjimečné postavení ministerstva z hlediska míry jeho vlivu na fungování legitimních právně-ekonomických procedur, resp. na chod státu mimo základní principy dělby moci.“
Rizikovou, pokračuje ombudsmanka, se jeví úvaha předkladatele o přípustnosti aplikace § 22 odst. 2 insolvenčního zákona ministerstvem při jeho pravomoci určení osoby insolvenčního správce (viz důvodovou zprávu, zvláštní část k § 388d, druhému odstavci, str. 11). Připouští možnost volby kterékoliv osoby (i mimo seznam zvláštních insolvenčních správců), dospěje-li ministerstvo k závěru, že žádná z tam uvedených osob se mu nejeví dostatečně vhodná. „Takto zvolené řešení není vhodné, neboť popírá princip rovnosti všech, včetně státu, před zákonem. Takovým výběrem správce stát porušuje pravidla rovnosti účastníků insolvenčního řízení a nepřípustně zasahuje do insolvenčního řízení. Navrhuji ustanovení vypustit, nebo upravit. Tato připomínka je zásadní.“
Dušan Šrámek, Česká justice
