Ambiciózní evropský plán na energetické využití vodíku se míjí s realitou. Ještě v roce 2022 se v dokumentu REPowerEU hovořilo o výrobě 10 milionů tun zeleného vodíku přímo v zemích Evropské unie a dovozu stejného množství z partnerských zemí. Dnes už je zřejmé, že těchto hodnot nedosáhneme. Co s tím?
Evropská komise zavelela k revizi příliš optimistických plánů. Zahájila veřejnou konzultaci, která poslouží jako podklad pro přípravu nové vodíkové strategie. Vyjádřit se mohou různé zájmové skupiny, ale také veřejnost. Hlavní otázka zní: Jak může obnovitelný vodík přispět k naplnění klimatických cílů Evropské unie do roku 2040?
Realita? Desetina ze záměru
V čem je problém? „Je to dáno především vysokou cenou obnovitelného vodíku, omezenou poptávkou, neúplnou transpozicí směrnice RED a také zpožděním vodíkové plynovodní infrastruktury oproti předchozím plánům. Už dříve jsme upozorňovali, že evropská strategie je zcela nerealistická. Dokonce si myslíme, že to paradoxně sektoru mohlo i uškodit,“ vysvětluje výkonný ředitel České vodíkové technologické platformy (HYTEP) Martin Křemenák.
Pro připomenutí: Evropská vodíková strategie z roku 2020 počítala s instalací elektrolyzérů na výrobu obnovitelného vodíku v rozsahu 40 gigawattů (GW) do roku 2030. Podle odhadu HYTEP se podaří nainstalovat zhruba desetinu tohoto množství, tedy něco přes 4 GW. Podle Martina Křemenáka jde i tak o solidní výsledek. V roce 2020, z kterého unijní vodíková strategie pochází, běžely v celé EU elektrolyzéry o výkonu menším než 100 megawattů.
Příliš náročné požadavky
Využití vodíku jako paliva zkomplikovala také příliš tuhá regulace ze strany Evropské unie, zveřejněná na jaře 2024. Ta svými náročnými požadavky zastavila či opozdila řadu projektů na využití vodíku v energetice, průmyslu a dopravě. Týká se to hlavně zemí, které nemají příliš vhodné podmínky pro využití větrné a solární energie. Tedy i České republiky.
Podle loni oznámených pravidel musí „obnovitelný vodík nebiologického původu (RFNBO) plnit celou řadu přísných podmínek. Patří mezi ně časová korelace mezi výrobou zelené elektřiny a obnovitelného vodíku či požadavek na emisní stopu, která nesmí překročit limit 3,38 kilogramu CO2 na 1 kilogram vodíku.
A co dovážet zelený amoniak?
Co se týká dovozu, tady je slabinou nízká energetická hustota vodíku oproti objemu. Podle posledních zpráv roste mezi investory zájem o výrobu zeleného čpavku (amoniaku) a e-metanolu. Tyto suroviny lze snadněji převážet na lodích. K jejich výrobě je sice zapotřebí vodík, avšak jeho výroba i spotřeba se odehraje v zahraničí. Konkrétně v zemích, jež mají ideální podmínky pro výrobu elektřiny ze slunečního záření a větrné energie.
Jak Ekonomický deník informoval v srpnu, velké plány na výrobu zeleného čpavku mají investoři v arabských zemích od Maroka po Omán. Mezi další perspektivní země pro jeho produkci se řadí Indie, Austrálie, Chile, Namibie a Jihoafrická republika. V přípravě jsou ambiciózní projekty za mnoho miliard dolarů.
