Mechanizované vojsko vstupuje do éry, v níž už nestačí spoléhat pouze na ochranu bojových vozidel, jejich palebnou sílu a schopnost manévru. Stále větší význam získává také rychlost, s jakou jednotky získávají informace, vyhodnocují je a proměňují v konkrétní bojový účinek.
Vojáky nenahradí
Bezpilotní systémy nemají nahradit tanky, bojová vozidla pěchoty ani vojáky. Mají však zvýšit bojovou hodnotu mechanizovaných jednotek a jejich šance na přežití. Proměnu popisuje materiál Armády ČR s názvem Mechanizované vojsko v éře bezpilotních systémů: UxS jako integrální součást boje mechanizovaných jednotek. 71. praporní úkolové uskupení jej zveřejnilo před několika dny.
Nejde přitom pouze o létající drony. Do pozemního boje vstupují také bezosádkové pozemní platformy, průzkumné senzory, retranslační zařízení, prostředky elektronického boje a další technologie. Jejich skutečný přínos se projeví teprve tehdy, když je jednotka zapojí do společného systému. Samotná platforma totiž ještě žádnou novou bojovou schopnost nevytváří.
Mohlo by vás zajímat

Dron může odhalit prostor za terénní překážkou
Představme si mechanizovanou jednotku, která se připravuje k útoku proti technologicky vyspělému protivníkovi. Ten měl dostatek času připravit obranu, zaminovat klíčové přístupy, rozmístit protitankové prostředky a připravit systém paleb. Nad prostorem operují bezpilotní prostředky. Současně probíhá nepřetržitý boj o elektromagnetické spektrum.
Každá rádiová emise, tepelná stopa nebo neopatrný pohyb mohou přispět k odhalení jednotky. Mezi zjištěním cíle a jeho napadením mohou uplynout pouhé minuty. A to platí pro obě strany.
Podobnou situaci zažívá mechanizovaná četa, která se přibližuje k terénní hraně. Její velitel potřebuje zjistit, co se nachází za ní. Ještě nedávno měl jen omezené možnosti. Mohl pokračovat v pohybu a riskovat kontakt s protivníkem, sesednout z vozidla a vyslat vojáky nebo požádat o podporu jiný prvek sestavy.
Dnes může dopředu vyslat bezpilotní prostředek. Ten překoná horizont vlastních senzorů a prohlédne prostor, aniž by velitel bezprostředně vystavil nebezpečí osádku bojového vozidla nebo sesednuté vojáky.
Samotný obraz z kamery však představuje pouze začátek. Skutečná změna nastává, když jednotka dokáže získanou informaci propojit s dalšími senzory, předat ji prostřednictvím systému velení a řízení a rychle podle ní rozhodnout.
Výsledkem nemusí být jen palba. Jednotka může změnit směr manévru, využít elektronické působení, protivníka oklamat, zakrýt vlastní pohyb zadýmováním nebo se kontaktu úplně vyhnout. Nejde tedy primárně o drony. Jde o schopnost propojit člověka, senzory, data a efektory do jednoho funkčního systému.
UxS zahrnují víc než létající drony
Označení UxS vychází z anglického výrazu Uncrewed Systems. Zahrnuje širokou rodinu bezosádkových systémů. Nejde pouze o létající prostředky UAS. Do pozemního boje vstupují také bezosádkové pozemní platformy a další technologie s různou mírou autonomie.
Jednotlivé systémy mohou nést průzkumné senzory, retranslační zařízení, prostředky podpory elektronického boje, zásoby nebo efektory. V některých případech mohou plnit úkoly, při nichž by armáda dosud musela vystavovat riziku člověka.
Zkušenosti současných konfliktů zvýšily pozornost, kterou armády věnují bezpilotním prostředkům. S tím se ale objevuje také tendence stavět proti sobě tradiční těžké platformy a nové, relativně levné technologie. Tank proti dronu. Bojové vozidlo pěchoty proti vyčkávací munici. Člověk proti autonomnímu systému.
Takto postavená otázka může být zavádějící. Mechanizované vojsko nadále přináší kombinaci chráněné mobility, palebné síly a schopnosti manévru. Především však dokáže fyzicky ovládnout prostor.
Bezpilotní systémy tyto vlastnosti samy o sobě nenahrazují. Mohou ale výrazně změnit podmínky, za kterých je mechanizované jednotky využívají. Jejich skutečnou hodnotu proto neurčuje pouze technická úroveň platformy. Rozhoduje efekt, který dokáže vytvořit ve prospěch bojující jednotky.
Šest obrazovek veliteli nepomůže
Jedním z největších přínosů bezpilotních systémů je možnost rozšířit prostor, který může velitel pozorovat. Senzory bojového vozidla mohou být velmi kvalitní. Stále je však omezuje terén, vegetace, zástavba nebo meteorologické podmínky.
Malý létající prostředek dokáže během krátké doby překonat terénní překážku a poskytnout informace o prostoru, který by jinak zůstal skrytý. Jiný systém může pracovat dál před sestavou jednotky. Další může nést specializovaný senzor.
Vzniká tak možnost vytvořit vrstvenou senzorovou síť. Vzájemně se v ní doplňují senzory vozidel, sesednutých vojáků, bezpilotních prostředků, nadřízeného stupně i dalších prvků sestavy.
Větší množství senzorů však automaticky neznamená kvalitnější rozhodování. Pokud velitel místo jednoho nejasného obrazu dostane šest různých videopřenosů, jeho problém nezmizí. Pouze se přesune od nedostatku informací k jejich nadbytku.
Armáda proto potřebuje data zpracovávat, filtrovat, spojovat a dostávat správnou informaci ke správnému člověku ve správný čas. Právě zde se bezpilotní systémy propojují s digitalizací bojiště, automatizací a umělou inteligencí.
Úkolem technologie nemá být nahradit velitele. Má mu umožnit rychleji pochopit situaci a vytvořit lepší podmínky pro rozhodnutí.
Od senzoru k efektoru. Informace musí vést k účinku
Vidět protivníka jako první představuje výhodu. Samo o sobě to však bitvu nevyhraje. Skutečnou bojovou hodnotu získává informace až ve chvíli, kdy ji jednotka dokáže proměnit v relevantní rozhodnutí a následný účinek.
Právě proto je pro rozvoj UxS důležitější logika senzor–C2–efektor než samotná platforma. Jde o propojení průzkumného prostředku, systému velení a řízení a prostředku, který dokáže vyvolat požadovaný účinek.
Efektorem přitom nemusí být bezpilotní prostředek. Cíl objevený malým létajícím systémem UAS může zasáhnout bojové vozidlo pěchoty, tank, dělostřelectvo nebo jiná dostupná schopnost.
Informace může vést také k jinému rozhodnutí. Jednotka může změnit osu postupu, skrýt vlastní pohyb, využít elektronické působení nebo vytvořit podmínky pro další manévr.
Senzor a efektor proto nemusejí být součástí jedné platformy ani jedné organizační struktury. To má význam také při působení v rámci NATO.
Český senzor nemusí vytvářet pouze český účinek. Informace získaná českou jednotkou může být důležitá pro nadřízený nebo alianční prvek. Stejně tak česká mechanizovaná jednotka musí umět využít relevantní informace od ostatních součástí společné sestavy.
Interoperabilita tak přestává být pouze technickým požadavkem. Stává se podmínkou bojové efektivity.
Nejrychlejší nemusí být ten, kdo se pohybuje nejrychleji
Bezpilotní prostředky zvýšily transparentnost bojiště. Společně s pokročilými senzory, digitálním velením a řízením a přesnými efektory vytvářejí stále kratší cestu od zjištění cíle k jeho napadení. Mezi nejdůležitější parametry mechanizované jednotky proto přibývá další: rychlost rozhodovacího cyklu.
Jednotka nemusí mít vždy delší dosah nebo ničivější zbraň. Výhodu může získat také tím, že rychleji zpracuje situaci, rozhodne a soustředí vhodný účinek.
Technologie v tomto procesu nabízejí značné možnosti. Strojové zpracování obrazu, kombinování informací z více senzorů, automatické určování priorit velkého množství vstupů nebo distribuce dat mohou snížit zatížení člověka. Ten však musí zůstat ústředním prvkem systému. Podstatou přístupu označovaného jako Manned-Unmanned Teaming není odstranit vojáka z rozhodovacího procesu.
Stroj má zvýšit dosah člověka, omezit jeho vystavení nebezpečí nebo zpracovat větší množství informací. Člověku zůstává úkol, v němž je nenahraditelný: porozumět situaci v jejím kontextu a rozhodnout.

Protivník bude útočit také na spojení a navigaci
Bezpilotní systémy mohou být velmi účinné v ideálních podmínkách. Skutečný protivník však takový komfort neposkytne.
Pokud se UxS stanou kritickou součástí bojové sestavy, nepřítel nebude působit pouze proti samotným platformám. Bude hledat jejich operátory a pozemní stanice. Může napadat spojení, navigaci, přenos dat i další části infrastruktury.
Boj bezpilotních systémů je proto současně bojem v elektromagnetickém spektru.
Mechanizované jednotky musejí počítat s rušením, přerušením spojení, zhoršením navigace i situací, kdy nebude možné přenášet požadovaný objem dat. Odolnost proto nemůže být vlastností až příští generace prostředků. Musí se stát jedním ze základních požadavků na celou schopnost.
Stejné technologie, které využívají vlastní jednotky, bude používat také protivník. Vlastní UxS proto nelze rozvíjet odděleně od schopností Counter-UxS, tedy obrany proti bezpilotním systémům.
Jde znovu o souboj senzorů, informačních sítí, rozhodování a efektorů. Mechanizovaná jednotka musí nejen využívat bezpilotní prostředky, ale také přežít v prostoru, kde drony protivníka představují běžnou součást boje.
Na významu neztrácejí ani tradiční taktické principy. Maskování, klamání, rozptýlení, elektromagnetická disciplína a rychlá změna postavení zůstávají důležité. Moderní technologie jim naopak vracejí novou naléhavost.
Moravian Lance 2026: Technologie musí do pole
Důležitou roli při rozvoji bezpilotních systémů má vojskové experimentování. Moravian Lance 2026 představuje příležitost dostat technologie z prezentací a laboratoří přímo do prostředí mechanizované jednotky. Nestačí se ptát, zda konkrétní dron funguje. Důležitější je zjistit, zda technologie skutečně pomáhá vojákovi splnit bojový úkol.
Dokáže senzor získat potřebnou informaci? Dostane se tato informace tam, kam potřebujeme? Je pro velitele srozumitelná? Lze ji propojit s vhodným efektorem? Zkrátil systém dobu potřebnou k rozhodnutí? Funguje za pohybu? Co se stane při rušení? Jak náročná je obsluha, oprava a doplnění systému? Dokáže jednotka pokračovat v činnosti, když o část prostředků přijde?
Tyto otázky jsou důležitější než maximální dolet konkrétní platformy. Moravian Lance 2026 může ukázat také jiný model zavádění technologií. Na jednom místě se při něm mohou potkat uživatelé, výzkum a průmysl. Úspěch se pak neměří počtem prezentovaných technologií, ale poznáním získaným při jejich skutečném použití.
Ne každý experiment musí skončit úspěšně. Pokud technologie selže během experimentu, armáda zjistí něco důležitého. Pokud selže až v boji, zjistí to pozdě.
Voják, Univerzita obrany a průmysl musí spolupracovat
Tempo technologického vývoje vyžaduje změnu spolupráce mezi armádou, akademickým prostředím a obranným průmyslem.
Bojová jednotka musí především přesně pojmenovat svůj problém. Nemusí průmyslu nebo výzkumníkům vždy předepisovat konkrétní technické řešení. Měla by dokázat říci, že potřebuje vidět za určitou překážku, zkrátit část rozhodovacího procesu, snížit riziko pro vojáka nebo rychleji dostat informaci k veliteli.
Univerzita obrany může sehrát významnou úlohu mezi operačním problémem a technologickým řešením. Výzkum autonomie, algoritmů, komunikace, navigace, senzorů, systémů velení a řízení, elektronického boje, modelování a lidského faktoru může pomáhat nejen vyvíjet technologie, ale také objektivně hodnotit jejich skutečný přínos.
Český obranný průmysl zase dokáže přinášet rychlost vývoje, prototypování a úprav. Ideální není model, v němž armáda jednou definuje požadavek a o několik let později převezme hotový produkt.
Potřebuje podstatně rychlejší cyklus: voják definuje problém, věda pomůže najít a ověřit cestu, průmysl vytvoří řešení a voják jej znovu prověří v terénu. Poté se celý postup opakuje.
Právě schopnost rychle se učit může být ve světě překotného technologického vývoje důležitější než snaha vlastnit v jednom okamžiku nejmodernější prostředek.

Dron není bojová schopnost
Armáda může nakoupit velmi kvalitní bezpilotní prostředky, rozdělit je jednotkám a prohlásit, že vybudovala novou schopnost. Jenže samotná platforma představuje pouze jednu její součást.
Skutečná změna musí proběhnout napříč celým rámcem DOTMLPF-I. Nová technologie musí najít místo v doktríně. Armáda musí určit, na jakém organizačním stupni má která schopnost působit. Vojáci s ní musejí pravidelně cvičit.
Je nutné vytvořit systém přípravy operátorů, techniků, velitelů a štábů. Armáda musí řešit infrastrukturu, simulaci, opravy, napájení, náhradní díly, software, správu dat i interoperabilitu.
Technologie se musí promítnout také do taktiky. UxS nemají být něco, co jednotka jednou za čas přidá do cvičebního scénáře. Pokud se stanou skutečnou součástí schopností mechanizovaného vojska, musejí se přirozeně zapojit do přípravy a vedení útoku, obrany, průzkumu, přesunu, ochrany i podpory boje.
Stejně přirozená musí být přítomnost bezpilotních systémů protivníka. Voják se musí učit nejen létat. Musí se učit také bojovat pod drony.
Logistika musí počítat se ztrátami
Bezpilotní technologie přinášejí také změnu v pohledu na logistiku. U některých kategorií UxS musí armáda přijmout, že jejich ztráty budou přirozenou součástí boje.
Protivník může prostředky sestřelit nebo vyřadit rušením. Mohou se poškodit při přistání nebo je jednotka jednoduše spotřebuje při plnění úkolu.
Bojová schopnost proto nebude záviset pouze na tom, kolik bezpilotních systémů jednotka obdrží při zavedení do výzbroje. Důležitá bude také rychlost, s jakou je dokáže doplnit, opravovat, modernizovat a přizpůsobovat měnícím se podmínkám.
Baterie, náhradní díly, servis, aktualizace softwaru a zásoby spotřebních prostředků nejsou druhořadým technickým problémem. Představují součást bojové připravenosti.
Technologický cyklus je navíc u části UxS výrazně rychlejší než životní cyklus bojového vozidla. Akviziční a logistický systém proto musí zvládnout pracovat ve dvou rychlostech. Hlavní bojové platformy mají životní cyklus v řádu desetiletí. Některé digitální a bezpilotní technologie však vyžadují podstatně kratší inovační cykly.
Armáda tak musí zvládnout nejen pořízení techniky, ale také její průběžnou obnovu, opravy a modernizaci.
Budoucnost mechanizovaného vojska nestojí na počtu dronů
Požadovaným cílem není mechanizovaný prapor s určitým počtem dronů. Cílem je jednotka, která dokáže rychleji získat informace, lépe jim porozumět, učinit kvalitnější rozhodnutí, vytvořit požadovaný účinek a současně co nejlépe chránit vlastní bojovou sílu.
Cestu k tomuto výsledku představuje integrace UxS do kombinovaného boje, propojování senzorů a efektorů, digitální velení a řízení, spolupráce člověka s bezosádkovými prostředky a schopnost čelit systémům protivníka. Nezbytné jsou také realistický výcvik, experimentování a průběžné přizpůsobování taktiky.
Potřebné prostředky přitom netvoří pouze drony. Patří mezi ně lidé, pozemní i vzdušné bezosádkové platformy, senzory, efektory, datové sítě, systémy velení a řízení, elektronický boj, logistika, infrastruktura, výcvik, doktrína a fungující propojení Armády ČR, Univerzity obrany, výzkumu a českého obranného průmyslu.
Tank zůstává tankem. Bojové vozidlo pěchoty zůstává bojovým vozidlem a pěšák bude i nadále tím, kdo musí vstoupit do prostoru, ovládnout jej a být připraven v něm bojovat.
Změní se však množství informací, které bude mít k dispozici. Změní se vzdálenost, na kterou dokáže vidět, i prostředky, jimiž může působit. Výrazně se promění také rychlost, s jakou se informace přetaví v účinek.
Bezpilotní systémy proto nemají vytvářet samostatný svět specialistů, který existuje vedle hlavního boje. Stejně jako palebná podpora, ženijní zabezpečení, protivzdušná obrana, elektronický boj nebo logistika mají představovat jednu ze schopností, které mechanizované jednotce pomáhají splnit úkol.
Moravian Lance 2026 může být důležitým krokem na této cestě. Nemá jít o přehlídku dronů, ale o prostor, kde se setkají technologie s realitou, senzory s efektory, UxS s prostředky C-UxS, spojení s rušením a nové možnosti se zavedenou taktikou.
Armádní mechanizovaná jednotka budoucnosti nebude silná proto, že bude mít nejvíce bezpilotních prostředků. Bude silná tehdy, když dokáže propojit člověka, platformy, senzory, data a efektory v jeden celek a rychleji než protivník proměnit informaci v rozhodující účinek. Takovou schopnost musí armáda začít vytvářet už dnes.
