Černochová: Armáda nemůže padnout za oběť této krizi, protože třeba v příští krizi budeme potřebovat primárně i ji

Předsedkyně poslaneckého Výboru pro obranu Jana Černochová (ODS) odpovídá po skončení uzavřeného jednání na otázky novinářů. Foto: ED Jiří Reichl

„Chápu, že ekonomické dopady opatření proti šíření koronaviru budou obrovské. Chápu, že peníze budeme muset někde hledat, ať už to bude zvýšením deficitu či škrtáním nadbytečných výdajů, jako jsou slevy na jízdné,” říká v rozhovoru pro Ekonomický deník předsedkyně výboru pro obranu Poslanecké sněmovny Jana Černochová. Varuje však před neuváženými škrty v armádě a dalších bezpečnostních sborech.

Místopředseda Svazu průmyslu a dopravy Jan Rafaj pro Idnes.cz uvedl, že máme výrobce roušek i respirátorů nejen u nás v České republice, ale i v Evropě. Jen to chce podle něj nějaký čas, aby přestavěli linky. Takže v nějakém čase budeme schopni opět vyrábět ochranné zdravotnické pomůcky doma v Česku i v EU a nebudeme závislí na dodávkách z Číny. Co až se situace s šířením koronaviru ze zdravotního hlediska zvládne a roušky a respirátory budou chrlit české, evropské i čínské fabriky? Na trhu jich vznikne přebytek a ceny poletí dolů. Řekneme pak našim výrobcům, díky, ale promiňte, my už vaše roušky nepotřebujeme a budeme je zase nakupovat levněji v Číně?

Přípravu na krizové situace není možné řešit podle toho, co nám chybí teď. Minulý týden jsem v Echo24 publikovala článek, ve kterém jsem popisovala, jak bychom se měli připravovat na krizové situace. Teď jsme přehlceni řešením koronaviru, ale nejde o poslední krizi, která nás postihne, takže musíme přemýšlet trochu šířeji. Dnes chybí roušky, příště bude chybět něco jiného, co jsme opomněli pořídit. Příprava na krizové situace se v posledních dekádách rozpadla a my ji musíme začít obnovovat.

Primárně se jedná o mentální problém – žijeme ve společnosti, kde jsme si navykli koupit, co potřebujeme, aniž bychom to museli skladovat. To musíme změnit. Musíme opět začít tvořit dostatečné zásoby jasně vyjmenovaného materiálu, polotovarů a surovin. Musíme vyřešit zároveň problém s obnovou, protože vše expiruje. Mimochodem to je poměrně složité u elektroniky, která se nedá dlouho skladovat a zároveň rychle zastarává. A musíme si uvědomit, že kvalitní systém přípravy na krize je vysoce neefektivní a je z podstaty prodělečný. Vyžaduje proto investice státu. Nejde ale o to, že stát má skladovat vše. Musí nevyhnutelně, tak jako to bylo třeba za 1. republiky, začít přenášet odpovědnost za držení výrobků, polotovarů a surovin i na různé organizace a soukromé společnosti. A za ztráty, které jim touto uvalenou povinností vzniknou (skladování, držení linek, personálu se znalostí výroby atp.), jim musí platit „odškodné“.

No, ale jak se ukazuje, problému s nedostatkem roušek šlo předejít. Stát nemůže u takových věcí váhat a zaštiťovat se tím, že mu za jejich přebytek ve skladech bude nadáváno…

Nejde o to nastartovat výrobu roušek v masovém měřítku, protože, jak říkáte, za nějakou dobu jich bude potřeba menší množství. Jde o to, jak nastavit systém povinných zásob roušek a dalších ochranných pomůcek, aby jich – až budou zase zapotřebí – bylo dost. Jak motivovat nemocnice a další zařízení, aby měly vytvořené dostatečné zásoby na určitý počet dnů. Nejen pro sebe, ale aby z jejich skladů mohla být zásobována i veřejnost prostřednictvím určených výdejních míst. A takhle se musí postupovat i s dalšími komoditami. Jedním z důležitých momentů je mít decentralizovaný systém skladování a výdeje, protože tím se ušetří čas a zároveň se nemohou zablokovat dodávky všude najednou.

Epidemiologové říkají, že je pravděpodobné, že se objeví i jiné viry, které se mohou šířit napříč kontinenty. Neměla by si ČR a Evropa podržet vzniklé výrobní kapacity ochranných zdravotních pomůcek na svém území? Aby v případě další mimořádné situace nebyla totálně závislá na dodávkách z Asie, které mohou a nemusí dorazit v požadovaném čase?

Jak jsem říkala, nejde jen o výrobní kapacity, ale i o skladovací a obecně životní cyklus produktů potřebných v krizích. O tom, že hrozí pandemie a že na ni nejsme připraveni, se hovoří již od 90. let minulého století. Takže ano, mohou nás ohrozit i jiné viry, možná i horší. Pamatuji si na obavy ze šíření eboly například, ale nepodléhejme tomu, že nyní mohou krizové situace nastat pouze kvůli virům. S vyšší pravděpodobností nás čeká příště krize kvůli něčemu jinému. Proto musíme být připraveni na rozličné hrozby a mít připravené typové plány.

Nabízí se otázka, zdali by se nedaly nějak upravit předpisy a praxe zadávání veřejných zakázek, které by zajistily stabilní odběry pro domácí výrobce na území České republiky, jejichž kapacita by se dala v případě mimořádných událostí využít a podle potřeby i zvýšit?

Říkám již delší dobu, že nejde pouze o to, aby měl stát dostatečné skladové zásoby. Musíme do vytváření zásob různých definovaných výrobků, polotovarů a surovin zatáhnout státní podniky. Nemusíme ostatně vymýšlet kolo, dá se inspirovat například v zákoně 131/1936 Sb., o obraně státu a dalších normách. Musíme přemýšlet komplexněji, než jenom nakupovat zásoby toho, či onoho. K čemu nám bude schopnost vyrábět pancíř, když nebudeme mít zásobu surovin a nebudeme umět vyrobit polotovary? Potřebujeme tedy nejen zásobu výrobků, ale i surovin a polotovarů a znalost výroby. Měla by proto být ve větší míře přenesena povinnost na soukromé subjekty, včetně povinnosti držet zásoby, a za toto by jim mělo být placeno.

Nakoupit prostředky civilní obrany ale neznamená nechat je zteřet ve skladech…

Co se týče samotné akvizice, může dojít ke změnám, ale myslím, že to není v tuto chvíli to nejdůležitější. Nejprve je nutné si ujasnit, co tento stát bude potřebovat pro různé krize. Říct si, co je dosažitelné a co dosažitelné není. Pak je nutné zhodnotit životní cyklus a zajištění obměny. Ale především se musíme připravit na to, že půjde o poměrně vysoké investice, které v ideálním případě přijdou vniveč, protože krize, na kterou se připravujeme, nepřijde. Pořád je to ale lepší, než být v nedbalkách.

Neměla by Česká republika mít schopnost vyrábět na svém území širší okruh strategických komodit? Už před začátkem koronavirové pandemie Evropa čelila významným problémům a výpadkům v dodávkách léků, v nichž jsme se stávali taky čím dál závislejší na Asii. Převážně Číně a Indii. Jaké komodity bychom měli mít schopnost vyrábět v případě mimořádných situací?

Jak jsem již říkala, nejde pouze o ochranné zdravotnické pomůcky. Minulý rok jsem několikrát hlasitě protestovala proti odprodejům základních kovů ze strategických surovin, což mělo posloužit k sanování rozpočtu. Nejde o to, že nemůžeme obměňovat zásoby, ale musí se tak dít podle nějaké koncepce a systematicky. Nikoli nahodile. Takže ano, musíme mít schopnost vyrábět, respektive skladovat množství produktů, polotovarů a surovin pro případy krizí.

Které by to měly být, to se objevuje v různých dokumentech jako je Strategie vztahu státu a obranného a bezpečnostního průmyslu ČR, Obranná strategie ČR, Strategie vyzbrojování a podpory rozvoje obranného průmyslu ČR do roku 2025 a tak dále. A i v zákonech, například v zákonu č. 241/2000 Sb., o hospodářských opatřeních pro krizové stavy nebo 222/1999 Sb., o zajišťování obrany ČR a dalších, nalezneme vodítka, jak se připravovat na krize a jak se chovat, když už nějaká vypukne. Nejde tedy o to, že bychom měli začít vynalézat kolo, je zapotřebí zhodnotit stav a přidat to, co jsme se naučili během této krize.

Měl by stát nějak závazně definovat seznam strategických komodit a mít schopnost zajistit jejich výrobu na svém území? V jakých odvětvích?

Schopnost zajistit tzv. „bezpečnost dodávek“ je naprosto klíčová, stejně jako pojmenovat oblasti, které pro bezpečnost státu musejí být pod kontrolou. Obecně musíme být schopni i v době krizí vyrábět energii, mít dostatek potravin a vody, mít schopnost přepravy (i strategické) včetně zajištění pohonných hmot na určitou dobu, dále oprav, respektive výroby prostředků silničních i leteckých, schopnost zajistit zdravotní péči a zdravotnické prostředky, vyrábět minimálně ruční zbraně a náboje do nich, vyrábět či mít uskladněny látky v dostatečném množství a tak dále a tak podobně. To, co jsem vyjmenovala, je jen pro představu. Jedná se o komplexní problematiku, která vyžaduje komplexní a dlouhodobý přístup.

Premiér Andrej Babiš hovoří o tom, že uvažuje o omezení armádních akvizic. To dává částečně logiku u nákupů techniky ze zahraničí. Peníze by se mohly použít na záchranu domácí ekonomiky. Neměly by se pak ale naopak dokončit armádní nákupy od domácích výrobců? Jednak jako součást stabilizačních ekonomických opatření a podpory zaměstnanosti v nastalé krizi, ale také jako podpora exportně orientovaným podnikům, které vyrábějí na území ČR?

Chápu, že ekonomické dopady opatření proti šíření koronaviru budou obrovské. Chápu, že peníze budeme muset někde hledat, ať už to bude zvýšením deficitu či škrtáním nadbytečných výdajů, jako jsou slevy na jízdné. Chápu, že primární bude znovu nastartovat ekonomiku podporou podniků i drobných živnostníků. Co ovšem nechápu, proč je teď nutné spekulovat a střílet od boku, co padne a co nepadne za oběť. Pojďme nejprve vyřešit okamžité dopady této krize pro letošní rok. A souběžně, bez hysterie a spekulací řešit systémově ostatní.

Bude mít pandemie COVID-19 podle vás vliv na nové strukturování, specializaci armády?

Armáda nemůže padnout za oběť této krizi, protože třeba v příští krizi budeme potřebovat primárně i ji. To, že jsou nám proti koronaviru k ničemu nová bojová vozidla pěchoty, neznamená, že při příští krizi je nebudeme potřebovat. Musíme skutečně postupovat systematicky a hledat podporu napříč politickým spektrem. Nechť se nejprve ministerstvo obrany podívá na své koncepce a plány. A pak se pojďme bavit o tom, co je nezbytné a co může počkat. Nicméně neměli bychom se vzdát cíle dosažení 2 procent HDP, klidně v dlouhodobějším horizontu. Ale nesmíme se vzdát toho, co je ve prospěch České republiky a její budoucnosti. A totéž platí i o policii a dalších bezpečnostních sborech.

Jan Hrbáček