Česká republika by měla udržet aspoň část uhelných elektráren v provozu do doby, než bude mít za ně plnohodnotnou náhradu, domnívá se analytik skupiny Sev.en Radek Jirků. Ne z důvodu, aby konkurovaly obnovitelným zdrojům energie, ale jako pojistka, že budeme mít v každou chvíli dostatek elektřiny. Zapotřebí budou hlavně v zimě, kdy je spotřeba na maximu, fotovoltaické panely téměř nevyrábějí a zároveň se objevují dlouhá bezvětří v přímořských oblastech. Tak lze shrnout vystoupení Radka Jirků na sympoziu Ekonomického deníku na téma Jak má vypadat nová Státní energetická koncepce.
Základní myšlenkou je podle Radka Jirků dodržovat rovnováhu v rámci energetického trilematu, tedy mezi zabezpečením dodávek energie, ekonomickou dostupností a ekologickou udržitelností. „Problém je v tom, že politici v posledních letech upřednostňovali ekologickou udržitelnost a upozadili bezpečnost a ekonomickou dostupnost energií. Po vpádu ruských vojsk na Ukrajinu se to jasně ukázalo,“ připomněl Radek Jirků.
Česká republika každým rokem vyváží 12 až 14 terawatthodin elektrické energie, což vede k úvahám typu „proč nezavřeme část uhelných elektráren?“. Podle Radka Jirků je to mylná úvaha. Musíme totiž pokrýt spotřebu i v nejchladnějších zimních dnech, kdy spotřeba elektřiny roste až na 12 500 megawattů. „Správná otázka zní: máme čím vyrábět elektřinu v zimě, kdy to životně potřebujeme?,“ doplnil Jirků.
Právě s ohledem na pokrytí zimních špiček ve spotřebě elektřiny není podle Radka Jirků správné zavírat uhelné a nebo plynové elektrárny. „Rozvojem fotovoltaických elektráren snižujeme množství spáleného uhlí, ale nenahrazujeme tím nutnost mít uhelné elektrárny,“ zdůraznil Radek Jirků a připomněl, že v zimních měsících je objem výroby elektřiny ze sluneční energie často téměř nulový – zatímco spotřeba je na maximu.
Podobné je to s větrnými elektrárnami. Ty sice vyrábějí i během zimy, avšak nedá se na ně plně spolehnout, protože nemáme k dispozici dlouhodobou akumulaci elektřiny. Radek Jirků připomněl situaci z listopadu 2022, kdy nastalo třítýdenní bezvětří, které ochromilo provoz větrných elektráren v oblasti Severního moře. Střední Evropa se v takové situaci musela spolehnout na uhelné a plynové elektrárny.
Radek Jirků upozornil také na rostoucí spotřebu elektřiny, což se projevuje nejvíc právě v zimním období. Například v únoru roku 2021 bylo maximum spotřeby 12 159 MW a o 200 MW překonalo nejvyšší hodnotu z roku 2018. Růst spotřeby táhne nahoru elektrifikace průmyslu i rostoucí počet tepelných čerpadel, používaných při vytápění budov. „Spolehlivé řiditelné zdroje by proto měly přibývat, ne ubývat,“ doplnil analytik skupiny Sev.en.
Poměrně skeptický je Radek Jirků k výrobě vodíku z přebytků zelené elektřiny a jeho následnému spálení v plynových elektrárnách v době nedostatku. Celý řetězec výroby a spotřeby vodíku má totiž účinnost maximálně 32 procent. „K využití zeleného vodíku dojde nejdříve v chemickém průmyslu a petrochemii, kde je vodík nezbytný a dnes se vyrábí ze zemního plynu s vysokými emisemi CO2,“ doplnil Radek Jirků.
Co tedy zbývá? Zimní výkon připadající na uhelné elektrárny je nyní okolo 6500 megawattů, který musíme umět kontinuálně vykrýt, a tak jsou v zásadě jen dvě možnosti – udržet při životě uhelné elektrárny, nebo je nahradit paroplynovými elektrárnami. Pokud bychom přistoupili k úplné náhradě, potřebovali bychom v Česku mít minimálně osm velkých paroplynových zdrojů, jako je ta v Počeradech. Vyžádalo by si to import technologií v hodnotě 160 až 200 miliard korun, protože například plynové turbíny o vyšším výkonu nikdo v Česku nevyrábí.
Vzrostla by také dovozní závislost. Náhrada uhelných elektráren plynovými by vedla ke zvýšení importu zemního plynu o 4,5 miliardy metrů krychlových (48 TWh), tedy o zhruba 60 procent. Při ceně 50 eur/MWh by náklady na dovoz plynu činily 58 miliard korun ročně. Nemluvě o zániků desítek tisíc pracovních míst v hornictví, údržbě, dodavatelských firmách i v samotných elektrárnách. Zatímco běžná velká uhelná elektrárna má okolo 300 zaměstnanců, paroplynová si vystačí se zhruba 30 zaměstnanci. „Osobně si myslím, že poslední uhelná elektrárna v Česku nezavře dřív než v roce 2040,“ uvedl Radek Jirků na závěr.
Rychlá náhrada uhlí v české energetice bude problém také podle analytika a investora Michala Šnobra, který se ujal úvodní řeči v druhém bloku sympozia. Mezi navrženým odstavením uhelných bloků do roku 2033 a očekávaným, avšak nejistým, spuštěním nových jaderných reaktorů vznikne mezera, kterou budeme muset něčím vyplnit. Možnosti jsou dvě – delší provoz uhelných bloků, nebo výstavba plynových elektráren, což pravděpodobně nepůjde bez státní garance návratnosti investice.
Ředitel strategie skupiny Veolia Energie ČR Miroslav Zajíček se ve svém vystoupení zaměřil na oblast teplárenství. Tady platí záměr nahradit uhlí do roku 2030. V praxi to není snadný úkol. Na výběr je ze tří reálných možností – biomasa, vytříděný komunální odpad a zemní plyn. Jenže dostupné množství biomasy pro energetické využití je již vyčerpané a odpadu ke spálení je také poměrně málo. „Zbývá jedna jediná cesta – zemní plyn,“ uzavřel tento výčet Zajíček. Podobně se vyjádřil také další řečník, ředitel firmy GasNet pro regulační a právní záležitosti Pavel Dočekal.
První blok sympozia zahájil svým vystoupením náměstek ministra průmyslu a obchodu Petr Třešňák. Upozornil, že vnitrostátní plán v oblasti energetiky a klimatu má být dokončen a předložen Evropské komisi už teď do konce června. Do konce prosince by měla být hotová také nová Státní energetická koncepce. Jak dodal ředitel odboru energetiky a ochrany klimatu ministerstva životního prostředí Pavel Zámyslický, ke klimatickému plánu se do konce roku vyjádří Evropská komise. Nejpozději v červnu 2024 má následovat schválení obou dokumentů vládou.
(dtr, red)
Poděkování za podporu sympozia patří generálnímu partnerovi, společnosti Veolia Energie ČR, a partnerům, společnostem Pražská energetika a GasNet.
