Kostra elektronizace zdravotnictví bude ze strany státu připravena už v polovině roku 2026. Problém ale může nastat v rezistenci praktických lékařů a ambulantních specialistů. Pokusíme se proto se zdravotními pojišťovnami vyjednat systém bonifikací, který by je motivoval k připojení do systému. V rozhovoru pro Zdravotnický deník to říká ředitel Národního centra elektronického zdravotnictví (NCEZ) Petr Foltýn, muž, který je koordinátorem elektronizace tuzemského zdravotnictví. Mluvili jsme s ním i o inovativním způsobu výběru firem v projektech elektronizace a o významných časových meznících toho, jak by digitalizace českého zdravotnictví měla postupovat.
Jaké jsou dnes vytyčené hlavní časové mezníky elektronizace zdravotnictví a co budou v praxi znamenat pro pacienty?
Nejdříve je třeba odpovědět si na otázku, co to z pohledu občana elektronické zdravotnictví vůbec je. Podle mne si člověk pod pojmem elektronizace představí, že když vyjde z nemocnice, praktický lékař bude mít jeho propouštěcí zprávu a on sám ji uvidí ve svém mobilu. Nebo že půjde k lékaři a ten mu nedá papírovou, ale elektronickou žádanku – a ta se mu následně objeví v mobilu.
Do tohoto pohledu občana na elektronizaci by měly zapadnout klíčové projekty jako standardizace a interoperabilita, rozvoj mobilní aplikace, kmenové registry, výměnné sítě a ideálně i elektronické podpisy. To všechno se bude realizovat v roce 2025. Projekty poběží po nějakou dobu všechny paralelně a během celého roku budeme testovat jejich vzájemné propojení.
Na konci příštího roku by měly být k dispozici veškeré standardy pro implementace v nemocnicích. Ty nemocnice, které už budou napojeny, by si měly být schopny data vyměňovat. Napojování nemocnic bude probíhat postupně v první polovině roku 2026. Naimplementovány by do konce příštího roku měly být i rozhraní pro elektronické podpisy a další funkcionality v EZkartě. Termínově – abychom se drželi regulí – musíme všechny projekty mít hotové nebo rozběhnuté do poloviny roku 2026, protože později už nebudeme schopni zaplatit jedinou fakturu.
Takže občan reálně pocítí všechna pozitiva elektronizace už v polovině roku 2026?
Je to složitější. Realizace systémů na úrovni státu bude skutečně hotová v roce 2025. V roce 2025 se připojí velké fakultní nemocnice, věřím, že to půjde rychle. V první polovině roku 2026 se připojí menší nemocnice a velká spousta praktiků, kteří začnou pracovat v digitální verzi „svého“ softwaru. Ale určitě se nepřipojí všichni. Takže pohled občana na elektronizaci zdravotnictví bude pořád záležet na tom, do jaké nemocnice a k jakému praktikovi půjde – přestože centrální systémy budou k dispozici. Napojení na systém povinné nebude. Ale osobně věřím tomu, že na konci roku 2026 už by měly být záznamy o péči sdílitelné téměř všude.
Nejdříve potřebujeme zavést datový standard. To je naprosto nepodkročitelná podmínka celé digitalizace zdravotnictví.
Narážíte na to, že podle současné legislativy je vedení zdravotnické dokumentace v elektronické formě stále činností dobrovolnou, nikoli povinnou. Je takový model podle vás efektivní, nebo by mělo být elektronické vedení dokumentace povinně nařízené?
To je podobná otázka, jako jestli si myslím, že by byl dobrý model, kdybychom nařídili, aby už nikdo nikdy nelhal. Určitě ano, já si myslím, že to je vynikající nápad. Akorát že to prostě nedopadne. Takže si můžu teoreticky myslet, že by povinné vedení elektronické dokumentace byl vynikající model – ale k čemu nám teď bude dobrý, když to zbrzdí zdravotnictví?
Abychom někdy mohli o něčem podobném vůbec uvažovat, potřebujeme nejdříve zavést datový standard. To je naprosto nepodkročitelná podmínka celé digitalizace zdravotnictví. Abychom vůbec dokázali mít možnost vytvoření, sdílení a následného vytěžení dat, musí být dokumentace standardizovaná. Například v ní nemůže být nějaká hodnota jednou napsaná slovy a podruhé číslem. I proto chceme, aby tam, kde to bude důvodné, byly součástí standardizované dokumentace číselníky. Lékař tedy nebude muset popisovat a vybere si z možnosti.
Co je tedy třeba udělat, aby byla tato základní podmínka naplněna?
Je třeba připravit takový standard, který bude akceptovatelný všemi. A to není snadné – napříč zdravotnictvím totiž máme vysoce postavené lékaře různých odborností, z nichž každý historicky pracuje 30 let v nějakém systému a je zvyklý dokumentaci nějakým způsobem vést. A těch různých systémů jsou desítky. Takže my musíme datový standard odkomunikovat se všemi tak, aby ho akceptovali, poté ho vydat a nasadit, což v praxi znamená, že změny musí doznat každý informační systém ze zhruba 30 tisíc instalací. Až když se to stane, můžeme komunikovat další kroky.
Dokdy přesně by měl být tento datový standard vytvořen?
Na to máme závazný harmonogram. Propouštěcí zpráva, kterou už máme v přípravné verzi pro implementaci, bude vydána jako standard na konci ledna. Na to navazuje laboratorní vyšetření a zobrazovací vyšetření – ty by měly být připraveny do konce března. V prvním kvartále tedy vydáme klíčové standardy, se kterými teď pracujeme. A tuto datovou sadu dáme výrobcům tak, aby mohli realizovat implementaci v systémech, než bude zavedena jako legislativní povinnost. Proto je již nyní u řady dokumentů – včetně propouštěcí zprávy – poskytnuta předběžná verze.
Už nyní tuto datovou sadu pilotně implementujeme ve dvou nemocnicích, ve FN Ostrava (Tam Petr Foltýn působí jako náměstek ředitele pro informační technologie – pozn. red.) a FN Brno, které si mezi sebou už budou moci na konci roku vyměňovat dokumentaci v novém režimu. I na jejich příkladu vidíme, že jde o neskutečný objem práce. I když jsou totiž tyto nemocnice ochotny spolupracovat, musí trochu změnit proces vedení dokumentace, aby na jeho konci byly propouštěcí zprávy kompatibilní i s požadavky EU.
Jakým tempem by měla implementace následně postupovat do dalších nemocnic a zdravotnických zařízení?
Během příštího roku budou mít všechny nemocnice k dispozici datové sady, tedy standardizované dokumenty tak, aby je jejich dodavatelé byli schopni naimplementovat. A předpokládám, že závazné budou od ledna 2026.
V nemocnicích tedy už bude struktura stejná, takže když ji jedna nemocnice pošle do jiné, ta ji načte úplně stejně. Ale aby ji nemocnice byly schopny sdílet s praktiky, bude nutné, aby zpráva byla vystavena ven, tedy aby byla sdílená. A k tomu slouží projekt výměnné sítě, který je zahájen. Praktický lékař by tak v budoucnu, pokud se přihlásí do portálu pacienta nebo do portálu lékaře, měl zprávu vidět nejen ve formátu PDF, ale ve ‚svém‘ rozhraní i strukturovaně. Je nicméně otázka, jestli i výrobci ambulantních systémů napojí svůj systém na příslušný portál.
Součástí projektu je to, abychom byli plně kompatibilní s evropským modelem.
Zaručí zmíněná kompatibilita s evropským modelem, že když bude mít Čech úraz někde v Chorvatsku, bude se moci jeho český lékař podívat na jeho dokumentaci chorvatské péče?
Určitě. Součástí projektu je to, abychom byli plně kompatibilní s evropským modelem. Součástí projektu jsou proto i jazykové mutace.
A bude moci praktik v té dokumentaci i nějakým způsobem údaje editovat?
Ne, s tím nepočítáme, jde jen o sdílení. Podstatou té dokumentace je, že bude neměnná.
Jak budou tato sdílená data zabezpečena?
Komunikace s komunikačním uzlem bude podléhat veškeré agendě zabezpečení, které používají zúčastněné nemocnice. Riziko tedy bude úplně stejné jako u dat velkých nemocnic – a komponenty zabezpečení velkých nemocnic jsou robustní.
Připravované projekty digitalizace jsou finančně extrémně náročné. Jak máte vyčísleny náklady a kdo to celé zaplatí?
Všechny prostředky jsou evropské, z Národního plánu obnovy. Na dvacet plánovaných projektů elektronizace zdravotnictví plánujeme částku ve výši tři čtvrtě miliardy korun.
Zásadní otázka ale zní, zda když tyto projekty doděláme a všechny peníze utratíme, kdo bude poté ty systémy udržovat a za jaké peníze a kdo je bude dál rozvíjet. My se zabýváme vývojem softwaru, ale nejsme schopni udělat analýzu, která by trvala deset let a pomohla by „vychytat“ všechny funkcionality papírového světa. Ve světě dnešního IT a vývoje úplně nedává smysl postup, kdy vytvoříte specifikaci, uděláte výběrové řízení, na jeho základě objednáte to, co jste si specifikovali, někdo vám to předá a vy mu to zaplatíte.
Předpokládám tedy, že jste volili jiný postup…
Snažíme se využívat projektové schéma, které je takzvaně „agilní“. To velmi zjednodušeně znamená, že se software neustále upravuje na základě výstupů. Systémy jsou totiž dnes natolik robustní a rozvětvené, že nelze zcela bezchybně dohlédnout toho, jak mají v reálné praxi fungovat bez postupného vývoje. Proto nelze bez rizika napsat specifikaci tak, abyste přesně věděli, kolik to bude stát a jak dlouho to bude trvat.
Jak váš postup tedy konkrétně vypadá?
Postupovali jsme tak, že jsme vzali všechny finance, které byly k dispozici. A jednotlivé komponenty elektronizace jsme spojili do obecného popisu (jak ukazuje schéma níže).
Vydali jsme veřejnou zakázku, která říká, co chceme udělat a že na to potřebujeme určitý počet odborností. A je na firmách, aby nám řekli, za jaké peníze nám tyto odbornosti poskytnou. Z jejich nabídek jsme pro každou oblast (ty ukazuje schéma níže) vzali dvě až tři firmy, s nimiž jsme uzavřeli rámcové smlouvy.
A u každého projektu (těch je 20, jak ukazuje schéma níže) si následně uděláme mini tendr a ten poptáme těm dvěma nebo třem vybraným firmám pro danou oblast.
Poslední poptávky podáme do konce letošního roku. Necháváme si i nějakou rezervu, pro případ, že při testování v příštím roce zjistíme, že něco nebude odpovídat našim představám – tak abychom mohli dalšími návaznými minitendry poptat změnu.
Nutno podotknout, že jsem s tímto formátem výběru a realizace byl nucen pracovat až na ministerstvu, a to právě z důvodu extrémní složitosti celé architektury centrálních systémů a nezbytného vývoje a propojení mnoha komponent. A nemohu nezmínit také to, že z logiky věci dochází k určité eliminaci dopadů konkurenčního boje společností, které často vedou k nekonečným průtahům ve výběrových řízeních. Takto se totiž do celého procesu realizace projektů elektronizace zdravotnictví mohou společnosti zapojit průběžně dle svých kapacit a například i dominantních odbornosti. To vše za dodržení transparentního výběru a konkurenčních cen.
To je také podle mne jediná cesta, jak ze strany státu dosáhnout realizace s využitím agilního procesu při vývoji softwaru v tomto rozsahu a složitosti.
Které firmy tedy už dnes na digitalizaci pracují?
Firem je dohromady jedenáct, těmi největšími jsou Aricoma Digital, Seyfor, Asseco Central Europe a TESCO SW. (Tyto firmy jsme podrobněji představovali zde – pozn. red.)
Většina praktiků a ambulantů se podle vás k systému postupně dobrovolně připojí. Nabízí se nicméně logická otázka: Jak přimět k připojení ty, kteří se nepřipojí?
Zákon, který by to nařídil, neexistuje. Takže pokud bychom nevydali nějakou vyhlášku, která by donutila výrobce ambulantních systémů, je cestou poskytnutí dotací. Ty jsou ale k dispozici pouze zdravotnickým zařízením, která je zužitkují u výrobců velkých nemocničních systémů. Rádi bychom je nabídli i malým ambulancím, které by je dále promítly do rozvoje systémů ambulantních, ale dotační titul z důvodu velmi zásadní administrativní zátěže na něco takového neexistuje. Takže budeme jednat se zdravotními pojišťovnami o možnosti systému bonifikací.
Ten by v praxi vypadal jak?
Připravujeme koncept pro všechny praktické lékaře a ambulantní specialisty – bonifikaci, která by jim v případě, že budou využívat datovou sadu elektronizace, umožnila čerpat určitý bonus. Výrobce by si pak mohl za IT práci nafakturovat praktikovi nebo ambulantnímu specialistovi víc a také změna práce tohoto lékaře by byla drobně kompenzována. Dám modelový příklad: Praktický lékař má informační systém, za který platí 10 tisíc měsíčně. Výrobce připraví elektronizační balíček a řekne „Pane doktore, teď budete platit spolu s tím balíčkem 12 tisíc měsíčně“. Lékař za to, že bude systém používat, dostane měsíčně navíc bonus čtyři tisíce, dva tisíce si nechá a dva tisíce dá výrobci úhradou faktury za tyto rozšířené možnosti.
Je ale nutné dodat, že vlastně říkáme, že vývoj výrobcům zaplatíme ze zdravotního pojištění, protože jediný, kdo platí bonifikaci, mohou být zdravotní pojišťovny. A vzhledem k tomu, že ty jsou v napjatých číslech, bude to vyjednávání složité. Chceme o tom s pojišťovnami jednat v únoru, kdy se začne připravovat úhradová vyhláška.
Při jednáních budeme chtít prokázat, že pojišťovna sice bude bonifikace platit, ale díky elektronizaci následně ušetří peněz víc. A to díky tomu, že se budou služby optimalizovat, mělo by například dojít k eliminaci duplicitních vyšetření.
Možnost legislativního nařízení elektronizace všem tedy opravdu vůbec nezvažujete?
Nařídit používání legislativou by byl vlastně „bezpečnější“ způsob. Výrobci by to lékařům prostě naúčtovali a chtěli by to zaplatit. Ale je jasné, co by se stalo. Lékaři se postaví na zadní a zase tu budeme mít obrovskou revoluci. Lékaři budou stávkovat, výrobci budou volat po změně. A taková revoluce ve výsledku zase jenom zvedne zdravotní pojištění a bude z toho jenom komplikace.
Při každém jednání s praktickými lékaři – a například s panem doktorem Šonkou, ale i s dalšími klíčovými zástupci léčebné péče jsme v kontaktu velice často – z jejich strany zaznívá, že elektronizaci rozhodně podporují, ale náklady na ni nelze převést na praktiky a dát dotace jen lůžkovému sektoru.
A nedávala by povinná elektronizace smysl v delším časovém horizontu?
Po přechodném období, kdy se věci postupně dostanou systému více do krve, už ano. Někdy třeba v roce 2027 bude asi možné stanovit přechodné období třeba do roku 2030, s tím, že od roku 2030 by bylo vedení elektronické dokumentace povinné. Napojilo by se tak i na požadavky vyplývající z nařízení EHDS, které předpokládá první povinnosti již od roku 2028. Ale jde jen o můj osobní pohled na to, jak vnímám praxi, ne o nějaký plán.
Jakub Němec
Článek původně vyšel na zpravodajském portálu Zdravotnický deník, který stejně jako Ekonomický deník patří pod vydavatelství Media Network s.r.o.
