Karlovarský kraj je už patnáct až dvacet let na samém dně mezi regiony Česka, bez jakékoliv viditelné šance dostat se svými silami výš. A proto si tady myslím, že i robustní dotační podpora pro účely konkurenceschopnosti dává smysl, zdůraznil na Sympoziu Ekonomického deníku na téma Modernizační a strukturální fondy, dotace a granty jako příležitost pro ekonomiku ekonom České spořitelny a člen Národní ekonomické rady vlády Petr Zahradník.
„Dotační politika a nástroje představují z mého pohledu jakousi kombinaci fiskální a strukturální politiky a beze sporu okruh příležitosti pro uplatnění v Česku je obrovské,“ řekl ekonom Zahradník s tím, že hned na úvod by proto taky chtěl vyvrátit dotační mýty, podobně jako zmínili i další řečníci na sympoziu.
„Rozhodně si nemyslím, že v rámci dotační politiky je obecně vše v pořádku. Na druhou stranu, ze zjištění Evropského účetního dvora, které následně v rámci procesu schvaluje a posvěcuje Evropský parlament, plyne, že koeficient chybného využití prostředků se pohybuje někde v rozsahu mezi dvěma až třemi procenty celkových výdajů z evropského rozpočtu. Takže opravdu, jak tady zmiňoval pan Valdman (ředitel Státního fondu životního prostředí České republiky Petr Valdman), pokud jsou dobré zprávy, tak se neakcentují, ale velmi výrazně se naopak tlačí v případě špatných zpráv, a to bez kontextu vůči těm dobrým,“ zdůraznil.
Reagoval tím i na v poslední době velmi silně šířený dotační „mýtus“, a to takzvanou dotační ekonomiku. Tedy takovou, když někdo podniká na základě toho, že mu daňoví poplatníci jeho byznys platí – právě skrze různé dotační tituly.
Zahradník v tomto kontextu však zdůraznil dvě čísla týkající se Česka. Konkrétně celkový podíl využívání evropských fondů v rámci kohezní politiky, společné zemědělské politiky a centrálně řízených programů. Ten se pohybuje dlouhodobě někde na úrovni průměru zhruba 1,5 procenta českého HDP. Z toho zhruba dvě třetiny jdou ve prospěch veřejných institucí, neziskových projektů a jedna třetina pro podnikatelský sektor.
„To ale znamená, že 0,5 procenta HDP činí finanční podpora podnikatelských subjektů ze zdrojů financování EU. Možná díky ‚novým zdrojům‘, například modernizačnímu fondu, který i vzhledem k ceně emisních povolenek kypí na objemu, může být podíl nakonec o něco vyšší, ale nebude to určitě nějaký výrazný nebo dramatický nárůst,“ zdůraznil. Z toho ale plyne, že drtivá většina kapitálových veřejných výdajů v České republice jde do veřejné infrastruktury, nikoliv přímo soukromým podnikatelským subjektům.
A taky dodal, že i kdyby tím číslem bylo i celé jedno procento, tak je dobré si současně připomenout, že míra investic, která je v ČR jedna z nejvyšších v rámci EU a znamená objem investic, které jak podnikatelský, tak národní veřejný sektor vkládají do takzvaného přírůstku hrubého fixního kapitálu, činí 26 procent HDP.
„Při největší míře fantazie jedno procento těžko nějak výrazně zakalí a ovlivní těch 26 procent. Takže mám pocit, že každý autor článku, který hovoří o jakési dotační ekonomice by měl být uvědomen minimálně o těchto dvou záležitostech,“ doplnil.
Dotační podpora navíc v drtivé většině případů ani podle něho nevytlačuje soukromé investice, nýbrž je stimulem, který vede k jejich spouštění a uskutečnění.
A ani v kategorii podílu zdrojů financování EU na veřejných investicích v Česku nejsme podle Zahradníka extrémem. „Ano, jsme výrazně nad průměrem, nicméně podíl zdrojů financování na celkových veřejných investicích činí dlouhodobě zhruba padesát procent. Přeborníci, v uvozovkách, jsou země jako Maďarsko nebo Portugalsko, tam mají podíl mnohem vyšší. V případě Maďarska téměř sto procent, jinými slovy všechno, co je financováno ve prospěch investic ve veřejném zájmu, je financováno ze zdrojů EU. Což mám pocit, že naráží i na základní principy dotační politiky EU. V případě Portugalska je to něco okolo 90 procent,“ přiblížil.
Z hlediska vazby mezi dotačními programy a konkurence schopností, by se však ekonom České spořitelny se jednoznačně přimlouval za to, aby se daleko větší míře v rámci Česka více propojovaly dotace s finančními nástroji. Ačkoliv podle něho došlo k výraznému zlepšení, protože se tady finanční nástroje podílejí na financování kohezní politiky už ne jedním, jak tomu bylo, ale čtyřmi procenty, průměr EU činí kolem deseti procent.
A tam, kde nakonec zůstane pouze u dotačních programů, považuje v oblasti konkurenceschopnosti za dobré navrhnout oborovou koncentraci namísto „cukrování“ a nebo nějaká další adjektiva, která odůvodní proč zrovna v konkrétním případě je to tak důležité. Například z důvodu přechovávání hlubokých regionálních rozdílů, případně kvůli řešení tržních selhání.
„To platí například v případě Karlovarského kraje. Ten už je nějakých patnáct nebo 20 let na samém dně mezi regiony Česka bez, v současné době, jakékoliv viditelné šance dostat se svými silami výš. Tak tady si myslím, že nějaká robustní dotační podpora pro účely konkurenceschopnosti dává smysl,“ vysvětlil.
Z dalších záležitostí Zahradník připomněl, že by Česku prospěla i taková věc, jako lepší vyhodnocování výsledků a dopadů, které skutečně dotační programy mají.
„Za těch 20 let už máme docela slušnou časovou řadu vybavenou daty a mám pocit, že lepší práce s nimi a vyhodnocování toho, co nám kohezní politika doposud přinesla, promítnutá do budoucího období, by se mohla dělat méně formálně a více cíleně. A to třeba v případě propojování nebo využívání integrovaných projektů. Velmi často se stává, že v rámci daného území jsou realizovány projekty zcela izolovaně, nebo dokonce i protichůdně vůči sobě,“ podotkl, proč se pak v řadě případů skutečné efekty vytrácejí.
Projektovou integraci považuje obecně za velmi dobrý způsob jak posílit celkovou efektivnost. „A už tady bylp zmíněné i posílení tematické koncentrace. Zejména v Česku, kde chceme ‚cukrovat‘ všechno, a dát každému kousek, si myslím, že dává obrovský smysl,“ řekl.
Připomněl, že minimálně do roku 2020 Česko bohatlo a panovala obava, že s tím postupně přijdeme o poměrně výrazný koláč kohezní politiky. Pro srovnání, co lze skutečně očekávat, uvedl Belgii.
„Ta je populačně srovnatelná s Českou republikou, a není ani úplně příkladem super bohaté země, kdy ČR se nachází někde na úrovni 92 procent úrovně EU, zatímco Belgie pak někde na 115 procent, ale není to Lucembursko nebo Irsko s dvě stě a plus procenty, tak ta má v rámci kohezní politiky alokaci zhruba 8,5 x menší než Česko. Jinými slovy, dosáhneme-li belgické úrovně, tak se koláč zdrojů z kohezní politiky velmi výrazným způsobem scvrkne a o to více bude zapotřebí využívat centrálně řízené programy. A ty na konkurenceschopnost možná cílí ještě důsledněji než zaručená národní obálka v rámci kohezní politiky,“ zdůraznil.
Zmínil tak například Horizon Europe, Digital Europe, Creative Europe nebo Connected Europe Facility.
Zmíněnou nápravu regionálních rozdílů považuje Zahradník za extrémně významnou věc právě i s ohledem na to, že se rozvírají nůžky. Jako pamětník připomněl, že když připravoval podklady pro 1. národní rozvojový plán, ještě před vstupem do EU v roce 2001 a dělal tehdy časovou řadu – a už tehdy byla klasifikace regionů, tak tehdy nynější beznadějně poslední severozápad byl na čtvrtém místě mezi osmi. A naopak úplně na dně byly střední Čechy. „Od té doby došlo k velmi výrazné proměně, ale pro některé regiony ve velmi negativním smyslu. Konkrétně zmíněný severozápad, Karlovarsko, tam jsem přesvědčen, že se z pasti, do které se dostal, je jen velmi těžko schopen se sám vymanit,“ uvedl.
Z hlediska dalšího vývoje, i o s ohledem na dotační tituly, zdůraznil Petr Zahradník také důležitou roli Fondu pro spravedlivou transformaci, respektive mechanismu pro spravedlivou transformaci, zvláště pro uhelné a poduhelné regiony, což považuje za další odůvodnění toho, proč takové typy projektů mají existovat. V rámci střednědobého, nebo uprostřed období probíhající revize víceletého finančního rámce, se hovoří také o platformě strategických technologií pro Evropu. Jsou tam vymezená určitá odvětví, nebo oblasti, které jsou považovány za životně důležité vůbec pro to, aby nejenom ekonomický, ale systém obecně v rámci EU fungoval. „A tam si myslím, že dotační programy taktéž dávají veliký smysl,“ podotkl.
A dále zmínil také obrovský inovativní potenciál a vše, co se zaměřuje na klíčové výzvy zelené a digitální transformace. Tedy na obnovitelné zdroje energie, zvýšení energetické účinnosti, chytrou mobilitu, cirkulární ekonomiku či digitalizaci. V tomto případě považuje Zahradník dotační podporu za nutnou podmínku, ale zdaleka ne dostačující.
„Tady je potřeba účinného zapojení soukromých zdrojů včetně dlouhodobých zdrojů veřejných a pojistných fondů. V této věci považuji za velmi, neříkám nezbytné, ale určitě velmi užitečné, aby se nad tím někdo zamyslel,“ dodal Zahradník.
Monika Ginterová
