Nejvyšší soud určil mechanismus výpočtu náhrady za pozemky nevydané v restituci

Senát Nejvyššího soudu (NS) v čele s Janem Eliášem určil mechanismus výpočtu finanční náhrady za pozemky, které nemohly být vydány v restituci. Na základě výpočtu inflace podle údajů Českého statistického úřadu v letech 1991–2021 dospěl soud k tomu, že ceny stanovené dle vyhlášky č. 182/1988 Sb. se mají násobit šestkrát. 

NS rozhodoval v případu, jehož projednávání přerušil v říjnu 2019, neboť shledal důvod obrátit se na Ústavní soud (ÚS) s návrhem na zrušení části §16 odst. 1 zákona o půdě, který určoval stanovit cenu za nevydané pozemky podle vyhlášky o půdě ke dni 24. června 1991.

Podle Eliášova senátu byly totiž obecné soudy rozhodnutím ÚS z července 2017 (sp. zn. II. ÚS 4139/16), který došel k závěru, že finanční náhrada vyplácená podle zákona o půdě může být podle okolností přiměřeně zvýšena, postaveny před neřešené otázky, jak takovou cenu stanovit. Podle názoru tohoto senátu zde totiž nebyl prostor pro soudcovské dotvoření práva.

„K návrhu na zrušení napadeného ustanovení vedla Nejvyšší soud snaha o zachování konzistence judikatury v restitučních věcech. Vytváření restitučních skutkových podstat, stanovování míry vydávání majetku a poskytování náhrady za majetek nevydaný mají být výsostnými úkoly moci zákonodárné (případně výkonné), nikoli soudní, jíž nepřísluší překračovat zákonem stanovené hranice zmírnění majetkových křivd, měnit rozsah vydávaného majetku a uzpůsobovat politickou reprezentací zvolené pojetí nápravy majetkových křivd vlastním představám o žádoucí míře kompenzace. Výše naznačený postup dotvoření v tomto případě rozhodné normy je v rozporu se zásadou důsledného respektu soudů k zákonným mezím restitučního procesu. V případě zrušení napadeného ustanovení by oprávněným osobám náleželo právo na náhradu ve výši „ceny odňatého pozemku“ bez omezení částkami vyplývajícími z cenových předpisů účinných k 24. 6. 1991,“ odůvodnil NS, proč se obrátil na ÚS s návrhem na zrušení příslušné části zákona o půdě.

Plénum ÚS však v nálezu z ledna letošního roku návrh zamítlo, když došlo k závětu, že zrušením navrhované části zákona o půdě by došlo naopak k větší nejistotě při vypořádávání existujících restitučních nároků. „Jsou-li již soudy sjednoceny na vyplácení finančních náhrad ve výši nikoli podle vyhlášky, ale ani tržních cen, otevřel by se zrušením napadeného ustanovení prostor pro přiznávání náhrad v celé této škále. Zákon by se základním východiskem pro určení základu náhrady ztratil i alespoň částečné (byť nevhodné) přiblížení časového okamžiku, k němuž se náhrady vztahují. Riziko nerovnosti při zmírňování majetkových křivd (případně vznik dalších křivd) by zrušením napadeného ustanovení nebylo nikterak vyloučeno,“ argumentují ústavní soudci v lednovém nálezu (sp.zn. Pl. ÚS 21/19).

Námitka Nejvyššího soudu

Petr Dimun