Šetrné hospodaření s respektem k okolní krajině si obvykle spojujeme s malou rodinnou usedlostí o pár hektarech. Letošní držitel ocenění v programu Pestrá krajina Asociace soukromého zemědělství ČR Petr Sýs ze Statku Novotinky ukazuje, že chránit přírodu a zároveň vydělávat mohou i větší zemědělské podniky. Musíme však změnit své myšlení, sami převzít iniciativu a nenechat si diktovat shora, jak to máme dělat, říká o své profesi.
Jste čerstvým držitelem Zlaté medaile v projektu Pestrá krajina Asociace soukromého zemědělství ČR. Co to pro Vás znamená, proč jste se do soutěže přihlásil?
Chtěli jsme ukázat, co se nám podařilo. Jsem vystudovaný agronom, několik let jsem pracoval v JZD. Otec, který pocházel z malého hospodářství, chtěl samostatně hospodařit. Po převratu začal postupně získávat půdu do pronájmu, začínal prakticky od nuly. Byla to velká výzva, postupně jsme získali další půdu a podnik zvětšovali. Na okraji Vysočiny, kde hospodaříme, došlo v průběhu socializace ke značnému poškození krajiny. Mezi nejzávažnější dopady patří kanalizace vodních toků, likvidace terénních stupňů, cest, stromořadí, zvýšení zornění. Řekl bych, že takovým nevyřčeným mottem centralizovaného zemědělství byla „výroba za každou cenu“. Bohužel cítíme, že tento přístup je stále oživován. Náš systém je založen na hledání úspornějších a přírodě blízkých metod. Jednoduše řečeno – podporujeme různorodost, a tím vytváříme pestrou krajinu. Navíc to vychází i ekonomicky.
Jak to vypadá v praxi?
Začíná to rozšířením osevního postupu nejenom tržních plodin, ale i co nejrozmanitějších krycích plodin nebo meziplodin. Různorodost chrání sama o sobě. Na poli musí stále něco růst. Na Vysočině existuje velký problém s odplavováním půdy, ten však mohou meziplodiny zcela odstranit. Stejně tak umí vázat vzdušný dusík a velmi zásadně snížit potřebu hnojení. Zvýšení obsahu humusu je zcela bez diskuze. Různorodost a zdravá půda snižuje spotřebu chemie.
To laikovi nezní příliš složitě. Navíc střídání plodin a využití meziplodin není žádná novinka.
Není to úplně jednoduché. Musíme technicky zvládnout v nejvhodnějším čase meziplodinu zasít a v osevním postupu pro ni udělat místo. Zamýšlet se nad nejodolnějšími rostlinnými druhy, získávat je a vytvářet vhodné směsi. Podsévat, přisévat, ozelenit. Dnes se již můžeme poučit od řady západních farmářů, kteří tento systém považují za ekonomičtější a dlouhodobě udržitelný.
Jasánek by měl radost
Hovořil jste o tom, že nechcete vyrábět za každou cenu. Jakou cenu tedy současné zemědělství platí?
Ceny mohou být různé. Jednak cena napsaná na papíru, zobrazující náklady. Další cena, která se nikam nezapisuje, tou je zdevastovaná krajina, půda, znečištěná voda, úbytek rostlinných a živočišných druhů, hmyzu. Domnívám se, že velkoagrární lobby se podařilo vytvořit dojem, že jsme krátce před vyhladověním. Hlavní problémem současnosti ale skutečně není maximalizace výroby nebo stavba obrovských prasečáků za erární peníze. Tito lidé oprášili heslo politruka Jasánka z Černých baronů: plány revanšistů zhatí naši vepři boubelatí. „Imperialisté“ nás zavážejí dotovaným vepřovým, tak my jim to oplatíme, ať kejda teče proudem.
Podle této lobby, jak říkáte, se ale současní zemědělci snaží. Nechtějí si přece zničit to, co je živí. Hospodaří šetrněji, aplikují méně pesticidů než jinde v Evropě. Potřebují se ale uživit a environmentální požadavky tak, jak je například představila Evropská komise, jsou podle nich likvidační.
Samozřejmě musíme hospodařit a vydělávat peníze. Z ekonomického hlediska jsou velké bloky výhodné, umožňují efektivní využití techniky. Nemůže to být ale na úkor úrodnosti půdy, krajiny a životního prostředí. Současné průmyslovo-chemické zemědělství převzalo štafetu od socialistických velkopodniků. Přináší obrovské znehodnocení půdy erozí, úbytkem humusu a splavováním do vodních toků. Nadměrné použití chemie likviduje půdní edafon, hmyz, zvěř. Půda je destruována nadměrným kypřením a orbou, přejezdy kolosální techniky. Zničení životního prostředí a půdy bude pro potravinovou bezpečnost daleko závažnější než nižší výroba vepřového. Změnit to bude ale velmi obtížné.
Vám se to ale postupně daří. Kde jste hledal inspiraci?
Budete se možná divit, ale v USA. Odtud k nám dříve přišlo používání velkých strojů a základní agrochemie. Dnes se zdá, že je Amerika opět první, která rozeznala neudržitelnost průmyslově-chemického zemědělství. Metoda „no-till“, tedy neobdělávání půdy v kombinaci s intenzivním používáním „krycích plodin“ neboli meziplodin, a použití speciálních secích strojů pro setí do husté meziplodiny je tam na vítězném tažení. Zvýšení obsahu humusu v půdě, odstranění eroze, zvýšení zasahování a vodní kapacity jdou současně se snížením nebo dokonce vyloučením agrochemie. Nevěříte? Přednášek a ukázek je na internetu zásoba. Farmáři, a dnes i univerzity, systém neustále zlepšují.
Samozřejmě to přináší také své problémy. Zkoušíte nové věci a můžete narazit. Nebo také něco nového zjistit. Dám Vám příklad. Na Vysočině je velký problém s řepkou, kvůli splavu. Přijdou pozdní srpnové deště a u půdy, v níž je zaseta řepka, dochází ke značné erozi. Ale já tím, že jsem začal sít spíše náhodou za podrývačem do strniště, tak za deset let mi z polí nevytekla ani louže bahna.
Změna začíná v hlavě a musí přijít od zemědělců
Zemědělská produkce a ochrana přírody se tedy nevylučuje, jak jste již v jednom rozhovoru řekl.
Jsem o tom přesvědčený. Změna je nutná a cestičky jsou již vyšlapané. Změna musí začít v našich hlavách. Přijmout myšlenku, že zemědělství má na přírodu devastující vliv, je pro mnoho mých kolegů velmi těžké. Ale bez toho to nepůjde.
A tahle mentální změna ještě nenastala? Hodně se teď o ekologii zemědělství mluví, přísnější by měla být i nová pravidla pro rozdělování dotací.
Jde o to, že změna musí přijít zespodu, od zemědělců samotných. A ne pouze křičet, že „oni“ nám ubližují. Musíme sami převzít iniciativu. Když to hodně zjednoduším: raději budu sázet stromy tam, kde mi nebudou vadit, než když nám je začnou jiní sázet tam, kde nám vadit budou. Ale nejdřív musím přijmout, že je problém, pochopit ho, a až teprve potom ho mohu začít smysluplně řešit. Zase se vrátím do USA. Tam s tím začali osvícení farmáři, nikoli univerzity nebo výzkumné ústavy. Zatím mám ale pocit, že starost o krajinu mají především lidé z měst. Lidem na venkově, pokud jim nenateče bahno do sklepa, je to spíše jedno.
Nemáte tedy obavy jako například Vaši kolegové ze Zemědělského svazu, že vysoké požadavky na šetrnější hospodaření, snižování pesticidů apod. povedou k nižší produkci potravin a tím i nižší konkurenceschopnosti? Že nás to jako společnost bude něco stát?
Odpovím otázkou: potřebujeme vyvážet miliony tun řepky a pšenice za cenu zdevastované přírody?
Spíš jde o to, že se podle těchto hlasů začne vyrábět méně za vyšší cenu, což nemůže ekonomicky vyjít. Hrozí levnější dovoz z jiných zemí, nejen v rámci EU ale i ze třetích zemí, které navíc nemusí dodržovat tak přísné environmentální standardy.
Ale to nikdo neví, vždyť to nikdo nezkusil. Nemusí to být dražší, protože náklady budou v konečném důsledku nižší. Je ale pravda, že se jedná o velkou změnu, která při současné nechuti k novotám může být složitě proveditelná. Je však třeba alespoň postupovat po dílčích krocích.
Hospodařit šetrně se ziskem je možné
Tvrdíte, že šetrným způsobem hospodaření se lze uživit. Můžete blíže popsat, jak to tedy ekonomicky vychází Vám?
Rozhodující část příjmů plyne ze zemědělské produkce, konkrétně ze sedmi základních plodin – pšenice, žito, oves, ječmen, řepka, brambory, mák. A trochu luskovin. Co vypěstuji, uskladním a prodávám většinou konečnému odběrateli – mlýnům, mačkárnám a dalším zpracovatelům. Výnosy a kvalitu, většinou i cenu mám nadprůměrné. Doplňkově chovám skot. Volně se pohybující zvířata do přírody patří a jsou pro ni důležitá. Přitom v ČR je zavíráme a ještě to považujeme za přednost.
Necítíte se ohrožen nízkými výkupními cenami? Podle dnešní zprávy ČSÚ (rozhovor se odehrál 22. února – pozn.red.) klesají ceny zemědělských výrobců již patnáctý měsíc v řadě.
Tu zprávu jsem zatím nepostřehl. Ale asi se to týká spíše živočišné produkce, ne?
To ano, ceny v živočišné výrobě měly dlouhodobě klesnout o osm procent, u jatečných prasat o třetinu. Stejně ale tak u brambor, které pěstujete.
Ty problémy jsou třicet let stejné. Spotřeba masa v Evropě klesá a bude pravděpodobně klesat i nadále. A co se týče brambor – to je téma na samostatný rozhovor. Pěstuji je třicet let na 80 hektarech. Nelze je dlouhodobě skladovat a meziroční výnos obvykle kolísá o desítky procent, více než u jiných plodin. To jsou základní faktory, které cenu ovlivňují, a nic se na tom nemůže změnit.
Jak důležitou součást Vašich příjmů tvoří dotace?
Jsou pro mne důležité jako pro ostatní. Řekl bych, že jsou potvrzením toho, že Evropská unie považuje zemědělství za důležité. Umožňují nám nebýt zcela závislí na rozmarech přírody a trhu. Využívám těchto peněz na modernizaci podniku a investice do životního prostředí. Za nemoudré považuji dotovat výrobu.
Váš podnik patří do kategorie těch velkých. Znamená to, že šetrně, a zároveň ziskově, lze hospodařit bez ohledu na velikost? Mají tedy pravdu ty hlasy, které tvrdí, že není fér rozlišovat mezi velkým a malým, ale mezi špatným a dobrým zemědělcem?
Větší zemědělec samozřejmě znamená větší blok a tím větší riziko eroze. Jste v neustále časové tísni, velké množství práce musíte provést v krátké době. Proto se snažíte si práci co nejvíc e zjednodušit. Máte dlouhé přejezdy a drahé, velké a těžké stroje, které ničí pole. Všechno má svou hranici. A řešení existuje, nebo ho minimálně musíme hledat, a to je klíčové. Meziplodiny, polní cesty a účelně integrované řady stromů. Část menších polí lze také ponechat přírodnímu úhoru.
Chemie je drahá
Opravdu se obejde velký zemědělský podnik bez pomoci chemikálií? Ve Francii letos – za velkých protestů – povolili dočasně opět používat neonikotinoidy (syntetické insekticidy na bázi nikotinu, v EU zakázané kvůli devastujícímu dopadu na včely – pozn.red.), aby zachránili produkci cukrové řepy.
To se vždycky vytáhne jedna věc. Já nejsem žádný úzkoprsý ekolog, chemie je berlička, která nám může občas pomoci vyřešit konkrétní problém. Ale další věc je rozhodnout, kdy je ta míra ještě únosná. Dnes už nejsme bez chemie schopni skoro nic vypěstovat. Přitom Američané nám ukazují, že se zapojením přírody to jde i bez toho, nebo aspoň do určité míry. Hodně se také mluví o úrodnosti půdy, ale u nás se tím nikdo pořádně nezabývá. Budu citovat jednoho Američana: My dnes o půdě víme méně než o životě ve Sluneční soustavě. A to je pravda. Řeší se to technicistně – naházej tam tohle, tamto tam stříkni. Ale základ je tam dole, kde si rostliny a houby vyměňují živiny, to je to, co dělá humus. Hlavní problém je podle mne to, že chemie není brána zemědělskou praxí jako velké zlo. Tady to začíná.
Takže jsme zase u toho mentálního nastavení.
Ztráta produkce je velký strašák každého zemědělce. Já se snažím chemie užívat co nejméně, ale bez ní se neobejdu. Dopředu je velmi obtížné rozhodnout, zda je takový zásah oprávněný či nikoli. Je snadné něco postříkat, když si myslíte, že tím něčemu pomůžete. Někdy pomůžete, někdy ne. Peníze to ale stojí vždy. Je pak vlastně otázkou, do jaké míry lze tímto způsobem vydělávat, chemické zemědělství je totiž poměrně drahá záležitost. A když slyším stížnosti některých, tak asi zase tolik nevydělávají.
Může přinést změnu politický tlak shora třeba právě tím, jak jsou nastavena pravidla dotací, bez nichž se zemědělci již prakticky neobejdou?
Já si především myslím, že zemědělec by měl mít o problému větší přehled než ten, kdo to administrativně řídí. Pokud my sami nepřijmeme myšlenku a nezačneme se k životnímu prostředí chovat ohleduplněji, tak nám mohou být nadiktovány věci, které nás nakonec poškodí víc než ztráta dotací. Stále se také zvyšuje byrokracie. V LPISu (základní zemědělský registr, kde se ověřují údaje uvedené v žádostech o dotace poskytovaných ve vazbě na zemědělskou půdu – pozn.red.) vznikají stále nová schémata evidence. Místo, abych chodil po polích, něco udělal a motivoval kolegy, musím neustále elpisovat. Myslím, že by každý agronom zasadil stovku stromů ve volné krajině ročně, kdyby mu ubrali polovinu samoúčelné evidence a hlášení. Asi tušíte, co by životnímu prostředí více prospělo.
Snad se lidé z měst vrátí
Jak vidíte budoucnost zemědělství?
Vidím to na svých dětech. Svět dnes nabízí spoustu příležitostí, lákadel a snadnější život. Doufám ale, že se to změní, že se lidé na venkov vrátí. Že je přiláká neustálý pobyt v přírodě a zdravější život. Díky „ozeleňování“ a novým trendům, i technologickým, se zemědělství může stát atraktivnějším. Slyšel jsem, že v Americe je dnes 30 procent zemědělců do 37 let a farmy se spíše rozdělují.
Podle jedné studie Evropské komise se městský člověk na venkov vrátí. Zpět ho přiláká právě příroda a technologický rozvoj, díky němuž se uplatní i nezemědělsky vzdělaní lidé.
Snad, doufám. Problém je, že chybí děti farmářů. V Čechách to bude ještě větší problém než jinde, protože třída soukromých vlastníků byla zlikvidována. Ekologizace zemědělství však přináší šanci pro všechny. Neměli bychom to brát jako omezení. Zdravá příroda bude všechny více lákat k pobytu a domácí rekreaci.
Helena Sedláčková
Statek Novotinky u středočeského Načeradce je zrekonstruovaným hospodářským dvorem, který byl na konci 80. let určen k demolici. Dnes tam hospodaří Ing. Petr Sýs se svou rodinou. Na okolní téměř tisícovce hektarů pěstuje obilniny, řepku, brambory, hrách a mák a v praxi ukazuje, jaký efekt přináší jeho zásada, že půda musí být pořád něčím zarostlá. K vidění je zde také několik nově vytvořených rybníků, remízků či víceletý medonosný úhor. Statek Novotinky je členem Asociace soukromého zemědělství ČR, dobrovolné profesní organizace přibližně 7,500 soukromých zemědělců, podle níž základem moderního evropského zemědělství a živého venkova jsou rodinné farmy.
