Existují soudní rozhodnutí, která poklidně plynou k předpokládanému vyústění, ale existují rovněž taková, která po poklidném plynutí končí nečekaným zvratem. V takovém případě se pak dá očekávat, že aktéři sporu využijí všechny prostředky, které jim české právní prostředí nabízí, aby vrátili spor do původního proudu.
Podstatu sporu jsme podrobně popsali zde, takže jen ve stručnosti připomeňme, že uzavřením desátého dodatku smlouvy na správu, údržbu a servis bytů porušilo město Luby podle ÚOHS zákon o veřejných zakázkách (ZVZ), protože zvýšením odměny mandatáře bez použití jakéhokoli druhu zadávacího řízení se dopustilo správního deliktu vyčísleného na 200 tis. Kč pokuty. Tuto optiku přejal v podstatě i Krajský soud v Brně. Zadavateli nepomohl ani nový zákon o zadávání veřejných zakázek, protože zvýšení odměny mandatáře překročilo jím povolenou maximální mez ve výši 10% původní hodnoty závazku. Krajský soud však přece jen původní rozhodnutí ÚOHS zrušil s odůvodněním, že ten nestanovil, k jakému konkrétnímu porušení zákona došlo. ÚOHS podle krajského soudu ve výroku rozhodnutí uvedl pouze tzv. odkazující právní normu, ale ne ustanovení, které bylo zadavatelem porušeno. Krajský soud sice připustil, že nelze postupovat ryze formalisticky, ale v rámci posouzení tohoto jednotlivého případu nenašel pochopení pro takovou interpretaci.
Není příliš překvapivé, že ÚOHS se v případu, kde byl krajským soudem vyložen jeho postup jako meritorně správný, pouze formálně nepřezkoumatelný, obrátil s kasační stížností k Nejvyššímu správnímu soudu (NSS). Nepřekvapí ani argumentace evidentně zaskočeného ÚOHS: „Přístup soudu byl formalistický a rozporný s judikaturou Nejvyššího správního soudu, dle níž uvedená „vada“ je zhojitelná při spojení výroku rozhodnutí s textem jeho odůvodnění, pokud uvedená interpretace nevyvolá pochybnosti o totožnosti spáchaného deliktu ani o jeho právním posouzení.“ V daném kontextu pak nemůže být překvapivé ani to, že město Luby nevyužilo své možnosti vyjádřit se ke kasační stížnosti.
NSS souhlasil s tvrzením, že je nezbytné, aby existoval soulad mezi výrokem rozhodnutí a jeho odůvodněním. V opačném případě je takové rozhodnutí nesrozumitelné a nepřezkoumatelné. Smyslem takového ryze formálního postupu je zamezení dvojímu postihu za totéž jednání. K tomu má vést nezaměnitelná identifikace správního deliktu prostřednictvím upřesnění místa, času a způsobu spáchání a odkazem na právní normu, k jejímuž porušení došlo. V daném případě ÚOHS za pomoci odkazující právní normy identifikoval správní delikt, ale podle výše nastíněné logiky měl navázat upřesněním porušené právní normy. ÚOHS za tuto normu považoval § 21 odst. 1 ZVZ. Tento paragraf však pouze upravuje druhy zadávacích řízení bez stanovení konkrétní zákonné povinnosti. Na druhou stranu je však podle NSS z rozhodnutí ÚOHS zcela jasné, že zadavatel měl provést zadávací řízení, což neučinil. Jaký druh zadávacího řízení měl zadavatel provést, záleželo na jeho úvaze, proto by musel ÚOHS ve svém rozhodnutí uvést všechny možnosti a reálné kombinace, vč. specifikace porušovaných ustanovení, které ZVZ umožňuje. Jednalo by se však o výrok absolutně nepřehledný. Konkrétní porušení povinnosti bylo možné stanovit pouze s pomocí výkladu výjimek z působnosti zákona, poněvadž povinnost zadat veřejnou zakázku měl každý zadavatel, jenž nespadal do výčtu uvedených výjimek z působnosti zákona. NSS tak potvrdil správnost rozhodnutí ÚOHS těmito slovy: „Pokud pak správní orgán v projednávané věci konstatoval porušení povinnosti provést zadávací řízení, lze souhlasit s argumentem stěžovatele obsaženým v kasační stížnosti, že porušená povinnost byla uvedena jasně a srozumitelně, byť odkazem pouze na výčet druhů zadávacího řízení, z nichž si žalobce mohl vybrat. K záměně projednávaného skutku pak takovou specifikací ve výrokové části dojít nemůže, neboť je konkretizován časem, když již ne místem, konkrétním způsobem jeho jednání vyjádřením toho, jakou povinnost měl tímto jednáním porušit, ve vazbě na obecné ustanovení o druzích zadávacího řízení, z nichž jedno si pro svůj postup musel vybrat.“ Krajský soud se tedy v dalším řízení musí řídit právním názorem NSS.
Jiří Reichl
