Komunistická tajná policie se v roce 1988 zajímala o vlivného právníka Karla Muzikáře. Nevedla si ho jako spolupracovníka, ale prověřovala několik incidentů v jeho práci, v podniku zahraničního obchodu. Státní bezpečnost se zajímala o to, proč Muzikář vyhodil do koše citlivé materiály. StB řešila také podezření z možného ovlivnění strategické zakázky v litvínovské rafinerii. Právník, jehož kancelář dnes získává stamilionové zakázky od státu, dostal poté z podniku zahraničního obchodu výpověď.
Podniky zahraničního obchodu (PZO) byly za komunistického režimu vysněnou metou životní kariéry. Nástup do nich, často ovlivněný rodinnými vazbami, protože už v „pézetce“ někdo z rodiny pracoval, přinášel vyvoleným obrovské výhody. Často také exkluzivní zahraniční cesty, delší pobyty za železnou oponou, a mimo jiné i přísun valut. Všechny obchody se světem se realizovaly přes tyto podniky a tento proces samozřejmě velice bedlivě sledovala komunistická tajná policie – Státní bezpečnost (StB). Ta se snažila mít veškeré obchodní i neobchodní aktivity pod kontrolou. Bez jejího vědomí se neodehrál žádný výjezd referenta PZO do zahraničí, žádný obchodní případ. V „pézetkách“ pracovali pod krytím i příslušníci Státní bezpečnosti, a to ať jako legalizovaní špióni nebo kontrarozvědčíci se zaměřením na ekonomické zájmy státu.
A právě v jejich sféře zájmu se ocitl na samém sklonku totality mladý zaměstnanec podniku zahraničního obchodu KOVO Karel Muzikář. Od sametové revoluce Muzikář patřil mezi nejvýznammější české advokáty s velkým vlivem. V roce 1988, kdy se o něj zajímala komunistická Státní bezpečnost, estébáci řešili Muzikářova pochybení v práci. Podle svazku, který si na něj StB vedla, se zabývali také podezřením z možné provize zahraniční firmy za údajnou pomoc v obchodním jednání, respektive vyzrazení cenové nabídky konkurentovi. Karel Muzikář není první, ani poslední, veřejně známou osobou, o kterých zájem StB vyplývá v poslední době na veřejnost.
Je důležité konstatovat, že tajná totalitní policie si Muzikáře nevedla jako vědomého či nevědomého spolupracovníka. Možnou souvislost lze hledat v tom, že jeho otec, Karel Muzikář starší, byl v době zájmu StB exponentem komunistického režimu. A to ho také mohlo ochránit od tvrdšího postihu za pracovní prohřešky a vážná podezření. Slovy soudruhů: kvůli pokleslé pracovní morálce dostal z KOVA vyhazov.
Nedbalost a podezření z provize
StB prověřovala celkem tři incidenty, v nichž měl dle svazku Karel Muzikář figurovat. Mimo jiné ten, že vyhodil do koše citlivé materiály podniku zahraničního obchodu KOVO, ve kterém pracoval. StB pak řešila i možné ovlivnění strategické zakázky v litvínovské rafinerii – Chemických závodech Československo-sovětského přátelství v Litvínově. Nebo pracovní pochybení, kvůli kterému byla ohrožena obsluha zahraniční technologie.
Jak už jsme zmínili, podnik zahraničního obchodu KOVO, kde Muzikář před rokem 1989 pracoval, spadal do intenzivní sféry zájmu komunistické policie. Například vědecko-technická rozvědka přes něj legalizovala (zakrývala – pozn. red.) své příslušníky a spolupracovníky.
Státní bezpečnost si na Karla Muzikáře vedla svazek jako na takzvanou prověřovanou osobu od konce listopadu 1988 do dubna 1989. Svazek, který dostal krycí jméno Karel, čítá 66 stránek, a některé dokumenty z něj byly zničeny.
Svazek Muzikáře juniora začíná 23. října 1988 návrhem na jeho založení. Major Zdeněk Bazal ze Správy kontrarozvědky pro ochranu ekonomiky to odůvodnil tím, že Muzikář jako pracovník podniku zahraničního obchodu KOVO roztrhal a vyhodil do koše před hotelem Opera na pražském Těšnově písemnosti z obchodních případů, které tehdy řešil. Tomuto incidentu se ale budeme věnovat až za chvíli.
Další z dokumentů v pořadí Muzikářova svazku popisuje zjištění I. správy SNB, komunistické rozvědky, a to o necelý rok starší. Šlo o investiční akci z konce roku roku 1987 v litvínovské rafinerii. Tento podnět doputoval prostřednictvím prvního náměstka ministra vnitra generálmajora Alojze Lorence do rozvědky. Muzikářův případ a jeho řešení tak prošlo přes jednoho z nejvýše postavených a nejobávanějších mužů v nomenklatuře komunistického Československa. „Vážený soudruhu náčelníku, v souladu s plánem součinnostních opatření I. a XI. správy SNB při ochraně vnějších zájmů ČSSR zasílám k Vašemu využití a provedení potřebných opatření poznatek týkající se pracovníka PZO KOVO,“ stojí v dokumentu StB, který odeslal šéf ekonomické kontrarozvědky Vojtěch Zamykal.
Tajná policie tehdy řešila možné ovlivnění strategické zakázky v už zmíněné litvínovské rafinerii – Chemických závodech Československo-sovětského přátelství. Podnik chtěl zakoupit specializovanou techniku, prostřednictvím KOVA mu ji nabídli dva výrobci – firma JOEL z Japonska a KRATOS z USA. Jako výhodnější po stránce technické i cenové byla vyhodnocena nabídka japonské společnosti. Obchod měl na starosti právě Karel Muzikář. Když byl kontrakt na spadnutí, ten zavolal do Litvínova, že Američané snížili náhle cenu o dvacet procent. StB tehdy vyslovila podezření, že Američany o nabídkové ceně někdo z KOVA informoval, a právě proto společnost KRATOS přišla s mnohem nižší nabídkou. Zaměstnanci lítvínovské rafinerie tehdy vyslovili podezření, že Američané Muzikářovi nabídli za sjednání obchodu provizi a StB to zaznamenala do svých dokumentů.
Chování, které by i dnes vzbuzovalo otazníky, aktivizovalo tehdy Státní bezpečnost. Zájmu StB neuniklo podezření pracovníků chemických závodů, že mohlo jít o porušení platných předpisů v nabídkovém řízení. Karel Muzikář k tomu tehdy podle archivních dokumentů řekl, že předpisy neporušil, a že firmě KRATOS poskytl pouze informace, o kolik by musela snížit cenu, aby se dostala pod cenovou nabídku japonské firmy JOEL. Další dokumenty k tomuto incidentu už ale svazek z Archivu bezpečnostních složek, který Ekonomický deník získal, neobsahuje.
Muzikářův svazek pak pokračuje už zmiňovaným roztrháním a vyhozením písemností z obchodních případů, které tehdy řešil, do koše před hotelem Opera na pražském Těšnově. To se mělo odehrát v srpnu 1988. Případ nahlásila kádrovačka (personalistka – pozn. red.) KOVO Věra Matysková.
Muzikář měl za přítomnosti kolegy z KOVA Pavla Špurka z tašky vytáhnout dokumenty, které roztrhal a hodil do koše. Muzikářova neobvyklá forma skartace přišla Matyskové podezřelá, proto vystoupila z tramvaje, vrátila se o stanici zpět, a materiály z koše vzala a donesla do podniku. Šlo o návrhy na dovoz, urgence plateb od banky a zahraničních společností, dopisy firem, kterými urgovaly dodání objednané přístroje, atd. Rozjelo se proto vyšetřování.
Vyšetřování neobvyklého skartačního incidentu nakonec vyvrcholilo 2. září 1988 stornem povolení k zahraniční cestě Muzikáře a jeho vyhazovem z PZO KOVO a následovalo odebrání výjezdové doložky.
Muzikářův svazek obsahuje ještě jeden další záznam StB, z března 1988, podle kterého měl Muzikář zhatit zahraniční cestu dvěma pracovníkům Státního veterinárního ústavu, kteří se měli vyškolit na práci se specializovaným zahraničním přístrojem.
Státní bezpečnost svazek prověřované osoby s krycím jménem Karel ukončila 20. dubna 1989, zhruba tři čtvrtě roku po Muzikářově vyhazovu z PZO KOVO.
Šel jsem „proti soudruhům“
Karel Muzikář dnes o událostech z konce komunistického režimu říká, že vyhazov z podniku zahraničního obchodu byl pro něj fatální, a přestože byl jeho otec režimu velmi blízký, nemohl prý sehnat práci. „Já viděl estébáky jen jednou v životě – když mne přišli v srpnu 1988 vyhodit ze zaměstnání v KOVU. Seděl tam tehdy bledý a vyděšený soudruh generální ředitel a oni mu řekli, že je v rozporu se zájmy ČSSR, abych nadále v KOVU pracoval, protože jsem údajně distribuoval zakázané písemnosti. Ve skutečnosti šlo o vyhození pár bezvýznamných papírů do koše někde na Těšnově, ale záminku k represi. Na hodinu jsem vyletěl. Pak mi ještě odebrali výjezdní doložku a zabavili pas, ale to už dělali uniformovaní příslušníci SNB. Kopii máte v příloze,“ začíná Karel Muzikář svou písemnou reakci pro Ekonomický deník.
A pokračuje: „Vzhledem k tehdejší pracovní povinnosti jsem se pak snažil sehnat jakoukoliv práci asi na deseti místech, ale bez úspěchu – v kádrových materiálech jsem byl podezřelý z distribuce zakázaných tiskovin. Pak jsem po třech týdnech konečně dostal práci – jako skladový dělník na ČVUT.“ Ale i tam se mu prý podle jeho slov mstili. „Po půl roce mi bylo na kádrovce ČVUT řečeno, že jsem zaměstnán na univerzitní půdě – byť jako skladový dělník – a vzhledem k mé podvratné činnosti mne tam nemohou dále zaměstnávat. Jediné místo, které jsem tenkrát sehnal, bylo dělník v JZD Kamenné Žehrovice, ve vesnici kus za Prahou. Byli slušní a pomohli mi v nouzi. A tam jsem byl až do sametové revoluce,“ uvádí Muzikář.
Jaká je Muzikářova verze jednoho z pracovních incidentů, popsaných StB v jeho svazku? „Pokud se ptáte na nějaké 32 let staré obchodní případy, můžu jen říct, že právě to asi bylo důvodem mého vyhazovu z KOVA – párkrát jsem totiž odmítl podílet se na výběru pro stát nevýhodných dodavatelů, ač to soudruzi z vedení tlačili a prosazovali. A vyhrožovali, že pokud to nedopadne podle jejich zadání, budu mít problém. Což jsem nakonec měl – vyhodili mne, protože jsem jim zřejmě překazil domluvené šmeliny. Po letech jsem v materiálu Ministerstva vnitra České republiky objevil, že mne v KOVU sledovala jakási soudružka Matysková, tehdejší šéfka kádrovky. Ta jela za mnou v tramvaji, a když viděla, že jsem něco do koše vyhodil, šla tam, papíry vyndala a odvezla je na StB do Bartolomějské (budovy Státní bezpečnosti – pozn. red.). Ač šlo o bezvýznamné papíry, estébáci z toho udělali distribuci ilegálních materiálů – záminku k mému vyhazovu z práce,“ předkládá svůj pohled na popisované příběhy Ekonomickému deníku Muzikář.
Jenže jeho zaměstnavatel, i Státní bezpečnost, vnímali kauzu „bezvýznamných papírů“ zcela jinak. V dokumentech, které má Ekonomický deník k dispozici se nehovoří o „o distribuci ilegálních materiálů“, ale o obchodní korespondenci. Šlo totiž o milióny korun převážně ve valutách. Jak lze vyčíst následujících archivních dokumentů, probíhala hloubková kontrola, Muzikářovi byla zapečetěna kancelář a problém řešilo i vedení podniku nebo podniková buňka Komunistické strany Československa.
Muzikář se ale přesto snažil neúspěšně v protekčním zaměstnání udržet. „Bohužel teprve nyní si uvědomuji závažnost toho, co jsem provedl. Chtěl bych Vás požádat, vážený soudruhu generální řediteli, aby vzhledem k mým dosud nebohatým pracovním zkušenostem byl můj případ posuzován shovívavě. Věřím, že mi bude ještě dána příležitost, abych svou další prací v PZO KOVO mohl prokázat prospěšnost naší společnosti. Za podání ruky děkuji předem,“ napsal soudruhu řediteli ve své omluvné suplice Karel Muzikář.
Pomáhali známí?
Jak už jsme zmínili na začátku článku, pracovat v době socialismu pro některý z více než tří desítek podniků zahraničního obchodu bylo velké terno. Vstupenkou do „pézetek“, které obstarávaly v tehdejším Československu veškerý zahraniční obchod s výrobky tuzemských státních firem, byla v drtivé většině rudá knížka, rodinné konexe a často i spolupráce s StB. Místa v těchto elitních podnicích patřila především dobře prověřené elitě, absolventům ekonomických a právnických škol.
„Pézetky“ měly ještě jeden skrytý obrovský bonus, který využila řada jejich zaměstnanců po listopadové revoluci v roce 1989, a tím byla vstupenka do velkého byznysu.
Protože „pézetkami“ protékaly stamilióny korun, a navíc se přes ně daly dobře legalizovat špióni, byli v popředí zájmu Státní bezpečnosti. Ten Ekonomickému deníku popsal badatel Radek Schovánek. „V podnicích zahraničního obchodu docházelo k podpisu smluv za stovky tisíc, miliónech, v dolarech nebo jiných západních měnách, a bylo poměrně snadné se tam nějakým způsobem nekale obohatit. To, co ve svobodném světě dělaly privátní firmy v socialistickém světě dělaly státní podniky, a proto se ten stát snažil zaměstnance hlídat, aby nekradli,“ vysvětluje badatel Radek Schovánek.
A jak to dopadlo, když estébáci na nějaké podezření tohoto charakteru narazili? Mohl sehnat jinou práci? „Těch případů bylo velké množství. Odhaduje se, že podstatná část zaměstnanců podniků zahraničních obchodů měla na černo nějaká konta v zahraničí. Pokud se to podařilo prokázat, tak ti lidé byli uvězněni, těch případů bylo poměrně hodně. Nebo byli přeřazeni na nějakou jinou práci, kde nesměli vyjíždět do zahraničí, nebo byli propuštěni. Záleželo také na tom, jak vážný to byl skutek, ale také, kdo měl jaké známé, a jak kdo dokázal ovlivnit vyšetřování,“ pokračuje Schovánek.
K případu Karla Muzikáře mladšího, jehož otec byl exponentem komunistického režimu, pak Schovánek uvedl: „Tady se zdá, že to krytí zafungovalo tak, že ho pouze vyhodili. Konstatují tam, že vyhodil nějaké listiny. Ale kdyby chtěli, snadno by se z toho dalo udělat ohrožení utajovaných skutečností, protože značná část těch věcí byla klasifikována jako tajné nebo přísně tajné. To, že byl pouze propuštěn mohlo být ovlivněno tím, že měl vlivného otce. Ale je to pouze spekulace,“ uzavírá badatel Radek Schovánek.
Jan Hrbáček
