Je dobrým zvykem, že se občas vracíme k soudním rozhodnutím, kterými jsme se zde již zabývali. Dnes je k tomu ideální příležitost, protože rozhodnutím Nejvyššího správního soudu (NSS) došlo k významné úpravě předchozího rozhodování. Navíc k úpravě, která může mít podstatný vliv na postup dalších zadavatelů.
Úvodem ve stručnosti shrňme dosavadní průběh řízení. Zlínský kraj ve veřejné zakázce „Seniorpark Valašské Meziříčí – II. etapa – dodávka stavby“ vyloučil z užšího zadávacího řízení zájemce, který předložil prostou kopii dokladu o splnění profesního kvalifikačního předpokladu. Zadavatel se ve svém rozhodnutí opíral o stanovisko Ministerstva pro místní rozvoj „…dle kterého je jedinou přípustnou formou dokladu podle § 54 písm. a) ZVZ autoritativně potvrzený výpis a vytištěný elektronický výpis nelze považovat za doklad prokazující splnění profesních kvalifikačních předpokladů podle § 54 písm. a) ZVZ, jelikož zde nelze prokázat přítomnost elektronického podpisu. Jedná se tak o výpis, která má pouze informativní povahu.“. Tento výklad však odmítl jak ÚOHS tak Krajský soud v Brně, podle nichž jde takový výklad proti smyslu právní úpravy. Smysl právní úpravy byl právě ve zjednodušení zadávacího řízení a snižování nákladů zájemců o veřejné zakázky. Krajský soud konstatoval, že právní názor ministerstva není oproti znění zákona právně závazný, a odmítl že by zadavatel postupující v souladu se stanoviskem Ministerstva pro místní rozvoj vynaložil veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby zabránil porušení zákonné povinnosti.
V kasační stížnosti zadavatel, že nedošlo ze strany krajského soudu k posouzení intenzity případného porušení zákona, pokud se jedná o postup ve smyslu metodického stanoviska Ministerstva pro místní rozvoj. Dále pak zpochybnil postup soudu, který se podle jeho názoru nezabýval pasivitou zájemce, jenž sám posléze doložil, že z důvodu naplnění svých výrobních kapacit ztratil o předmětnou veřejnou zakázku zájem.
Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku nejprve potvrdil porušení zákona ze strany zadavatele, který měl akceptovat prokázání profesního kvalifikačního předpokladu prostřednictvím listiny vytištěné z dokumentu převedeného z elektronické podoby do podoby listinné pomocí tiskárny při zachování obsahu bez nutnosti provedení autorizované konverze. Zájemce o veřejnou zakázku tak prokázal splnění kvalifikace již prostřednictvím dokumentu předloženého v nabídce, výzva zadavatele k objasnění kvalifikace tak byla nezákonná a zájemce tak nelze sankcionovat za to, že na ni nereagoval. V tomto smyslu tedy došlo k zjevnému porušení zákona zadavatelovým postupem.
Zcela jinak se však NSS postavil k naplnění liberačního důvodu postupem podle metodického pokynu Ministerstva pro místní rozvoj. To postupovalo v souladu se svou zákonnou kompetencí spočívající mj. ve výkladu některých ustanovení zákona o veřejných zakázkách. Zadavateli pak vzniká legitimní očekávání, že pokud se bude výkladem řídit, postupuje zákonným postupem bez rizika sankce. Výklad ministerstva nebyl navíc v okamžiku jeho aplikace v rozporu se zněním zákona a zároveň neexistovala rozhodovací praxe ÚOHS ani judikatura správních soudů. NSS přímo konstatuje: „…ačkoli metodický výklad § 57 odst. 1 ZVZ zveřejněný Ministerstvem pro místní rozvoj nebyl správný, stěžovatel, který jej v dobré víře aplikoval, aniž by mu jeho nesprávnost musela být zjevná (např. z judikatury správních soudů či rozhodovací praxe žalovaného), naplnil liberační důvod uvedený v § 121 odst. 1 ZVZ, neboť vynaložil veškeré úsilí, které bylo možno po něm požadovat, aby postupoval v souladu se zákonem o veřejných zakázkách.“. Z tohoto důvodu rozhodl NSS o zrušení rozsudku krajského soudu pro jeho nezákonnost.
Rozhodnutí NSS tak může přinést aspoň drobnou úlevu zadavatelům, kteří při výkladu zákona tápou a nezbývá jim nic jiného než se uchýlit do zdánlivě bezpečného přístavu metodických stanovisek Ministerstva pro místní rozvoj. Přestože se i ministerstvo může mýlit, mají zadavatelé naději, že v případě chyby opřené o omyl vykladače zákona nedojdou tak zásadní úhony.
Jiří Reichl
