O tom, že ministerstva, kraje či obce jsou povinny řídit se zákonem o zadávání veřejných zakázek, nepochybuje asi nikdo. Komplikovanější situace však nastává u některých institucí zřizovaných veřejnými zadavateli. Bude proto užitečné podívat se, kde může vést někdy nezřetelná hranice mezi veřejným zadáváním a běžnou obchodní činností.
Výzkumný ústav železniční (VUZ) je akciovou společností založenou Českými drahami, a.s. V roce 2010 uzavřel VUZ smlouvu na „Rekonstrukci svršku velkého železničního okruhu Zkušebního centra VUZ od km 6,800 do km 13,170“. UOHS k tomuto postupu konstatoval, že k uzavření smlouvy došlo bez využití některého ze zadávacích řízení a udělil VUZ v roce 2014 za tento správní delikt pokutu 100 tis. Kč. S tím se však neztotožnil brněnský Krajský soud, rozhodnutí zrušil a vrátil zpět ÚOHS. Krajský soud řešil zásadní otázku, zda je VUZ veřejným zadavatelem ve smyslu § 2 odst. 2 písm. d) zákona o veřejných zakázkách (velmi podobnou definici veřejného zadavatele obsahuje v § 4 odst. 1 písm. e) i nová zákonná úprava v podobě zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů) a došel k závěru, že poskytování služby v podobě provedení zkušebního provozu drážního vozidla nepředstavuje uspokojování potřeb veřejného zájmu, činnost VUZ je orientována na dosažení zisku bez podpory státu a monopol na provádění zkušebního provozu je způsoben aktuálním faktickým stavem trhu. VUZ proto nelze považovat za veřejného zadavatele ve smyslu výše uvedeného ustanovení.
ÚOHS ve své kasační stížnosti namítal, že skutečným beneficientem služby poskytované VUZ jsou osoby užívající drážní vozidlo k přepravě a ochrana těchto osob je službou veřejného zájmu. Dále ÚOHS tvrdí, že osvědčení vydané VUZ je podkladem pro proces schválení vozidla drážním úřadem. Krajský soud pak podle ÚOHS nedoložil svůj odlišný názor. Dalším argumentem ÚOHS byla skutečnost, že má stát, prostřednictvím Českých drah, a.s., vliv na VUZ a ovládá jej. ÚOHS rovněž rozporoval, že činnost VUZ je řízena ekonomickými kritérii. Tuto skutečnost nelze v prostředí faktické nulové konkurence prokázat. Stejně tak nelze vyloučit, že v případě finanční ztráty VUZ ji pokryje jediný akcionář, tedy České dráhy.
Nejvyšší správní soud (NSS) se nejprve zabýval aplikací definice veřejného zájmu na tento případ a konstatoval, že výsledkem činnosti VUZ je podklad pro následné rozhodnutí drážního úřadu. Tento podklad však automaticky nezaručuje zkoušenému vozidlu získání průkazu způsobilosti a tím umožnění jeho provozu na dráze. Není zde tedy možné vymezit veřejný zájem neurčité skupiny osob. NSS rovněž posuzoval, zda stát uspokojuje potřebu veřejného zájmu sám nebo si ponechal nad uspokojováním této potřeby rozhodující vliv nebo kontrolu. Stát potřebu bezpečné drážní dopravy uspokojuje prostřednictvím Drážního úřadu. Zkušebnictví v této oblasti stát nezabezpečuje sám, ale pověřil k tomu prostřednictvím Ministerstva dopravy mj. právě VUZ. Příspěvek VUZ k bezpečné drážní dopravě je tedy pouze nepřímý. Ani vlastnictví VUZ Českými drahami, a.s., automaticky neznamená, že jeho činnost vede k uspokojování potřeb veřejného zájmu.
Svůj názor shrnul NSS následovně: „Žalobkyně přímo nezajišťuje potřebu veřejného zájmu, její činnost svědčí určitému omezenému okruhu osob a není podrobena vrchnostenské kontrole.“ V otázce obchodní povahy VUZ se NSS přiklonil k argumentaci Krajského soudu, že VUZ svou činností usiluje o dosažení zisku, obejde se bez podpory státu a svoji činnost vykonává v běžném tržním prostředí. Faktická neexistence konkurence je jediným sporným aspektem, který však nemůže převážit splnění ostatních podmínek obchodní povahy VUZ, nehledě na to, že vstup konkurentů na trh zkoušení drážních vozidel není nijak omezen. Rovněž se nijak nepodařilo prokázat ingerenci státu do hospodaření VUZ.
Jiří Reichl
