Francie je zemí paradoxů. Na jednu stranu jde o zemi s druhým nejvyšším poměrem veřejných výdajů k výkonu ekonomiky v Evropě po Finsku. Poměr 57 procent odpovídá levicové zemi s velmi vysokým stupněm přerozdělení příjmů. Navzdory tomu Francouzi protestují v ulicích proti zanedbaným školám, nedostatku učitelů a vysokým životním nákladům. Kde se stala chyba?
Odpověď zkouší ve své analýze najít třeba evropský think tank Bruegel, ale i další pozorovatelé. Francouzská ekonomika je skrz naskrz prolezlá vážnými chorobami, které nikdo neumí – nebo nechce – léčit. Průvodními znaky této nemoci jsou vysoké deficity státního rozpočtu okolo 5 procent HDP za rok a státní dluh atakující poměr 120 procent výkonu ekonomiky.
Srovnání s Německem
Bruegel ve svém textu připomíná, že ještě v roce 2011 byly Francie a Německo zhruba na stejné pozici s dluhem okolo 80 procent HDP. Jenže Němci díky fiskální odpovědnosti a reformám trhu práce a sociální politiky dokázali dluh srazit k 60 procentům HDP. Naopak francouzské zadlužení setrvale roste a dohání tradičně lajdáckou Itálii se 140procentním poměrem dluhu k HDP.
Francouzská ekonomika od roku 2023 roste průměrným tempem kolem 1,4 procenta za rok. Letos to zřejmě bude jen půl procenta. Tento mírný růst se promítá do pomalého růstu daňových příjmů. Na druhé straně v posledních sedmi letech výrazně narostly veřejné výdaje. Příčiny jsou podobné jako v Česku – ať už jde o dopady koronavirové pandemie, dotování cen elektřiny a plynu v době energetické krize či rostoucí výdaje na zbrojení v reakci na agresivní jednání Ruska.
Žít si jako francouzský důchodce
Ekonomické reformy a Francie – to tradičně nejde moc dohromady. Francouzské veřejné výdaje mají přibližně 57procentní podíl na HDP, což je jedna z nejvyšších hodnot ve světě. Sociální výdaje, zejména na důchody, jsou až příliš vysoké. Francouzi odcházejí do penze v 62 letech oproti průměrným 64 rokům v ekonomicky vyspělých zemích, sdružených v organizaci OECD. Při dlouhověkosti Francouzů jde o příliš benevolentní přístup, který si země nemůže dovolit.
Problémy se mají tendenci na sebe nabalovat, což pociťují ve Francii stále více. Věřitelé se začínají bát nakupovat francouzské státní dluhopisy a požadují vyšší výnos. Ten se u desetiletých státních dluhopisů vyšplhal na 4,86 procenta za rok. V případě německých 10letých bondů stačí investorům výnos 3,40 procenta ročně, upozornil web Business Insider. Rostoucí platby za úroky státního dluhu vytěsňují jiné, rozumnější způsoby použití peněz ze státního rozpočtu.
Mnoho naděje nepřináší ani pohled do záměru hlavních kandidátů před prezidentskými volbami, jež se mají konat v dubnu příštího roku. Předsedkyně strany Národní sdružení Marine Le Penová sice hovoří o rozpočtových škrtech a dosažení vyrovnaného primárního rozpočtu do 18 měsíců od nástupu do úřadu, jenže také chce zachovat právo na odchod do důchodu v 62 letech.
Ještě bláznivější jsou přitom plány lídra krajní levice. Jean-Luc Mélenchon chce zavést právo na odchod do penze už v 60 letech, čímž by problém ještě prohloubil. Rozpočtově odpovědnější středopravicový prezidentský kandidát Édouard Philippe, který navrhl zvýšit důchodový věk na 65 let a zavést povinné soukromé důchodové spoření, nemá reálnou šanci do druhého kola postoupit.
Bude nutný zásah ECB?
Bruegel ve své analýze opatrně zmiňuje možnost budoucí pomoci ze strany Evropské centrální banky. Vyvolává to vzpomínky na dění v letech 2010 až 2012, kdy ECB musela tahat z problémů silně zadlužené státy jižní Evropy. Nebylo to ovšem jen tak. Řecko, Španělsko a Portugalsko tehdy musely omezit své veřejné výdaje a srazit deficit rozpočtu.
Také v případě Francie by si ECB v případě pomoci vyžádala splnění „domácích úkolů“. Ať už jde o klesající trajektorii rozpočtových schodků, penzijní reformu, omezení veřejných výdajů a omezení růstu státního dluhu. Takto razantní zásahy si však v případě Francie nedokážou představit snad ani ti největší optimisté.
