Zemědělství se má stát jedním z klíčových nástrojů klimatické politiky. A to především prostřednictvím ukládání uhlíku z atmosféry do půdy, kde zůstává a pomáhá tak snižovat množství CO₂ v ovzduší. Odborníci však upozorňují, že bez správně nastavených pravidel může naopak škodit. Čeští zemědělci zase varují před tím, že změna může znevýhodnit ty farmáře, kteří se o půdu a vázání uhlíku v ní starají dlouhodobě.
„Uhlíkové zemědělství je nedávno zavedený termín. Označuje začlenění vylepšené sekvestrace a ukládání uhlíku do zemědělských a pozemkových postupů,“ vysvětlila pro EU Perspectives Helena Wrightová, jež vyučuje klimatickou politiku na Oxfordské univerzitě.
Zemědělci mají pomoci s buducností bez uhlíku
V rámci unijní politiky se dostává mezi nejdůležitější priority v klimatické agendě bruselských institucí. Má přispět k snižování emisí oxidů uhlíku a pomoci ke splnění klimatických cílů Unie. Do poloviny století chce totiž evropský blok dosáhnout uhlíkové neutrality – emise, které jsou vyprodukovány, musí být jinde zase „odebrány“.
Zástupci českých zemědělců zatím hodnotí tyto plány opatrně. „Z pohledu zkušeností našich členů je důležité zdůraznit, že v řadě případů je uhlík v půdě již stabilně vázán právě díky dlouhodobé péči o půdu, vhodným osevním postupům a zachování půdní struktury. Tyto historické a kumulativní přínosy současné koncepty carbon farmingu často plně nezohledňují. Soustředí se převážně na dodatečné, krátkodobě měřitelné přírůstky uhlíku,“ uvedla pro Ekonomický deník ředitelka Českomoravského svazu zemědělských podnikatelů Karolína Menclová.
První certifikační rámec
Členské země se připravují na obchodování s takzvanými uhlíkovými kredity generovanými zemědělskými postupy. Komise v únoru spustila dobrovolný certifikační rámec (CRCF – Carbon Removal Certification Framework). Chce ukončit éru „divokého západu“ v této oblasti a vytvořit jednotná pravidla pro to, co lze považovat za uhlíkový kredit. Jeho definice se nyní mezi jednotlivými zeměmi liší.
Nekonzistence vytváří podle kritiků řadu příležitostí pro takzvaný greenwashing, neboli využívání udržitelnosti jako marketingové taktiky, protože firmy mohou používat uhlíkové kredity s nejednoznačnou certifikací k plnění svých závazků v rámci systémů obchodování s emisemi.
Aby ukládání uhlíku bylo trvalé
Výzkumná pracovnice na Oxfordské univerzitě Bhavya Guptová, která studuje projekty uhlíkového zemědělství po celém světě, uvedla, že zásadním faktorem je, jakým způsobem se uhlík do půdy ukládá a jak dlouho v ní vydrží. „Uhlíkové zemědělství se bude muset zabývat otázkou rizika reverze. Jinými slovy rizikem, že snížení emisí uhlíku nebude trvalé,“ varovala.
Zpráva Climate Policy Monitor z roku 2025 zjistila, že pouze menšina z 37 analyzovaných národních systémů adekvátně řeší rizika uhlíkových kreditů. Austrálie v současné době provozuje jeden z nejrozvinutějších regulačních rámců. Její systém uhlíkového zemědělství uplatňuje na kredity diskontní faktory na základě toho, jak dlouho se očekává, že uhlík zůstane uložen v půdě.
Mohlo by vás zajímat
Zemědělství jako klíčový sektor
Mezivládní klimatický panel OSN identifikuje zemědělství jako jedno z klíčových odvětví s potenciálem přispět ke snižování emisí a odstraňování uhlíku. „Otázkou je, kolik toho lze realisticky udělat,“ uvedla nicméně Guptová.
Wrightová navíc varovala, že špatně navržená pravidla pro uhlíkové zemědělství mohou ohrozit další evropské priority, jako je ochrana biodiverzity nebo potravinové bezpečnosti.
Také technologické možnosti odstraňování uhlíku, jako je přímé zachycování a ukládání uhlíku ze vzduchu (DACCS) nebo technologie, která kombinuje výrobu energie z biomasy se zachytáním uhlíku a jeho trvalým ukládáním (BECCS), zůstávají příliš finančně náročné a jejich rozšíření v praxi je zatím omezené.
Australský přístup jako inspirace
Guptová uvedla, že právě australský systém by mohl být inspirací i pro evropskou sedmadvacítku. Umožňuje používání zemědělských kreditů, které splňují certifikační požadavky. Vláda se také zavázala k nákupu kreditů, aby pomohla dosáhnout vlastních emisních cílů.
Podobný systém přijala také Kanada. „Jako výzkumnice, která pracuje na dobrovolných a regulovaných trzích s uhlíkem, se domnívám, že regulace zajišťuje větší jistotu ohledně fungování celého systému,“ řekla Guptová.
Další komplikací pro zavádění uhlíkových kreditů mohou být dotace pro zemědělce. „Zemědělské dotace nejsou příliš dobře sladěny s prioritami nulových čistých emisí,“ řekla Wrightová. Protože silně ovlivňují zemědělské postupy, mohou nesprávně sladěné pobídky zpomalit zavádění klimaticky šetrných metod.
