Lidé, jako je maďarský premiér Viktor Orbán, využívají svého práva veta k blokování vstupu Ukrajiny do Unie, varoval v rozhovoru pro EU Perspectives evropský poslanec z Německa Lukas Sieper (nezařazený). Hrozí navíc, že směřování Unie začne blokovat slovenský premiér Robert Fico nebo čeští oligarchové. Sieper chce, aby se pravidlo jednomyslnosti zrušilo.
Jak by mohly bruselské instituce omezit právo veta maďarského premiéra Viktora Orbána v otázce vstupu Ukrajiny do Unie?
Zaprvé, doufám, a současné průzkumy veřejného mínění tomu nasvědčují, že Orbán příští rok ve funkci maďarského premiéra skončí. To by samo o sobě změnilo mnoho. Evropa by měla otevřeně podporovat maďarskou opozici. Musíme si uvědomit, že působíme v celoevropském politickém prostoru. Spolupráce s politickými aktéry v jednotlivých členských státech je legitimní. Orbán se snaží takovou spolupráci vykreslit jako „zlovolné vnější zasahování“, ale my jsme jedna Unie.
Účinnost evropské solidarity jsme viděli například během pochodu hrdosti v Budapešti, kdy Orbán utrpěl politickou porážku. Podpora demokratické, proevropské opozice je nejjednodušším způsobem, jak odstranit hrozbu veta. Zadruhé, musíme zrušit zásadu jednomyslnosti v Radě EU. Většina v Evropském parlamentu, zejména ta progresivnější část, tuto změnu již podporuje. Dokonce i Rada experimentuje s právními zkratkami, které mají podobný účinek. To naznačuje, že jednomyslnost ztrácí na důvěryhodnosti.
Zatřetí, Komise musí prokázat více odvahy. Roky se vyhýbá zahájení řízení o porušení Smlouvy o EU proti Maďarsku. Zadržování evropských fondů na obnovu po koronavirové krizi zabralo, Orbán toho zablokoval mnohem více, než byly miliardy eur zmrazeny. EU musí mluvit jazykem síly, protože je Orbán autokrat. Není tak extrémní jako Putin, Si Ťin-pching nebo Trump. Takoví vůdci rozumějí pouze silovým opatřením.
Jeho vláda porušuje pravidla Unie, ne naopak. Maďarsko je zemí se silně proevropským obyvatelstvem, které se svobodně rozhodlo vstoupit do EU. Orbán brání jejím hodnotám. To nemůžeme tolerovat. A pokud to dovolíme, mohli by ho následovat slovenský premiér Robert Fico, čeští oligarchové nebo dokonce italská premiérka Giorgia Meloniová.
Komise musí členským státům důrazně připomenout limity stanovené smlouvami – limity, ke kterým se zavázaly. Podpořte demokratickou, proevropskou opozici. Zrušte jednomyslnost. Rozhodně prosazujte unijní právo.
Mohlo by vás zajímat
Zrušení jednomyslnosti přináší rizika
Je zrušení jednomyslnosti riskantním krokem zejména s ohledem na vzestup krajní pravice v Evropě a také v Evropské parlamentu?
Pokud oslabíme náš demokratický systém ze strachu, že občané budou naslouchat populistům nebo extremistům, pak jsme již prohráli. Věřím, že většina Evropanů bude i nadále hlasovat pro demokracii a že většina vlád zůstane demokratická, protože naše společné zájmy jsou silnější.
Ano, zrušení jednomyslnosti s sebou nese rizika. Ale stojí je za to podstoupit. To je podstata demokracie: přijmout nejistotu a nebát se debaty. A to je mnohem lepší, než dovolit jedné osobě – nejspíš ovlivněné nepřátelským sousedem – bránit celému procesu.
Jaké dojmy jste si odnesl ze zasedání Euronestu (parlamentní shromáždění, které spojuje poslance Evropského parlamentu a poslance parlamentů Východního partnerství), pokud jde o rozšiřování Unie?
Bylo to konstruktivní zasedání, na kterém panovala široká shoda všech stran. Nezažili jsme hluboké rozpory, ke kterým došlo například na zasedání EuroLat v Peru na začátku tohoto roku.
V Arménii jsme se všichni víceméně shodli na hlavních otázkách. Posílení spolupráce, rozšíření EU (jedno z klíčových témat pro mnohé z nás), podpora Ukrajiny v odporu proti Rusku, boj proti organizovanému zločinu, boj proti dezinformacím atd. Je však třeba říci, že za Bělorusko a Gruzii byla přítomna pouze opozice.
Bělorusko jako diktatura by se stejně nezúčastnilo. V případě Gruzie se vláda bohužel prozatím odchýlila od proevropské cesty. Ázerbájdžán se vůbec nezúčastnil s tvrzením, že Evropský parlament s ním v minulosti zacházel nespravedlivě. Jeho vláda se dokonce odmítla se mnou setkat, přestože to před cestou slíbila. A zbavila mě diplomatického statusu. Ano, účastníci setkání byli většinou zajedno, ale ti, kteří by s nimi nejspíš nesouhlasili, v místnosti prostě nebyli.
Jak lze vůbec měřit úspěch za takových podmínek?
Považuji to za signál. Ze strategického hlediska bychom se měli snažit zapojit více aktérů. Ázerbájdžán by bylo možné přesvědčit. Kdyby se připojil, pravděpodobně by se příliš nelišil od většinových postojů. V případě Gruzie si nejsem tak jistý, ale rozhodně podporuji pokračování toho zvát zástupce vlády i opozice. Jedná se o parlamentní shromáždění a parlamenty zahrnují opozici, i když se to některým nelíbí.
Občané chtějí jasné zprávy
Evropská komisařka pro rozšíření Marta Kosová řekla, že Gruzie je „kandidátem pouze podle názvu“. Je to správný krok nebo ohrožuje odolnost tamější občanské společnosti?
Celkově si myslím, že je to správný krok. Viděli jsme, co se stane, když se kandidátská země odchýlí od cesty k přistoupení. Nejjasnějším příkladem je Turecko. Země je kandidátem už roky, ale v mnoha ohledech se vrací zpět v demokratických standardech. Nezapomínejme, že opozičního vůdce Ekrema İmamoğlua uvěznily turecké úřady na základě smyšlených obvinění.
Pokud jasně nekomunikujeme jak gruzínské vládě, tak i naší vlastní veřejnosti, že Gruzie není skutečně na cestě k přistoupení, riskujeme opakování tureckého scénáře. Změní to chování vládní strany Gruzínský sen? Možná ano, možná ne. Ale změní to vnímání situace našimi občany, to je důležité. Občané nefungují v diplomatickém světě pečlivě volených slov, chtějí jasné a jednoduché zprávy. Komise právě to musí poskytnout.
Poškodí to gruzínskou prodemokratickou opozici?
Chápu, že to může být pro gruzínskou opozici demotivující, ale nakonec platí rčení: každý národ má takovou vládu, jakou si zaslouží. Solidarizuji s gruzínskou opozicí a chci ji podporovat. Ale konečné rozhodnutí musí učinit sami Gruzínci. Pokud většina skutečně chce evropskou budoucnost, musí zajistit, aby zvolila proevropskou vládu. Z průzkumů víme, že většina Gruzínců je pro EU. Ale my za ně hlasovat nemůžeme. Tuto změnu musí přinést oni sami.
Doufám, že prohlášení komisařky Kosové, i když je bolestivé, posílí odhodlání opozice nevzdávat se. Musí bojovat dál, dokud současná vláda neskončí. V lepším případě napodobuje ruské postupy, v horším případě funguje jako ruská loutka.
A jak vnímáte vývoj Turecka?
Upřímně bychom si přáli, aby se Turecko stalo členem EU. Možná ne pod současnou vládou, ale jako národ a lid. Z ekonomického, strategického a geografického hlediska to dává smysl. A vyřešilo by to dokonce i kyperskou otázku, protože pokud by Turecko vstoupilo do EU, tento konflikt by se změnil.
Členství by samozřejmě přineslo i výzvy, například přímou hranici se Sýrií. Celkově existuje silný zájem. To je pravděpodobně důvod, proč jsme proces přistoupení ani neposunuli vpřed, ani nezrušili. Pro Erdoğana to slouží jako vyjednávací prostředek: „Pokud k nám budete milí, možná přijdeme do Evropy.“ V podstatě se jedná o formu politického vydírání.
Co ostatní kandidátské země?
Myslím, že Albánie, Černá Hora a Severní Makedonie – v podstatě celý západní Balkán – se stanou součástí Unie. Stane se tak nejpozději do roku 2030. Ukrajina je velmi zvláštní případ. Chceme, aby se připojila, ale nejprve musí ze svého území vyhnat ruské síly. V opačném případě budeme potřebovat právní řešení této neobvyklé situace. Část území budoucího člena EU nyní okupuje cizí armáda. Něco podobného platí pro Moldavsko – také očekávám, že se připojí.
Myslíte si, že se Moldavsko a Ukrajina připojí společně?
Myslím, že se pravděpodobně připojí společně. Dříve jsme upřednostňovali „blokové přistoupení“, což je z mentálního hlediska jednodušší. Ale diverzifikovali jsme náš geopolitický přístup a již neuvažujeme výhradně v těchto kategoriích. Je možné, že každý případ posoudíme individuálně. Ale dokážu si snadno představit, že se připojí současně. Načasování závisí na tom, kdy se podaří Putinovy síly konečně zatlačit zpět.
