Od počátku nového tisíciletí se předvídá konec ekonomické dominance Spojených států a tím i konec výsadního postavení amerického dolaru v globálním měnovém systému. Zatímco zvěsti o konci dolaru v pozici hlavní světové měny jsou vydávány za jisté, představy o tom jak a čím by měl být dolar nahrazen, jsou stále kdesi v mlze.
Nejdříve si řekněme, co dělá světovou měnu světovou měnou. V prvé řadě je to velikost ekonomiky, přesněji řečeno celkový objem zboží, služeb či aktiv, které je možné za danou měnu nakoupit. Tento faktor byl určující na pozici hlavní světové měny v minulosti, kdy se od 16. do 19. století na pozici hlavní světové měny postupně vystřídaly měny Portugalska, Španělska, Nizozemí a Francie, podle toho, jak se zemím dařilo v souvislosti se zámořskými objevy a kolonizací.
Předminulé století století patřilo britské libře, z čehož lze odvodit další důležité faktory, které posilují postavení měny – svobodnou společnost a rozvinuté finanční trhy. Britská libra si udržela dominantní postavení v mezinárodním systému v meziválečném období i díky zlaté kotvě. Navázání měny na zlato bylo v té době považováno za klíčové pro stabilitu měny a stalo se také klíčovým faktorem po druhé světové válce při ustavení Brettonwoodského měnového systému. Ten spočíval ve vazbě měn na zlato přes americký dolar, který zůstal jedinou měnou s přímou směnitelností za zlato. Kromě toho pomohly dolaru k dominanci i programy hospodářské pomoci Evropě a Japonsku.
Rok 1973 pak znamená zásadní předěl v měnové politice. V tomto roce Brettonwoodský měnový systém skončil a poslední vazba hlavních světových měn na drahé kovy byla přerušena. Dolar ve své podstatě nahradil zlato, přestože kurzy měn k dolaru již nejsou většinou fixní, funguje dolar jako kotva globálního finančního systému. V dolaru je držena většina devizových rezerv centrálních bank – cca 50-65%, na euro připadá cca 18-23%, britská libra do 5% a japonský yen ještě méně.
Takové postavení dolaru znamená, že americká monetární a v menší míře fiskální politika má přímý vliv na globální finanční systém a z důvodu odlišných potřeb americké monetární politiky a globálního měnového systému je takový stav podle mnohých ekonomů nežádoucí. Velký vliv amerického dolaru není po chuti dlouhodobě Rusku, Latinské Americe ani Číně a nedůvěra těchto zemí v americký dolar klesá při každé krizi americké ekonomiky, té poslední nevyjímaje. Proč tedy stále drží tyto země své devizové rezervy v dolarech? Zejména proto, že žádné jiné možnosti současný stav světa moc neumožňuje. Pojďme se na tyto možnosti podívat podrobněji.
Zlato
Přestože zlato a zlatý standard mají stále pozitivní odezvu u velké části laické veřejnosti a našli bychom i zastánce mezi ekonomy, například rakouskou školou, praxe ukázala, že možnosti využití zlata pro měnové účely má své limity, jež byly dle mého názoru v minulém století vyčerpány. Praktikování zlatého standardu by v dnešní době nevedlo ke kýžené cenové stabilitě, ale k permanentní deflaci, protože zkrátka naše bohatství, objem veškerých aktiv v ekonomice, narůstá rychleji, než bychom kdy dokázali těžit zlata. Teoreticky by se dal problém řešit pravidelnými devalvacemi měny ke zlatu, ale tím ztrácí taková praxe smysl. Namísto krytí zlatem je dnes měna kryta možností směnit ji za libovolné aktivum a prodávající akceptuje dolar daleko lépe, než zlato. Zlato zkrátka nemá šanci dolar nahradit.
Euro
Podíl eura na devizových rezervách činí asi dvacet procent, tedy přibližně tolik, kolik činil podíl dolaru v meziválečném období. Ekonomika EU je větší, než americká již dnes a více jak dvojnásobný počet obyvatel nabízí perspektivu růstu, může tedy euro nahradit dolar podobně, jako dolar kdysi nahradil britskou libru? Výše uvedeným bohužel podobnosti končí. Eurozóna má sice jednu monetární politiku, ale členské země provádějí odlišnou fiskální politiku. Euro oficiálně existuje teprve od roku 1999. Před EU je ještě dlouhá cesta v nalezení správného fungování s jednou měnou, mnoho členských států zaostává ve strukturálních reformách. Kromě toho do EU směřují noví členové. Proces evropské integrace je vícerychlostní, diplomaticky i politicky náročný a to i bez společné měny. Navzdory tomu, že někteří ekonomové kopou pro euro hrob, až se z nich kouří, věřím v jeho budoucnost a nevylučuji, že dolar ve významu vyrovná nebo dokonce překoná. Jsem ale velmi skeptický k tomu, že by se tak stalo v příštích 50 letech.
SDR (Special Drawing Rights, zvláštní práva čerpání)
Od konce Brettonwoodského měnového systému se ozývají hlasy prosazující mezinárodní zúčtovací jednotku SDR. Jenomže SDR je pouze technická košová měna odvozená od dolaru, eura, jenu a libry. Používají ji pouze centrální banky, méně často vlády a velmi sporadicky soukromý sektor při složitějších dlouhotrvajících transakcích. Masové rozšíření této měnové jednotky nedává při jejím současném složení žádnou přidanou hodnotu ani pro uživatele, ani pro globální finanční systém. Přesto myšlenka globální měny, která by zohledňovala daleko více například potřeby Číny, je stále živá. Reálně je možné vytvořit novou mezinárodní zúčtovací jednotku či reformovat SDR, ale představa většího významu takto vytvořené globální měny pro rezervy centrálních bank a mezinárodní obchod se již příliš reálně nejeví. Jeden pokus zde byl už právě s SDR po ukončení Brettonwoodu, ale všechny subjekty nakonec stejně upřednostnily americký dolar. Protože za ním stojí svobodná země se silnou ekonomikou a měna má za sebou dlouhou historii. Představa, že dolar bude nahrazen košovou měnou bez historie v krátkém časovém horizontu je skutečné sci-fi. Euro je v tomto ohledu mnohem pravděpodobnější nástupce.
Renminbi
Čínská měna by se měla logicky hlásit o svůj podíl v globálním finančním systému vzhledem k rostoucí velikosti a významu čínské ekonomiky. To má ale několik ale. Především je to neliberalizovaný finanční systém, netransparentní řízení měnového kurzu a fakt, že Čína není svobodnou zemí. Čínské výkaznictví obsahuje některé nesrovnalosti, jako v krizovém období pokles spotřeby elektřiny, přestože čísla HDP se zdála krizí nepoznamenaná. Politika jednoho dítěte vede k demografickým problémům, vznikají celá města duchů špatnou alokací investic, široké vrstvy Číňanů bohatnou a dříve nebo později se budou hlásit o podíl na rozhodování o budoucnosti země, stejně jako může vzrůstat odpor etnických skupin proti potlačování jejich kultury. Čínská měna je v současné době podhodnocená, podle různých odhadů o 20-40%. Překotné splnění první nutné a nikoliv dostačující podmínky, liberalizace finančního systému, bude samo o sobě znamenat pro čínskou ekonomiku velký zásah, ztrátu konkurenceschopnosti výrob s nízkou přidanou hodnotou, propouštění, možná nepokoje. Čína bude v příštích 50 letech čelit výzvám daleko závažnějšího charakteru, než eurozóna. Některé z nich jsou naprosto klíčové a bez jejich vyřešení nelze uvažovat o tom, že by se renminbi mohlo stát další rezervní měnou, natož měnou dominantní.
Nejpravděpodobnějším scénářem se jeví zachování dolaru jako hlavní světové měny, přičemž v případě úspěšné stabilizace eura si tato měna může ukousnout pár procentních bodů na mezinárodních transakcích i devizových rezervách. Jakkoliv zejména Čína a další rozvíjející se ekonomiky touží po alternativách a deamerikanizaci globálního finančního systému, rozhodující vliv na etablování jakékoliv měny jako světové má důvěra komerčních subjektů. V současné době zkrátka neexistuje k dolaru alternativa požívající stejné důvěryhodnosti a předvídatelnosti. Proto zůstane dolar hlavní světovou měnou i v příštích padesáti letech a dost pravděpodobně i dlouho poté.
Martin Procházka
