Známý právník, který bude vyznamenán prezidentem, promluvil otevřeně o svých kontaktech s StB. Byl jsem pro ně nepřítel, říká

„Pohledem StB jsem nebyl kádr, ale sabotér režimu a nepřátelská osoba. Až do roku 1989 se mě proto snažili profesně i lidsky zlikvidovat," tvrdí o zájmu komunistické tajné policie právník Pavel Smutný. Repro: ED

Známý právník a filantrop Pavel Smutný dostane v pondělí na Pražském Hradě od prezidenta Miloše Zemana státní vyznamenání. Jak vyšlo v posledních dnech najevo, o Smutného se v době totality intenzivně zajímala komunistická Státní bezpečnost. Jeho jméno prochází v několika svazcích s krycími jmény Plachý, Beránek a Oblak. Zachoval se dokonce nejen takzvaný vázací akt, který Smutný podepsal komunistické rozvědce, ale i dokument, kterým spolupráci ukončuje. Smutný sám se považuje za osobu, kterou komunistický režim pronásledoval. V rozhovoru pro Ekonomický deník Pavel Smutný tvrdí, že se ho StB snažila profesně a lidsky zlikvidovat.

Před rokem 1989 jste pracoval na Právnické fakultě Univerzity Karlovy a vedl jste tam dokonce organizaci Socialistického svazu mládeže. Proč jste do SSM vstoupil?

Když jste chtěli studovat, museli jste mít kádrový profil. Ten jsem měl velice špatný; moje maminka otevřeně vystupovala proti okupaci, za což ji pak vyhodili z práce. Do SSM jsem vstoupil hned na gymnáziu. A díky tomu, že jsem od mládí vykazoval jisté organizační schopnosti, jsem se stal předsedou SSM na univerzitě, což nebyla žádná velká meta.

StB s vámi počítala například jako s možným zdrojem informací z okolí emigranta Pavla Tigrida a jeho časopisu Svědectví, když jste měl vyjet do Francie na studia. Také pečlivě monitorovala vaše aktivity na fakultě i mimo ní. V dokumentech napsala, že jste měl například rozkrádat peníze SSM, že jste měl nezákonně směňovat valuty a další podobné informace…

Je pravda, že na vysoké škole jsem se opravdu dostal do problémů. Estébáci si o mě zaznamenali, že narušuji činnost SSM z pravicových pozic a že jsem plně zodpovědný za nedostatečnou činnost SSM na Právnické fakultě. Takže jejich pohledem jsem nebyl kádr, ale sabotér režimu a nepřátelská osoba. Až do roku 1989 se mě proto snažili profesně i lidsky zlikvidovat. Plány StB pak nebudu komentovat. Nic z toho se nestalo.

Jaký byl váš osobní postoj ke komunistickému režimu a SSM?

Postoj k režimu byl dán tím, že Sovětskou okupaci v roce 1968 jsem spolu s maminkou velmi prožíval, a to hned od jejího počátku. Zároveň se ale nedá říct, že bych se SSM jako takovou měl jen špatné zkušenosti. Členy byli prakticky všichni studenti a i mezi těmi, kteří se aktivně angažovali, byli lidé s různými motivacemi a příběhy, asi jako všude. Mnoha z nich jsem si vážil.

StB o vás sepsala mnoho stránek, podle takzvaného vázacího aktu jste podepsal dobrovolně spolupráci s komunistickou rozvědkou. Můžete se k tomu vyjádřit?

Velmi rád, protože chci do tématu mých kontaktů s StB vnést konečně jasno. Státní bezpečnost mě kvůli mé mamince sledovala. Tehdy jsem nebyl advokát, ale dvacetiletý kluk z rodiny, která měla kádrový škraloup a na to konto mě šlo vyhodit ze studií, jak se ostatně po Právnické fakultě dožadovali komunisté z mého domovského Hradce Králové.

Jak to probíhalo?

Sledování, schůzky, nátlak, odposlechy telefonů. StB jsem nikdy neposkytl žádné pro ně relevantní informace, což vyvolávalo stupňující se tlak z jejich strany. Jejich námluvy jsem nakonec rychle ukončil. Ty ostatně trvaly velice krátkou dobu na začátku 80. let. Až do roku 1989 mě naopak sledovali a evidovali jako nepřátelskou osobu se vším, co k tomu patří. Včetně pokusů mě kriminalizovat.

StB také popisovala, že jste měl rozkrádat svazácké fondy, vekslovat peníze. Jak to podle vás bylo?

To je právě to, o čem mluvím. S osobami evidovanými jako nepřátelskými zacházeli se všemi stejně. Klasická a nejjednodušší metoda byla přes vykonstruovaná obvinění z různých drobných deliktů, což tehdy nebyl žádný problém. To všechno bude v těch svazcích.

No, a co ta obvinění StB?

Ta obvinění byla odplatou StB. Možná je to až tragikomické, ale výsledky má jejich práce dodnes. Nedávno se mě jeden novinář zeptal, jestli jsem pašoval zlato, ukradl peníze na chmelové brigádě nebo za úplatu zařizoval zkoušky na fakultě. Samozřejmě úplné nesmysly. Mí přátelé a spolupracovníci můj z dnešního pohledu vcelku dramatický příběh samozřejmě znají a není to žádné tabu. Oproti tomu by vás překvapilo, jak toto téma přitahuje ty, kteří metody StB používají i dnes.

Vy jste jako jiní necítil, že může přijít změna a komunistický režim skončí?

Já jsem věřil ve změnu, i když jsem nevěděl, jak přijde. Nikdy by mě nenapadlo, že padne Sovětský svaz, že ztratí svou moc ve střední Evropě. Nebylo jasné, že umrtvená osmdesátá léta povedou k tak zásadnímu střetu. V roce 87 kolem mě StB vytvořila takovou atmosféru, že jsem byl nucen opustit všechny politické funkce a začal se ucházet o práci v Ústavu státu a práva Akademie věd. Nakonec jsem se snažil pracovat především na sobě, učil jsem se francouzsky a anglicky.  Věnoval jsem se mezinárodnímu právu, které mám dodnes rád. To mi velmi pomohlo.

Polovinu svého života jste strávil v totalitě a polovinu v demokracii. Mnoho lidí aktuálně vyslovuje obavy, že se k jisté formě totality plíživě blížíme. Žijeme podle vás stále ve svobodné společnosti? A nezdá se vám, že svobody v poslední době ubývá?

Minulý a dnešní režim se nedají vůbec srovnávat. Dnes skutečně žijeme ve svobodě. Socialismus přes své původně možná idealistické představy o rovnosti lidí a uspokojování jejich potřeb skončil nejen na své ekonomické nevýkonnosti, ale i na omezování svobod jedince. Dnes se učíme žít v dlouhém míru. Rozpory však nenarůstají jen v naší společnosti, ale celosvětově. Vidíme to v ekologickém alarmismu, profilaci různých nových politických hnutí a celkové krizi hodnot, která se projevuje zejména v Evropě. Historicky se toto pnutí řešilo válkou, kterou si samozřejmě nepřeji, ale tyto neřešené rozpory narůstají. Tendence omezovat svobodu nebyla vlastní jen socialismu, ale v nějakých formách se může objevit i na Západě. Česká republika má zatím pro svou historickou zkušenost s nesvobodou vůči těmto praktikám naštěstí silnou rezistenci.

Počkejte, já mám ještě otázku, která se váže k vašemu spojenectví k Andreji Babišovi. Některá média vás líčí jako advokáta, který žije z nadstandardních vztahů s politiky a který má k Andrej Babišovi velmi blízko. Můžete se k tomu také vyjádřit?

Naše kancelář zastupuje významné klienty a již tradičně zastupuje významné zájmy státu. S představiteli vlády jednám často jako prezident Česko-izraelské smíšené obchodní komory, logicky v souvislosti s česko-izraelskými projekty. Současná vláda i pan premiér se o izraelské zkušenosti velmi zajímají a naše komora se v tom samozřejmě angažuje. České vládě i podnikům pomáháme izraelskou zkušenost využít na maximum. Jinak rozumím, že pro lidi, kteří žijí v myšlenkách o spiknutí, to může být třeba nepochopitelné.

Radary z Izraele

Pojďme od StB k jiným záležitostem. Právě funkce prezidenta Česko-izraelské smíšené obchodní komory je zřejmě hlavním důvodem, proč vám chce Miloš Zeman udělit 28. října státní vyznamenání. Jak jste se stal prezidentem tohoto velmi vlivného sdružení?

Spoluzakládal jsem ji v roce 1996, před deseti lety jsem byl jejími členy zvolen do funkce prezidenta. Pokládám to za jednu ze svých životních misí a jsem velmi rád, že přináší ovoce v podobě opravdu silné intenzifikace česko-izraelských vztahů zejména v hospodářské, vědecké a výzkumné oblasti.

Tato komora má velký vliv. Můžete popsat důvody jejího vzniku?

České firmy uvažují o budoucnosti. Zaznamenaly už dávno, že Izrael je náš přirozený partner v jakémkoli rozvojovém tématu. Vše, co se týká aplikace vědeckých poznatků v praxi, start-upů a mezinárodní kooperace – tam všude je Izrael lídrem. Je to země, která je srovnatelná s námi z hlediska velikosti, ale s deseti laureáty Nobelovy ceny. Je to země špičkové vědy, v určitých oblastech dokonce před Spojenými státy. Izrael je nepochybně druhou vědeckou velmocí světa. Tato země je nám přátelsky nakloněna, máme v Izraeli velikou diasporu českých Židů, kteří tam odešli před nebo po druhé světové válce. Díky dodávkám československých zbraní Izrael přežil první krušné roky své existence. Mentalita Židů a Čechů navíc není tak odlišná, jak by se na první pohled zdálo. To všechno vytváří vynikající podmínky pro naší vzájemnou spolupráci a jsem šťastný, že se tato spolupráce stále rozvíjí.

Jaké projekty mezi Českem a Izraelem pokládáte aktuálně za klíčové?

Do konce roku 2019 se určitě podepíše smlouva o dodání strategických radarů MADR pro českou armádu, kde bude třicetiprocentní podíl českých technologických firem z oboru. Rozvíjí se dialog o tom, jakým způsobem zabránit šíření sucha v České republice, uvažuje se o dalších projektech česko-izraelské spolupráce v oblasti výstavby, zejména pak rozvoje infrastruktury. Navíc podporujeme řadu méně viditelných vědeckých výzkumných činností soustředěných především kolem ČVUT.

Jakým způsobem komora přispívá k realizaci těchto projektů?

Komora není vědeckou organizací, to není jejím posláním. Dáváme v ní dohromady lidi, jsme platformou. Organizujeme setkávání českých a izraelských vědců, tzv. inovační dny. Ten nejbližší se bude konat počátkem listopadu v Olomouci a bude se zabývat zdravotnictvím a potřebnými revolučními změnami v českém zdravotnictví. Pořádali jsme dva semináře právě k problematice sucha a zemědělství, přes 50 našich odborníků pojede na významnou izraelskou vodohospodářskou akci WATEC, jsme aktivní v Cyber-Security a dalších tématech. To všechno podporujeme, organizujeme a jen díky tomu nabýváme potřebnou autoritu. Realizace samotných projektů je pak na konkrétních organizacích, které se jimi odborně zabývají.

Izrael je České republice dáván za vzor jako malý stát, který zbohatl díky chytrým hlavám a nápadům svých obyvatel. Jeho pověst start-up nation je určitě zasloužená. Vidíte něco, v čem bychom si Izrael naopak za vzor dávat neměli?

Izrael je ve specifické situaci, která se podobá Československu před druhou světovou válkou. Je to situace dramatická. Ta země je trvale ve válečném stavu. Je obklopená ozbrojenými nepřáteli, na svém území má dokonce palestinské enklávy, tedy ani uvnitř není úplně bezpečné soužití. V tom si příklad určitě neberme, nicméně je to nějaká objektivní skutečnost.

V souvislosti s politickou situací je česká společnost hluboce rozdělená. Lze i tady vidět paralelu s Izraelem?

Rozdělená společnost je dnes ve světě obvyklý jev. My jej vnímáme možná trochu dramaticky. Nálepkování a hádky samozřejmě nejsou nic příjemného, ale v porovnání se Spojenými státy, Velkou Británií, Izraelem a dalšími zeměmi na tom ještě tak špatně nejsme. Místo debat o rozdělení, které jsou často sebenaplňujícím proroctvím, by se spíše slušelo soustředit se na plnění našich domácích úkolů, kterých máme mnoho.

Mediální výstupy vás v poslední době zachycují spíš než jako právníka, jako filantropa. Chystáte se právo pověsit na hřebík a stát se mecenášem na ´full-time´?

Zatím určitě ne. O advokacii hovořím méně proto, že to není velké konverzační téma a naše kancelář navíc řeší tak závažné případy, že o nich často mluvit ani nelze. Na druhou stranu, čím dál víc si jako advokát uvědomuji, kolik věcí se zanedbalo při obnově naší společnosti a logicky se tedy angažuji ve věcech, které souvisejí s filantropií a podporou konkrétních kulturních nebo jiných projektů.

Řešíte projekt sbírky na Svatovítské varhany. Kdo s touto myšlenkou přišel?

Kardinál Dominik Duka, pražský arcibiskup. Právě on podle mého názoru správně určil, že nazrála doba na to, aby téměř sto let po dostavbě katedrály byly postaveny nové varhany. Je to totiž poslední významný prvek, který katedrále dosud chybí. Tím může být katedrála symbolicky dokončena.

Myslíte si, že projekt Svatovítských varhan ukazuje, že česká společnost se přece jen dokáže v určitých projektech spojit a táhnout za jeden provaz?

Určitě, ale samozřejmě ne u všech témat. Svatovítské varhany ukázaly přece jenom velikou sounáležitost, vždyť mecenášů je přes pět tisíc, a to od nejbohatších lidí až po ty se skromnými prostředky. Jsou to členové církve, ale i lidé stojící mimo ni. Sbírka dokázala spojit lidi, kteří by spolu možná jinak nespolupracovali a díky tomu získal projekt úžasnou energii.

Pavel Smutný

JUDr. Pavel Smutný je jedním z předních českých advokátů. Před více než 26 lety spolu s profesorem Zdeňkem Češkou a JUDr. Jaromírem Císařem založil advokátní kancelář Císař, Češka, Smutný, která vystupuje v řadě mediálně sledovaných kauz. Smutný působí přes deset let jako prezident Česko-izraelské smíšené obchodní komory a v pozici prezidenta nadačního fondu Bohemian Heritage Fund, který podporuje kulturní projekty v oblasti klasické hudby a výtvarného umění.

Zapojil se také do organizace sbírky na varhany pro katedrálu svatého Víta. Zájem o jeho osobu se v současnosti zvýšil v souvislosti s informací, že má 28. října obdržet vyznamenání od prezidenta Miloše Zemana. Kritici Smutnému vyčítají jeho blízké vztahy s politiky nebo nejasnou předlistopadovou minulost.

Jan Hrbáček