UVNITŘ VIDEO | Ve vyspělých zemích původem zlínský koncern Baťa ztrácí zákazníky a je nucen zavírat prodejny, naposledy musel opustit francouzský trh. Přesto zůstává obrazem úspěchu, byť idealizovaného.
Baťa ve Francii ukončil své působení velice neslavně, insolvenčním návrhem podaným vlastním managementem. V roce 2013 prodělala tato pobočka 9 miliónů eur, za poslední 4 roky 30 miliónů eur. Koncern, který nosí většina národa v mysli jako symbol podnikatelského úspěchu, neprochází ve svých 121 letech existence lehkým obdobím. Má ještě budoucnost?
Baťa není v problémech poprvé, celý příběh této snad nejslavnější české firmy je plný zvratů a výzev, z nichž nám dnes zbyl jen ten idealizovaný obraz úspěchů.
Touha po překonávání výzev byla rovněž významnou silou Baťovců, která pomohla stvořit dodnes fungující globální korporaci. Sourozenci Tomáš, Antonín a Anna Baťovi začínali podnikat v roce 1894 s dědictvím po matce ve výši 600 nebo 800 zlatých. Podnik do roka vyrostl na 50 zaměstnanců, ale dluhy se vyšplhaly na 8800 zlatých, nedařilo se sehnat úvěry a Antonín odešel na vojnu. V této kritické situaci se poprvé projevila Tomášova houževnatost, když vlastními silami plánoval výrobu, sám pracoval s dělníky a prodával výrobky, aby bankrot nakonec odvrátil.
Ve svých firmách odmítal působení odborů
O pár let později je mu odměnou první významnější úspěch, když si získává široké vrstvy zákazníků takzvanými baťovkami. Po nárůstu výroby nakoupil Tomáš Baťa první stroje na veletrhu ve Frankfurtu. Stroji a technologiemi je naprosto fascinován. Údajně odmala hodně četl a doslova toužil po informacích, rozšiřoval si obzory a svým rozhledem napomáhal úspěchu ve svém podnikání. Neustále hledal cesty, jak se zlepšovat. V roce 1905 se vydal s několika dělníky na zkušenou do Spojených států. Odtamtud přivezl cenné zkušenosti z organizace výroby, avšak vzápětí musel řešit ostrý konflikt mezi odbory ve firmě. Odmítl propustit některé dělníky pro politické názory, jak některé odbory požadovaly. Výroba byla 4 měsíce paralyzovaná a většina zaměstnanců odešla do jiných zlínských továren. Namáhavé zaškolování zaměstnanců a obnovení provozu bylo pro Tomáše Baťu lekcí, po které jednak odmítal působení odborů ve své firmě a jednak začal intenzivně přemýšlet, jak vytvořit pevnější svazek mezi zaměstnavatelem a zaměstnanci.
Zlín je centrem výroby obuvi, konkurence je velká. Baťa je ale konkurencí motivován a do 1. světové války se stává největším ve městě. Po vypuknutí války získává velkou zakázku na armádní boty, o kterou se z důvodu nedostatečných kapacit dělí s dalšími obuvnickými továrnami ve městě. Válečný stav přináší nedostatek zdrojů lidských i materiálních a Baťa tak rozšiřuje své podnikání o další obory, aby posílil svoji nezávislost. Přibývá elektrárna, cihelna, koželužna, strojírna, tiskárna, pole i lesy. V roce 1917 zakládá vlastní maloobchodní síť.
Hospodářská politika první republiky zahrnující silnou korunu a tlak na pokles cenové hladiny ekonomice příliš neprospívala. Ve skladech se hromadily výrobky, ale Baťa dokázal nalézt prakticky geniální řešení. Ceny výrobků snížil o 50 %, mzdy o 40% a zároveň zlevnil životní potřeby pro své dělníky. Tato velice riskantní akce doprovozená plakáty „Baťa drtí drahotu“ zafunguje, tržby a zisky rostou a startuje období masivního růstu podniku.
V roce 1919 začíná s expanzí do zahraničí. Otevírá prodejny a zřizuje sesterské společnosti, nejen kvůli usnadnění prodeje, ale také k zajištění surovin. Otevírá továrnu na boty v americkém Lynnu, obuvnickém městě, kde kdysi sbíral zkušenosti, avšak ta úspěšná není a po pár letech končí. Přesto se Baťovi daří v zahraničí vítězit nad konkurencí, která se brání tlakem na zavádění ochranářských opatření. Kam nelze exportovat výrobky, zřizuje Baťa vlastní továrny. Zahraniční expanzi takového rozsahu žádný jiný český podnik nezopakoval a ani srovnatelně nezopakuje, Baťovu úspěšnost podtrhuje fakt, že prostředí pro mezinárodní podnikání bylo zcela jiné, než dnes, kdy je mezinárodní obchod široce liberalizován a protekcionisté v menšině.
Ne každý Baťovi úspěch přál. Doma i v zahraničí mu byly nelítostným soupeřem odbory, komunisté i sociální demokraté, kritizující přísný režim a tlak na výkonnost v jeho továrnách. Negativní obraz v zahraničí se snažila živit i konkurence. Baťa byl prý předobrazem krutých továrníků českého sociálního románu, například Lidé na křižovatce Marie Pujmanové. Realita byla taková, že Tomáš Baťa velmi dobře dokázal předcházet sociálnímu pnutí a brát vítr z plachet svým levicovým oponentům, což mu komunisté nikdy nezapomněli. U Bati byly nadprůměrné mzdy, patřit k baťovcům sebou neslo hrdost. Podařilo se vybudovat onen těsnější vztah mezi zaměstnanci a zaměstnavateli. Když se omezovala zákonem práce žen o sobotách, Baťa rovnou zavedl 45 hodinový pracovní týden s volnou sobotou pro všechny.
Mohl si to dovolit, protože ve zlepšování pracovních procesů a řízení produktivity práce nepolevoval. V jeho továrnách se ujímají samosprávné jednotky, které jsou motivovány okamžitými informacemi o tržbách a zisku, dělníci ke mzdě dostávají podíly na zisku a ztrátě. Nestále posiluje svoji pozici pronikáním do nových odvětví a dokáže tak odolat i masivní vlně bojkotů po velké hospodářské krizi na začátku 30. let.
Bez vizionáře a s vyvlastňováním za zády
Tomáš Baťa tragicky zemřel při letecké nehodě v roce 1932. V té době má 31000 zaměstnanců v prodejnách a továrnách po celém světě. Řízení podniku převzalo trio Jan Antonín Baťa, Dominik Čipera a Hugo Vavrečka. Rozvoj firmy kontinuálně pokračuje až do druhé světové války, ovšem Jan Antonín Baťa nedokázal nikdy jít ve stopách Tomáše. Jakkoliv i v něm byl vizionářský duch a je spoluautorem knihy Budujme stát pro 40 000 000 lidí, kterou jako vzor nějaké vize jmenují i dnešní politici, jeho myšlenky a názory mnohdy překvapivě vybočovaly, nebyly pozitivně přijímány, vztahy s politickou reprezentací včetně prezidenta Beneše byly na bodě mrazu a velkou část respektu i přátel ztratil i nejasnými postoji k nacistické hrozbě. Nakonec se usadil v Brazílii, kde postupně ztratil veškerý vliv na řízení koncernu ve prospěch Tomáše Bati juniora. Ten se usadil v Kanadě, kde korporace sídlila od roku 1964 po přesunu z Londýna až do roku 2001.
Před druhou světovou válkou se Baťovcům podařilo odvézt do bezpečí část technologií i mnoho lidí, pro které by nacistický režim znamenal jistou smrt, avšak poválečné uspořádání zasadilo firmě těžkou ránu. Znárodňování ve tvořícím se východním bloku ubere téměř tři čtvrtiny veškerého jmění. Komunisté navíc odsuzují Jana Antonína Baťu jako kolaboranta, jeho jméno je očištěno až na počátku následujícího století. Tomáš Baťa junior tak musí konsolidovat firmu a bojovat dál. Soudí se o některé majetky s Janem Antonínem Baťou, rozšiřuje své továrny i prodejny ve všech světadílech mimo komunistickou říši, přestože občas některé provozy ztrácí při převratech a znárodněních i v Africe a Asii.
V Československu se komunisté starají o to, aby Baťovo jméno vymizelo, a k odkazu Tomáše Bati se začíná hlásit až reformní vlna, již utnula sovětská invaze v roce 1968. Do sametové revoluce se Tomáš Baťa junior do Československa nepodívá. Období po 80. léta je vnímáno jako vrchol úspěchu této organizace mimo komunistický svět, ale pak se něco změnilo.
Baťa přestal být úspěšným na vyspělých trzích USA, Kanady a západní Evropy. Velmi silný je dodnes v Indii, Keni a dalších afrických zemích, ale ve vyspělých zemích zavírá prodejny a ztrácí zákazníky.
Výrobní závody ve vyspělých zemích byly uzavřeny ještě dříve. Korporace nikdy nevstoupila na burzu a nelze tedy dohledat korporátní čísla, ale v roce 2008 byl obrat odhadován na pouhé 3 mld. USD. Zvěsti o zhoršující se kvalitě výrobků dorazily i do Čech, kde je firma stále silná a zisková. Ale jisté je, že je nyní korporace na sestupné tendenci a potřebovala by do svého čela osobnost, jakou byl Tomáš Baťa starší, který by ji dokázal nasměrovat zpět k růstu.
Firma nespí a snaží se dohnat, co dříve zaspala. Do Čech se vrací výroba do továrny v Dolním Němčí, v Praze a Zlíně mají být centrály internetového prodeje obuvi. Baťa tak jde ve stopách dalších nadnárodních korporací, které narazily na kvalitativní limity výroby v rozvojových zemích. Do tří let se chce firma vrátit do čelních pozic i na evropském trhu, a protože si v minulosti prošla i složitějšími obdobími, věřme, že dokáže uspět.
Martin Procházka
