Neděle, 1. srpna, 2021

Žalobci v kauze exnáměstka rozvědky utajili obžalobu. Jednou už na tom u soudu pohořeli

DALŠÍ ČLÁNKY AUTORA

Vyšetřovatelé a státní zástupci provedli poslední úkon v kauze exnáměstka civilní rozvědky Zdeňka Blahuta před rokem a půl. Obžalobu ale podali až minulý měsíc. Ta je ovšem utajovaná. Žalobci přitom už na podobném módu obžaloby pohořeli v kauze bývalého příslušníka BIS Jana Petržílka. Vyšetřovatelé tvrdí, že rozvědka z popudu Blahuta realizovala smyšlený nákup několika odposlouchávacích zařízení za zhruba 200 milionů korun. Oficiální verze této ekonomické operace zněla, že peníze byly použity k propuštění odsouzeného českého misionáře v Súdánu. Za tento akt pak měly být za české peníze nakoupeny takzvané Agáty. Vyšetřovatelé ovšem tvrdí, že k nákupu Agát nedošlo a peníze vyčleněné na vysvobození misionáře zmizely.

Bývalý náměstek Úřadu pro zahraniční styky a informace (civilní rozvědky – pozn. red.) Zdeněk Blahut je obviněn a obžalován kvůli údajně fiktivnímu nákupu šesti speciálních odposlouchávacích přístrojů Agáta.

Případ úzce souvisí s odsouzením českého humanitárního pracovníka Petra Jaška, který byl v Súdánu odsouzen k dlouholetému vězení. Jašek byl prosinci 2015 zadržen súdánskou tajnou policii na letišti v Chartúmu. Čeští diplomaté se pak marně snažili o jeho propuštění. Vyjednávalo zejména české velvyslanectví v Káhiře, pod které spadá i Súdán a švýcarský konzul v Súdánu, který tam zastupuje i zájmy České republiky.

V únoru 2016 se začaly objevily zprávy, že bude Jašek souzen podle islámského práva a že mu může hrozit i trest smrti.

Záchrana misionáře

V ledna 2017 byl Jašek súdánským soudem odsouzen ke dvaceti letům za mřížemi za údajnou protistátní činnost. Podle informací europoslance Tomáše Zdechovského měl být Jašek odsouzen nejen k 20 letům odnětí svobody za špionáž, ale i k dalším šesti měsícům za šíření pomluv o Súdánu a ke dvěma rokům vězení za rozsévání nenávisti mezi náboženskými komunitami a nezákonný vstup do země. Celkový trest zněl: 23,5 let za mřížemi a pokuta ve výši 100 000 súdánských liber (zhruba 400 tisíc korun).

Do případu se vyjma ministerstva zahraničních věcí a diplomatů vložila i civilní rozvědka – Úřad pro zahraniční styky a informace.

Ve spolupráci s Egyptem se nakonec podařilo dosáhnout Jaškova odjezdu ze Súdánu. V únoru 2017 dostal prezidentskou milost a súdánský prezident Umar al-Bašír nařídil jeho propuštění. Do České republiky se vrátil 26. února 2017 společně s ministrem zahraničí Lubomírem Zaorálkem, který byl v Súdánu a o jeho propuštění vyjednával.

Tolik oficiální popis případu. Co ovšem nebylo veřejně známo, byly aktivity civilní rozvědky. Podle neoficiálních poznatků bylo rozhodnuto o satisfakci za pomoc při vyjednávání o propuštění Petra Jaška. „Odměnou“ pro Egypťany měly být peníze na nákup odposlouchávacích zařízení, cca 200 milionů korun. Rozvědka proto požádala o jejich vydání ministerstvo vnitra, pod které spadá, a ministerstvo financí. Resorty vydání zmiňované sumy schválily a „operace Jašek“ se rozjela a misionář byl propuštěn.

Kauza ovšem paradoxně vyvrcholila obviněním bývalého náměstka Zdeňka Blahuta. Žalobci tvrdí, že státní peníze nebyly použity k deklarovanému účelu, a že se „vypařily“. „19. května byla podána u Městského soudu v Praze obžaloba na jednu osobu pro zločiny podvodu a zneužití pravomoci úřední osoby, a to v souvislosti s činností stíhané osoby v Úřadu pro zahraniční styky a informace,“ uvedl dozorový žalobce z Vrchního státního zastupitelství v Praze Marek Bodlák.

Vyšetřování případu má ale řadu nestandardních rysů.

Po prvotních výsleších, respektive podání vysvětlení, se v podstatě už nic nedělo. Poslední úkon pak byl učiněn před rokem a půl. To české orgány odeslaly do Egypta žádost o mezinárodní právní pomoc v této trestní věci.

Přestože je vyšetřování vedeno v utajovaném režimu, právní pomoc utajovaná nebyla. Tímto aktem mohli být mimo jiné ohroženi na životech lidé, které právní pomoc zmiňuje. Pokud navíc pomineme to, že žalobci tímto aktem vlastně sami vyzradili utajované informace.

Případ vyšetřoval žalobce Ondřej Šťastný z Městského státního zastupitelství v Praze a dozoruje jej žalobce Marek Bodlák z Vrchního státního zastupitelství v Praze. Žalobci všechny návrhy na doplnění dokazování ze strany Zdeňka Blahuta zamítli s tím, že těžiště dokazování bude před soudem.

Ekonomický deník proto oba žalobce požádal o vyjádření. „Stran vašeho dotazu si Vás dovolím odkázat na Vrchní státní zastupitelství v Praze, které ve věci vykonává dozor nad zachováním zákonnosti v přípravném řízení,“ sdělil mluvčí pražského městského žalobce Aleš Cimbala.

„Posledním úkonem před podáním obžaloby bylo seznámení obviněného a jeho obhájců se spisem, k tomu došlo cca dva měsíce před podáním obžaloby. Obžaloba byla podána v příslušném stupni utajení, protože obsahuje utajované informace. Převážná většina úkonů ve vyšetřování byla vedena v příslušném stupni utajení, nikoliv však všechny. V neutajeném režimu byly provedeny ty úkony, jejichž povaha to umožňovala. Obviněný je obžalován z toho, že zneužil svou pravomoc a podvodným jednáním způsobil na majetku státu škodu velkého rozsahu,“ sdělil Ekonomickému deníku žalobce Vrchního státního zastupitelství v Praze Marek Bodlák.

Marek Bodlák tedy potvrdil, že obžaloba Zdeňka Blahuta je skutečně utajená. A právě s tím mohou u soudu tvrdě narazit.

Paralela s únikem odposlechů Janouška

Případ má totiž podobné rysy jako kauza bývalého příslušníka Bezpečnostní informační služby, a později šéfanalytika protikorupční policie, Jana Petržílka. Také v jeho kauze pražští žalobci obžalobu utajili. Soud ji ale utajovanou nepřijal.

V této kauze šlo o únik odposlechů z Bezpečnostní informační služby, ve kterých byly zaznamenány hovory primátora Prahy Pavla Béma a lobbisty Romana Janouška. V kauze byl s Petržílkem obžalován i někdejší předseda politického hnutí Věci veřejné Vít Bárta.

Soud v této kauze zkonstatoval, že obžaloba nesmí obsahovat utajované informace. „V obžalobě se lze vyhnout samotnému popisu obsahu utajovaných skutečností, aniž by to bylo na újmu procesním požadavkům a následně trestního řádu a současně, aby obžalobu bylo možno doručit obviněným, jejich obhájcům a bylo možno ji též následně veřejně před soudem přednést,“ usnesl se Vrchní soud v Praze v reakci na podnět žalobce pražského státního zastupitelství Michala Muravského. Jak podle nalézacího městského soudu, tak druhoinstančního vrchního, proto není pro utajování obžaloby žádný zákonný důvod.

„Vrchní soud v Praze přezkoumal podle § 147 odst.1 tr. ř. napadené usnesení a řízení mu předcházející a shledal, že podaná stížnost (státního zástupce – pozn. red.) důvodná není a s ohledem na podrobnou a přesvědčivou argumentaci soudu prvého stupně na tuto v plném rozsahu odkazuje. Podle § 188 odst. 1 písm. e) tr. ř. vrátí soud po předběžném projednání obžaloby věc státnímu zástupci k došetření, je-li toho třeba k odstranění závažných procesních vad přípravného řízení, které nelze napravit v řízení před soudem,“ stojí v rozhodnutí soudu.

Pokud za závažnou procesní vadu nalézací soud považuje za dané procesní situace, v tomto konkrétním případě podání obžaloby v režimu utajení, lze se s tímto závěrem ztotožnit, vysvětlil dále svoje rozhodnutí vrchní soud.

„Neboť tehdy je procesní dispozice s podanou obžalobou ztížena, a to na úkor, nalézacím soudem vyzdvižených zásad trestního řízení, zejména na úkor práva na obhajobu v širším slova smyslu, a i další vedení trestního řízení jako fair procesu, je tím zatíženo,“ konstatoval dále soud.

„Veřejné projednání a veřejný výkon soudnictví je zcela jednoznačně významným prvkem kontroly soudní moci, která musí být jinak nezávislá, neveřejné jednání má tedy být zcela výjimečné a tomuto cíli musí orgány činné v trestním řízení podřídit příslušné procesní postupy,“ upozornil senát vrchního soudu.

Soud byl přesvědčen, že pokud existuje procesně přípustná možnost eliminovat či omezit narušení zásady veřejnosti soudního řízení včetně „volného“ nakládání s obžalobou, je potřeba ji využít.

„Vrchní soud v Praze je toho názoru, že závěr nalézacího soudu v tom směru, že obžaloba navíc není uvedena v příloze 7 nařízení vlády č. 522/2005 Sb., kterým se stanoví seznam utajovaných informací v oblasti působnosti ministerstva spravedlnosti, je správný. Obžaloba v této příloze zcela jednoznačně uvedena není, a byť lze souhlasit s tím, že tak, jak uvádí státní zástupce, tam není ani nemůže být uveden taxativní výčet písemností, které lze utajovat, je zcela zjevné, že tak důležitá písemnost, jako je obžaloba, by jistě uvedena byla, navíc když jsou tam uvedeny daleko méně důležité informace, než které vyplývají z obžaloby jako takové,“ lze se dále dočíst v odůvodnění rozhodnutí.

Pravdou je podle soudu jistě to, že je potřeba posuzovat i skutečný charakter informací, které jsou v textu obsaženy, ale právě tato skutečnost je vytýkána obžalobě, která byla nadále v režimu utajení.

„Stížnostní soud má navíc za to, že státní zástupce zcela rezignoval na to, aby posoudil obsah utajovaných informací a stanovil, které konkrétní informace jsou utajené. Z obžaloby nevyplývá a není v ní uvedeno, které konkrétní informace jsou považovány za informace utajované. Není ani uveden žádný důvod jejich utajení a nemluvě o tom, že není řešeno, zda je vůbec možné takové informace podřadit pod konkrétní ustanovení v seznamu utajovaných informací,“ zkritizoval soud práci žalobce.

Stížnostnímu soudu se stížnost státního zástupce, která byla velmi obecná, velmi těžko posuzovala. „Není tedy jasné, zda se skutečně jedná o utajované informace, a pokud ano, bylo by dobré, aby tyto informace byly v obžalobě konkrétně uvedeny a přiřazeny k určitému konkrétnímu ustanovení v seznamu utajovaných informací. Stížnostní soud si byl vědom, že státní zástupce není původcem utajovaných informací a je vázán zákonnou povinností a limity stanovenými v § 22 odst. 2 zákona o ochraně utajovaných informací. Ale i přesto by neměl státní zástupce dle soudu rezignovat na to, co je výše uvedeno, konkrétně na závěr, zda se jedná ve stíhaném skutku o utajované informace či nikoliv a pokud ano, je potřeba takovéto informace v obžalobě konkretizovat,“ upozornil soud.

Kauza Zdeňka Blahuta se tak zřejmě dostává do analogické situace, kdy by obžalovaný exnáměstek civilní rozvědky mohl být podobně, jako Jan Petržílek a Vít Bárta, krácen na svých právech.

Zastrašení lidí v tajných službách

„V úseku, který jsem řídil, se podobné operace řešily, tak je logické, že ty informace šly za mnou. Ta částka údajné škody je dramaticky přemrštěná, lidé, kteří znají rozpočty, se tomu musí smát. ÚZSI jako zpravodajská služba samozřejmě akce v zahraničí dělá, o nich ale, kam směřují a kolik stojí, konkrétně mluvit nemůžu. Můj nástupce Radek Musílek měl za úkol zjistit, že ÚZSI stojí za Juliem Šumanem, že sledujeme Babiše a že si platí lidi blízké ČSSD. Když zhruba po měsíci zjistil to, že nic takového neprokáže, tak nemohl přijít za Babišem a říct mu: ´Oni to tam dělali dobře´, řekl Zdeněk Blahut v roce 2019 Ekonomickému deníku.

„Nejdřív pan Musílek vytvořil dokument, ve kterém popsal nějaké akce, u kterých mělo podle něj dojít ke zpronevěře velkých částek. Nejdřív se to řešilo v rámci služby, inspekce to skutečně vyšetřovala, ale nikomu nebylo sděleno obvinění. Můžeme dnes spekulovat o tom, proč byla tato věc svěřena vysoko – až Lence Bradáčové na Vrchní státní zastupitelství v Praze. Vyšetřování běželo zhruba od února v utajení,“ uvedl dále Blahut.

Bohužel jsme neměli nikdy možnost se lživým nařčením bránit. Zpravodajská služba nemůže komentovat svoje aktivity ani případné problémy. Chtěl bych se teď po odchodu ze služby všech lidí z ÚZSI zastat, říká Zdeněk Blahut. Foto: Jan Hrbáček

„Myslím si, že to byl pokus o dehonestaci lidí, kteří na těch případech pracovali, když to nevyšlo v trestním řízení. Zčásti to také mohlo být použito k zastrašení lidí, kteří tam zůstali. Ta atmosféra, která při vyšetřování vznikla není dobrá. Bohužel jsme neměli nikdy možnost se lživým nařčením bránit. Zpravodajská služba nemůže komentovat svoje aktivity ani případné problémy. Ta škoda způsobená pomluvami a pofidérním vyšetřováním je opravdu nevyčíslitelná,“ tvrdí Zdeněk Blahut.

Zdeněk Blahut je přesvědčen že vyšetřování muselo službu značně poškodit na jejím renomé.
„Poškodilo ji už jen to, že se začaly v médiích šířit informace o jejích nějakých konkrétních případech. Pomíjím to, jestli jsou nebo nejsou reálné. Partneři si takovou odezvu budou dlouho pamatovat. Ta škoda způsobená pomluvami a pofidérním vyšetřováním je opravdu nevyčíslitelná,“ pokračuje.

Hlavním důvodem této akce bylo podle něj zastrašit bezpečnostní komunitu v České republice a postupně ji přimět k rezistenci. „Podle tohoto modelu dnes můžete podat trestní oznámení na všechny akce tajných služeb a můžete ihned sdělit obvinění všem operativcům. Tohle by se opravdu nemělo do budoucna opakovat. Proto máme zákonodárci zřízené komise pro kontrolu tajných služeb. Jejich členové by se jako první měli seznámit s tím, co se v té příslušné tajné službě děje a pak reagovat na dané podněty. To se na ÚZSI neudálo a lze jen spekulovat, proč nebyl zvolen standardní postup,“ říká bývalý náměstek rozvědky.

Jan Hrbáček

DALŠÍ ČLÁNKY Z RUBRIKY

FacebookTwitter