Žalobce Michal Muravský podal stížnost proti rozhodnutí o zastavení stíhání expolitika Víta Bárty a někdejšího důstojníka Bezpečnostní informační služby Jana Petržílka. Pražský městský soud zastavil stíhání obou mužů kvůli úniku odposlechů z tajné služby v prosinci. BIS v minulosti pořídila nahrávky bývalého pražského primátora Pavla Béma a lobbisty Romana Janouška, které se později objevily u Bárty. „Postup soudu je v přímém rozporu s účelem trestního řízení,“ tvrdí státní zástupce. Žalobce chce jako svědka slyšet novináře Jaroslava Kmentu. Absurdní tvrdí obžalovaný.
Pražský městský soud zastavil v prosinci stíhání bývalého důstojníka Bezpečnostní informační služby Jana Petržílka a podnikatele a expolitika Věcí veřejných Víta Bárty kvůli úniku odposlechů z tajné služby. Bezpečnostní informační služba v minulosti nahrávala telefonáty bývalého pražského primátora Pavla Béma a lobbisty Romana Janouška. Ty se později objevily u Víta Bárty.
Kauza se táhne už sedm let. Státní zástupce Michal Muravský byl vloni soudem odmítnut s utajovanou obžalobou, tak napsal novou – neutajovanou. Ani s tou ale neuspěl a Městský soud v Praze trestní stíhání zastavil. Důvodem jeho rozhodnutí má být absence byť jediného zákonného důkazu svědčícího o možné vině obžalovaných.
Žalobce: Znaky libovůle
Proti rozhodnutí soudu si podal žalobce Městského státního zastupitelství v Praze Michal Muravský na začátku roku stížnost.
„Postup a rozhodnutí, které v daném případě Městský soud v Praze zvolil, jsou v přímém rozporu s účelem trestního řízení, kterým je zejména náležité objasnění trestných činů a spravedlivé potrestání jejich pachatelů i s několika základními zásadami, jimiž je trestní řízení vedeno. Zejména zásadami materiální pravdy (čili zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností), volného hodnocení důkazů, ústnosti a bezprostřednosti, jak jsou
formulovány v trestním řádu,“ argumentuje ve stížnosti Muravský. Státní zástupce si je plně vědom, že důkazní břemeno při prokazování viny obviněných osob leží na obžalobě. Současně se ale podle svých slov nedomnívá, že řízení před soudem má a bude nahrazovat řízení přípravné.
Muravský dále tvrdí, že „pochybení městského soudu v hodnocení důkazů, které je vzhledem k absenci řádného odůvodnění nepřezkoumatelné a nese prvky libovůle, se v napadeném usnesení projevilo také v paušálním zavrhnutí relevance řady opatřených důkazů (listin i svědeckých výpovědí).“ Podle Muravského s tím, že tyto „neposkytují žádné relevantní informace ke skutku, který je předmětem obžaloby, poskytují pouze informace o tom, že měl Jan Petržílek v BIS nepříliš dobré vztahy se svými podřízenými.
V souladu s touto, podle Muravského mylnou tezí, pak městský soud například v odůvodnění sice zmiňuje, že v době od 1. 7. 2005 do 30. 11. 2011 Petržílek vedl v rámci BIS tým, který disponoval tajnými informacemi, a v období od jeho založení do dubna 2006 a poté od února 2009 až do jeho uložení do archivu ke dni 6. 12. 2011 byl současně správcem příslušného svazku, avšak nenavazuje jakoukoli následnou úvahou o tom, co tento fakt, ve spojení s dalšími důkazy (včetně výpovědi samotného obviněného), znamenal pro možnost přístupu jmenovaného k materiálům v elektronické podobě, které byly v příslušném stupni utajení uloženy u zmíněného svazku a dle obžaloby měly být koncem roku 2009 předány Bártovi.
„V usnesení si pak nelze nepovšimnout několika dalších faktických nepřesností, z nichž některé sice spočívají v detailech pro podstatu věci ne příliš důležitých a vznikly patrně pouhým nedopatřením (mylný údaj uvedený v bodě 11. odůvodnění o tom, že svědek Moroz od roku 2010 pro obviněného JUDr. Bártu ´pracoval jako pro ministra vnitra za Věci veřejné´). Původ jiných je však stěží vysvětlitelný, přičemž ve svém důsledku mohou znamenat deformaci relevantních důkazů (viz bod, kde se jednak objevuje nepravdivá interpretace v podobě tvrzení, že první z utajovaných svědků – míněn je zjevně svědek Josef Novák – měl dle své výpovědi nahrát záznamy telefonátů poškozeného Béma a poškozeného Janouška do počítače obžalovaného Víta Bárty, jednak se v něm opakuje zmínka o vánočním večírku, při němž mělo podle výpovědi svědka vystupujícího pod jménem Vlasta Schmidt dojít k předání utajovaných nahrávek ze strany obviněného Petržílka, uvedený svědek na žádném místě své výpovědi nicméně o ´vánočním večírku´ společnosti ABL nehovoří,“ konstatuje žalobce Muravský.
Chci k soudu Kmentu
Žalobce Muravský dále tvrdí, že trestní řízení se přímo netýká zveřejnění odposlechů v článcích novináře Jaroslava Kmenty s titulky: „Tajné hovory Pavla B.“ a „Janoušek volá primátorovi, BIS poslouchá a ABL to potom čte“. „Následná publikace neveřejných informací pocházejících z činnosti BIS nemá pro předmět řízení a trestnost jednání obviněných žádnou relevanci. Pro samotný proces měla tato význam toliko iniciační. Navíc je zřejmé, že dotyčné informace byly poprvé zveřejněny na jaře 2012, zatímco žalované
jednání mělo dle obžaloby proběhnout koncem r. 2009. Poukazy soudu na absenci
identifikace zdroje autora zveřejněných materiálů Jaroslava Kmenty jsou tudíž
celkem bezpředmětné,“ rozvíjí svou konstrukci Muravský.
Podle Muravského fakt, že Jaroslav Kmenta, coby potenciální svědek (jeho výslech v tomto procesním postavení u hlavního líčení je v obžalobě rovněž výslovně navrhován), využívaje svého zákonného práva, chrání svůj zdroj, ovšem neznamená, že z informací, kterými disponuje, nelze vycházet. „Zvláště, když v daném případě jde o redaktora, který zmapování metod a nelegálních aktivit Víta Bárty v bezpečnostním byznysu i v politice zjevně věnoval množství své investigativní práce. Jeho výpověď v tomto směru by tak zajisté bylo možno doložit mnoha materiály, které při této činnosti nashromáždil. Co je však podstatné pro tuto trestní věc, jeho výslech (aniž by porušoval ono právo na ochranu zdroje) by mohl pomoci zodpovědět otázku, zda společnost ABL v nějaké době disponovala záznamy odposlechů telefonických hovorů Romana Janouška i od koho a za jakých okolností tyto materiály získala. Zjištění v tomto směru by pak bylo možno konfrontovat se skutečnostmi, o nichž hovoří svědci vypovídající pod skrytou identitou,“ píše ve své stížnosti žalobce.
Muravský se domnívá, že soud si pro zastavení stíhání neopatřil dostatečný podklad, jak mu ukládá trestní řád. „Vycházel z důkazů, které sám neprovedl při ústním jednání, čímž porušil trestní řád, navíc důkazy předložené obžalobou hodnotil selektivně a ignoroval některá zásadní zjištění, která z nich objektivně vyplývají. Navrhuji, aby Vrchní soud v Praze napadené usnesení Městského soudu v Praze zrušil a uložil mu, aby o věci znovu jednal a rozhodl. A to v hlavním líčení, které nařídí k projednání podané obžaloby,“ končí svou stížnost Michal Muravský.
Neakceptovatelné závěry
Jan Petržílek se vůči závěrům státního zástupce ohradil. Soud podle něj v rámci usnesení přezkoumatelným způsobem odůvodnil své rozhodnutí. A kvůli významné důkazní nouzi na straně obžaloby se se závěry soudu ztotožňuje. Zejména s tím, že důkazní břemeno při prokazování viny podezřelé osoby musí ležet na obžalobě. „Soud má za to, že v tomto žalobce svou roli nesplnil. Obžaloba tak, jak je podaná ke zdejšímu soudu, nedostatečně odůvodňuje postavení obviněných před soudem. Nelze proto očekávat, že po poměrně dlouhotrvajícím a rozsáhlém šetření v rámci přípravného řízení trestního by mohly orgány činné v přípravném řízení trestním zajistit relevantní a zákonné důkazy svědčící o vině obviněných. Proto stíhání zastavil, když je přesvědčen, že shromážděné důkazy vině obviněných nesvědčí a obžaloba nemá šanci obstát,“ tvrdí Petržílek ve svém vyjádření k Muravského stížnosti.
Je proto podle jeho názoru povinností soudu nepřipustit mnohaleté řízení před soudem. „Další a další náklady jednak státu, jednak obviněných, za situace, kdy je přesvědčen, že státní zástupce nemá šanci unést důkazní břemeno,“ apeluje na odvolací soud bývalý důstojník BIS.
Petržílek se zamýšlí i nad snaho žalobce dosáhnout hlavního líčení, když soud jednoznačně zkonstatoval, že se Muravskému nepodařilo nashromáždit pádné důkazy. „Logikou státního zástupce by toto oprávnění soudů a právní úprava předběžného projednání obžaloby byla zcela obsoletní. Protože podle státního zástupce by k projednání obžaloby mělo docházet patrně automaticky a vždy, a to i v případech tak zásadní důkazní nouze, jako tomu je u podané obžaloby,“ míní Petržílek.
A podotýká: „Jsou to tedy závěry státního zástupce, nikoliv soudu, které jsou neakceptovatelné, neboť nepřípustně zasahují do pravomoci soudů přijmout rozhodnutí o zastavení trestního stíhání v rámci předběžného projednání obžaloby. Pokud státní zástupce ve své stížnosti označuje rozhodnutí soudu za předčasné, nutno opět konstatovat, že řízení před soudem by nemělo nahrazovat řízení přípravné. Za situace, kdy jsou shromážděné důkazy k prokázání viny obviněných zcela nedostatečné, nelze důkazní břemeno o vině obžalovaných přenést z obžaloby na soud.“
Proč nevyslechl Kmentu sám?
Jan Petržílek také tvrdí, že pokud chce žalobce slyšet před soudem novináře Jaroslava Kmentu, měl jej řádně vyslechnout už v rámci přípravného řízení. „Pokud snad měl pan Kmenta jakékoliv informace stran vyšetřovaného skutku, státnímu zástupci nic nebránilo vyslechnout pana Kmentu v procesním postavení svědka v přípravném řízení. Navíc nutno uvést, že i pokud by měl pan Kmenta cokoliv vypovídat k samotnému skutku, jedná se vzhledem k tomu, že je odkazováno na zdroj toho novináře, opět o zprostředkovanou
informaci,“ kroutí hlavou Petržílek.
Státní zástupce podle něj pouze spekuluje, co by údajný svědek mohl vypovídat a neuvádí jedinou konkrétní skutečnost, kterou svědek o žalovaném skutku může uvést a zároveň by jí bylo možné podpořit dalšími důkazními prostředky. „Státní zástupce tak patrně plánuje shromažďovat důkazy o činu a jeho pachateli teprve v rámci hlavního líčení. Takový postup je zjevně nezákonný a v rozporu s významem a účelem dokazovaní v hlavním líčení, obzvláště za situace, kdy přípravné řízení v projednávané věci trvalo bezmála sedm let,“ pokračuje někdejší vysoký důstojník tajné služby.
Obžaloba je podle Petržílka založena na neprokázaných domněnkách státního zástupce. „Pokouší pouze na základě výpovědi jediného svědka, navíc realizované zcela bezdůvodně v režimu nedokladného a neopakovatelného úkonu, uměle napasovat své domněnky pod znaky skutkových podstat trestných činů ohrožení utajované informace a zneužívání pravomoci veřejného činitele. A to, aniž by tomu odpovídala důkazní situace a výsledky vyšetřování ve formě opatření alespoň nějakých důkazů,“ uzavírá Jan Petržílek.
Jan Hrbáček
