Řada lidí v souvislosti s pandemií nevyužila nasmlouvané zájezdy a od cestovních kanceláří získala různé vouchery. Mezi smluvním a zákonným voucherem je však zásadní rozdíl, který může cestovatele překvapit. Jde o takzvanou ochrannou dobu, která platí do konce tohoto srpna. Pokud zákazník voucher nevyužije, cestovní kancelář mu musí peníze za zaplacený zájezd vrátit.
V loňském roce český parlament schválil zákon o některých opatřeních ke zmírnění dopadů epidemie koronaviru označovaného jako SARS CoV-2 na odvětví cestovního ruchu, známější pod označením lex voucher.
Smyslem zákona bylo ochránit cestovní kanceláře před případným krachem. Ve stručnosti řečeno, lex voucher umožnil cestovním kancelářím vydávat svým klientům namísto vrácení peněz poukaz neboli voucher v hodnotě neuskutečněného zájezdu. To však za jasně daných podmínek, kterými se měly cestovní kanceláře řídit.
Ochranná doba
Jednou z podmínek bylo i časové omezení. „Cestovní kanceláře tak mohly jako náhradu za neuskutečněný zájezd poskytnout voucher pouze u zájezdů s termínem zahájení od 20. února 2020 do 31. srpna 2020. Pokud vám byl nabídnut voucher za zrušený zájezd mimo toto časové ohraničení, zpozorněte,“ vysvětluje ředitelka spotřebitelské organizace dTest Eduarda Hekšová.
Zároveň doplňuje, že v takové měl zákazník možnost voucher odmítnout a požadovat vrácení peněz. V opačném případě obdržel takzvaně smluvní voucher.
Zásadním rozdílem mezi zákonným a smluvním voucherem je takzvaná ochranná doba. Lex voucher jako ochrannou označuje dobu, kdy může cestovní kancelář zadržet finanční prostředky zákazníka a řešit náhradu za neuskutečněný zájezd vydáním zákonného voucheru.
Mohlo by vás zajímat
Pokud do konce ochranné doby, tedy do 31. srpna 2021, takový voucher zákazník nevyužije, musí mu cestovní kancelář následně zaplacenou cenu zájezdu vrátit.
Nevýhodné smluvní vouchery
Spotřebitelská organizace dTest se však setkává s případy, kdy cestovní kanceláře před spotřebiteli jejich zákonná práva a podmínky vyplývající z lex voucheru zamlčely a nabídly jim své smluvní vouchery, které jsou však pro spotřebitele výhodné mnohdy jen zdánlivě.
„Často také cestovní kanceláře tvrdily, že akceptace jejich smluvního voucheru je jedinou cestou, jak získat peníze za zájezd nazpět. Opak je však pravdou. Pokud vám byl nabízen či vnucován smluvní voucher, měli jste možnost jej kdykoliv odmítnout,“ popisuje Eduarda Hekšová.
Úskalí smluvních voucherů, která nyní mohou cestovatele potrápit, se skrývají v samotných smluvních podmínkách. Pokud někdo takovým voucherem disponuje, lze doporučit si co nejdříve smluvní podmínky důkladně prostudovat.
Nepříjemně překvapit totiž může to, že pokud voucher zákazník nevyužije do sjednaného data, na rozdíl od zákonného voucheru propadne. Takový voucher může být taktéž omezen jen na určitý typ zájezdu.
Není voucher jako voucher
Cestovní kanceláře často spoléhaly i na snadnou zaměnitelnost zákonného a smluvního voucheru, a vlastní smluvní poukaz tak svým klientům nabízely pod dojmem, že se jedná o zákonný voucher se všemi jeho výhodami.
„Taková situace má však řešení. Vůči jednání cestovní kanceláře se můžete zpětně ohradit a namítnout, že vás uvedla ohledně typu voucheru v omyl. Pak byste měli i nyní obdržet zákonný voucher. A pokud byste jej nevyužili, tak následně i své peníze. Bohužel ne vždy se tento postup setká se vstřícným jednáním ze strany cestovní kanceláře. Na vyjasnění situace u obcházení pravidel daných lex voucherem si tak budeme muset počkat až do rozhodnutí soudů,“ uzavírá Eduarda Hekšová.
Lucie Přinesdomová
