Zákon o podpoře bydlení ještě ani pořádně nezačal platit a už čelí revizi. Zatímco část samospráv mluví o normě „šité horkou jehlou“ a varuje před vznikem sítě poraden bez bytů, jiné obce a kraje ho považují za vůbec první skutečný nástroj, jak stabilizovat situaci v sociálně vyloučených lokalitách. A tvrdí, že kdyby pomohl byť jen hrstce lidí, jde o vítězství, které Česko dlouho nevidělo. Čemu dnes české obce čelí a jaký dopad to má na každého z nás?
Zhruba 16 procent dětí v Ústecký kraj nedokončí základní školu a dalších 13 procent nedokončí střední vzdělání. Jde o lidi, kteří často uvíznou prakticky na celý život v síti sociálních dávek – bez naděje na lepší život i bez šance, že by do státní pokladny kdy vrátili alespoň část z toho, co z ní vyčerpali.
Podle Jiřího Kulhánka, náměstka hejtmana Ústeckého kraje a bývalého starosty Kadaně (ODS), má problém přímou souvislost s nestabilním bydlením. Děti kvůli častému stěhování střídají školy, místo úkolů řeší další přesun rodiny.
Kraj eviduje 78 sociálně vyloučených lokalit. Jeho představitelé hovoří o tisícovkách lidí, kteří migrují v rámci regionu a hledají, kde nejvýhodněji získají bydlení, na něž jim vystačí sociální dávky. Za nevyhovující byty přitom obchodníkům s chudobou často platí i trojnásobek běžné ceny. Vymanit se z tohoto bludného kruhu – zvlášť pokud má člověk tmavou barvu pleti – není snadné.
Mohlo by vás zajímat
„Dávky na bydlení nejdou do rukou potřebného člověka, ale je ustanoven takzvaný zvláštní příjemce a peníze jdou přímo vlastníkovi bytu. Takže se velice vyplatí u nás koupit byt a tím rozšířit vyloučenou lokalitu,“ popisuje Kulhánek.
Obchod s chudobou a přelévání problémů
Podobné zkušenosti má i Liberecký kraj. Anna Provazníková, členka rady Libereckého kraje, mluví o obchodu s chudobou, nevyhovujících ubytovnách a bytech, kde jsou zejména romské rodiny vystaveny nepřiměřeným platbám, šikaně, nezákonným sankcím a častému stěhování.
„Kontrolní a sankční mechanismy jsou dnes roztříštěné, časově zdlouhavé a obtížně vymahatelné,“ upozorňuje. Bez jednotného rámce podle ní dochází k přelévání problémů mezi obcemi. „Obce, které se snaží situaci dlouhodobě řešit, jsou přetěžovány, zatímco jiné se odpovědnosti vyhýbají,“ pokračuje.
Právě proto severočeské regiony zákon o podpoře bydlení, účinný od začátku letošního roku, vítají. „Asistence v oblasti bydlení výrazně zvyšuje šanci na udržení bydlení a přispívá ke stabilizaci rodin, snížení patologických jevů a zvýšení bezpečnosti v lokalitách,“ říká Provazníková.
Podle Jiřího Kulhánka jde o jeden z mála konkrétních nástrojů, který po letech debat skutečně prošel legislativním procesem, byť není zcela bez chyby. „Pokud se jednou za rok udělá upgrade tohoto zákona a dá se do souladu i se sociálními dávkami, tedy se superdávkou, vidím v tom velkou naději, že věci mohou fungovat společně,“ míní Kulhánek.
Žádosti bez bytů a přetížení úřady
Zcela opačný tón zaznívá z jiných částí Česka, zejména z Moravskoslezského kraje. Někteří starostové mluví o tisících prázdných bytů, které nikdo nechce a o zákonu, který míří vedle. „Město Havířov, 8 000 bytů, z toho 10 % volných, Heimstaden 11 000 bytů na Karvinsku volných. Opravdu jsme nepotřebovali tento nový zákon. Potřebujeme podporu sociálních služeb, neziskovek, ale i podporu našich sociálních pracovnic na úřadech,“ říká starosta Nového Jičína Stanislav Kopecký.
Pro vládu má jasný vzkaz: „Jestliže tu zákon o podpoře bydlení už je, pojďme ho přepracovat do podoby, aby nebyl závazný jen pro obce, které ho nepotřebují.“
Na jeho stranu se přidávají zástupci obecních sdružení a svazů. Předseda Sdružení místních samospráv ČR Petr Halada mluví o „zákonu šitém horkou jehlou“. Připomíná, že obce dnes vlastní jen asi pět procent bytového fondu, často navázaného na konkrétní profese – učitele, zdravotníky či hasiče. „Obávám se, že vznikne jen systém žádostí bez bytů,“ varuje Halada.
Nadlidské úkoly a málo peněz
Zásadní výhrady má i Svaz měst a obcí. Jeho výkonná ředitelka Radka Vladyková upozorňuje na systémový problém skrytý v zákoně o podpoře bydlení: „Dochází k prolomení rovného přístupu občanů k výkonu státní správy.“ Zákon totiž nezřizuje nová kontaktní místa pro bydlení ve všech obcích s rozšířenou působností.
„Jsou občané, kteří nemají možnost na to kontaktní místo přijít, nebo musí do jiné obce,“ vysvětluje problém Vladyková. Úkoly, které zákon klade na pracovníky kontaktních míst navíc podle ní působí nerealisticky. „Nejsou schopní hlídat, jestli klient chodí do práce, dělat finanční rozvahu, hlídat celý jeho život. To je spíš role osobního asistenta než kontaktního místa,“ pokračuje Vladyková.
S Kopeckým se navíc shodují v tom, že stát sice přelil odpovědnost na některé vybrané obce, už jim k tomu ale nezajistil dostatek peněz. Tím jenom prohlubuje podfinancování sociální práce, které podle Vladykové v Česku panuje roky.
„Ať nám stát za službu, kterou poptává, platí ne ze 70 nebo z 50 procent, ale ze 100 procent,“ žádá Kopecký.
Revize jako krok zpět?
Vláda na nářky některých obcí a krajů zareagovala tím, že na konci loňského roku představila takzvanou technickou novelu, která některé požadavky zákona mírní nebo odkládá. Například poradenství v oblasti bydlení má nově cílit jen na lidi bez bydlení nebo v bezprostředním ohrožení jeho ztrátou. Do konce června pak má ministryně pro místní rozvoj Zuzana Mrázová (hnutí ANO) připravit komplexní věcnou novelu.
Ředitel Kanceláře Asociace krajů ČR Radek Polma na veřejném slyšení v Senátu připomněl, že původní záměr měl sloužit jako preventivní nástroj na ochranu občanů před ztrátou bydlení. Měl jim také otevřít cestu k tomu, aby se původní krátkodobé nájmy postupně změnily ve stabilní dlouhodobé nájmy. „Novela předložená na přelomu roku 2025 a 2026 tento přístup výrazně zúžila,“ varuje. Podle něj se novela „jen tváří jako technická“, ve skutečnosti ale jen přenáší fiskální odpovědnost z obcí na kraje.
Také Anna Provazníková z libereckého krajského úřadu považuje revizi za vysoce rizikovou. „Oddálení účinnosti zákona vytváří prostor pro jeho oslabení ještě před tím, než bude možné ověřit jeho funkčnost v praxi,“ upozorňuje. Podle ní jde o rezignaci na řešení problému, který dlouhodobě zatěžuje obce, kraje i státní správu.
„Bez garancí, asistencí a sdílení rizik nemají obce ani další aktéři žádné účinné nástroje, jak motivovat soukromé vlastníky k poskytování bydlení domácnostem v nouzi,“ vysvětluje Provazníková.
Test společné odpovědnosti
Spor o zákon o podpoře bydlení ve skutečnosti není sporem o to, zda řešit bytovou nouzi. Na tom se – alespoň deklaratorně – shodují všichni. Rozpory se týkají nástrojů, peněz a odpovědnosti a odrážení vysokou rozmanitost fungování českých měst a vesnic.
Sever Čech mluví o šanci přerušit řetězec generační chudoby a omezit obchod s chudobou. Část moravských měst varuje před byrokratickou zátěží a volá po penězích, které by ji měly zmírnit. Zákon o podpoře bydlení se tak stává testem, zda stát a samosprávy dokážou nést odpovědnost společně. Pokud zůstane jen u přetahování o kompetence a financování, hrozí, že se problém bude dál přelévat z obce do obce, z generace na generaci.
Podle expertů je důležité také pochopit roli zákona o podpoře bydlení jako jeden ze článků v celé mozaice kroků, které je třeba udělat. „Zákon neřeší nedostatek bytů jako takový,“ dává kritikům za pravdu partner advokátní kanceláře Aegis Law a specialista na stavební právo Vojtěch Faltus. Přesto podle něj míří správným směrem. „Můžeme ho považovat za silný sociální pilíř vznikajícího řešení podpory dostupného bydlení. Vedle něj se rozvíjí finanční nástroje podpory výstavby zejména obecních bytů prostřednictvím Státního fondu podpory investic,“ vysvětluje Faltus.
Klíčové pak podle něj bude i zrychlení a zjednodušení povolovacích procesů. Pokud by se přidalo například vyšší daňové zatížení investičních bytů, které nejsou pronajímány k dlouhodobému bydlení, mohlo by jít o komplexnější řešení než pouhé administrativní úpravy.
Přivést práci k bydlení
Část řešení pak musí Česko hledat i mimo oblast bydlení. Radka Vladyková upozorňuje na potřebu státní podpory silných zaměstnavatelů v regionech, kde je bydlení nadbytek. „Jde o to, aby se zaměstnavatelé rozprostřeli po republice a vytvořili dobré podmínky pro život i v těch krajích, kde nám dosavadní zdroje obživy vypadly,“ uvádí Vladyková. To omezí chuť lidí stěhovat se za pracovními příležitostmi do nejexponovanějších měst, kde je bytů nejvážnější nedostatek. Právě v této oblasti by podle ní měl stát hrát jednu z hlavních rolí.
Pokud se podaří propojit sociální práci, výstavbu bytů a jasně nastavené sdílení rizik, může jít o první skutečný pokus, jak narušit cyklus chudoby. Ten dnes přitom stojí veřejné rozpočty miliardy. Stabilní bydlení je přitom prvním krokem k tomu, aby tisíce dětí dostaly šanci na lepší život, než vedou jejich rodiče. Teprve pak se začnou státu i městům a obcí vynaložené peníze vracet.
