Jaký vliv bude mít zvolení staronového amerického prezidenta Donalda Trumpa na bezpečnostní situaci v Evropě na roztříštěný obranný průmysl v Evropě? Nic moc se nezmění, varují experti, některé evropské země budou s USA sice úžeji spolupracovat, ale půjde o ojedinělé případy. Jiné budou razit „evropskou“ cestu. Té ovšem hází na cestu pomyslné balvany převládající nacionalismus některých členských států a snaha vždy podpořit své vlastní domácí výrobce, namísto koordinace na evropské úrovni, která by mohla zajistit rozumnou dělbu práce.
Spojené státy americké musí podle předsedy Asociace obranného a bezpečnostního průmyslu Jiřího Hynka především řešit své problémy.
„Již delší dobu je vidět, že jejich zájem o bezpečnostní situaci v Evropě slábne na úkor vlastních zájmů v Asii. Soupeření s Čínou je pro USA mnohem důležitější než řešení evropských problémů. Zvolení Donalda Trumpa není pro evropskou bezpečnost dobrou zprávou. Ponechání bezpečnosti v Evropě na evropských zemích bez výrazného přispění USA bude probíhat rychle a halasně. Jediné, kdy se prezident Trump pravděpodobně bude angažovat, je ukončení konfliktu na Ukrajině. Důvodem může být, že se bude Rusko snažit využít v soupeření USA s Čínou. Ale v každém případě bude pro prezidenta Trumpa hájení zájmu USA a jejich obyvatel na prvním místě,“ míní předseda Asociace obranného a bezpečnostního průmyslu Jiří Hynek.
Nástup Donalda Trumpa a změna vlády v Německu by podle bezpečnostního analytika Milana Mikuleckého mohla znamenat posílení investic do vlastní obrany v klíčové zemi EU.
„Současně bude docházet k vytváření užšího kruhu zemí, které budou úžeji spolupracovat ve vojenské oblasti s USA, například Polsko a Rumunsko, naproti tomu země jako Francie, Belgie budou razit ´evropskou´ cestu. V konečném důsledku bude i nadále docházet k zavádění řady vzájemně nekompatibilních zbrojních systému u evropských členů Aliance. V tomto směru nepředpokládám žádnou velkou změnu. Velké evropské země budou i nadále preferovat svůj vlastní zbrojní průmysl, a to i za cenu vyšších nákladů, či případné technické zaostávání,“ předvídá Mikulecký.
Jiří Hynek doplňuje, že k soupeření amerického a evropského obranného průmyslu dochází Dlouhodobě a jejich spolupráce je minimální.
„Zřízení Evropského obranného fondu, jehož cílem je posílení spolupráce v rámci obranného průmyslu jednotlivých členských zemí Evropské unie, není americkou stranou příliš vítáno. Zvolení Donalda Trumpa povede k posilovaní výrobních schopností amerických firem a snaze o jejich světovou dominanci. Evropské vlády a firmy evropského obranného průmyslu budou muset posílit výrobní technologie a zvýšit technickou úroveň svých produktů. Jinak hrozí, že je americké firmy na světových trzích porazí,“ varuje Hynek.
Je zvolení Donalda Trumpa možným signálem pro posílení českého obranného průmyslu, který by se podle dalšího analytika Jaromíra Neumanna, který v rozhovoru pro Ekonomický deník naznačil, že by se za určitých okolností mohl stát hybnou silou české ekonomiky poté, co chřadne automobilový průmysl?
„Jak už jsem řekl před chvílí, spolupráce českého obraného průmyslu s USA je minimální. Proto česká vláda musí využít zvolení Donalda Trumpa k posílení spolupráce amerického a českého obranného průmyslu tak, aby to bylo pro nás výhodné. V tomto kontextu považuji za amatérismus jakékoliv vyjadřování představitelů naší vlády a politiků, koho v amerických volbách podporují. Považuji to za sobecké sebeprezentování, které zavírá dveře ke spolupráci s USA v případě, že bude zvolen ten, koho oni nepodporovali. Volby v USA jsou výlučně záležitostí amerických voličů a nikoho jiného. Takto by to mělo být z naší strany respektováno a čeští politici by se měli starat o to, co mohou ovlivnit ve prospěch českých občanů,“ uzavřel šéf Asociace obranného a bezpečnostního průmyslu Jiří Hynek.
Česká republika podle analytika Milana Mikuleckého řadou náročných obranných akvizic z poslední doby významně vyčerpala svůj rozpočet na pořizovaní nových, komplexních zbraňových systémů. Velkou výzvou podle něj bude zajištění nezbytné infrastruktury, zajištění finančních zdrojů na životní cyklus pořízené techniky.
„Český obranný průmysl, zejména pak jeho dominantní hráči, budou i nadále kontrolovat svá portfolia, pokud jde o dodávky pro Armádu ČR, což je dobře, a s ohledem na vyčerpanost investičních prostředků se budou snažit i nadále pokračovat ve svých expanzích na třetí trhy. Mezi volbou nového prezidenta a českým obranným průmyslem nespatřuji žádnou bezprostřední korelaci,“ pokračuje Mikulecký.
V čem tahá Evropa v obranném průmyslu oproti USA za kratší konec provazu? Podle Mikuleckého je problémem převládající nacionalismus a snaha vždy podpořit své vlastní domácí výrobce, namísto koordinace na evropské úrovni, která by mohla zajistit rozumnou dělbu práce.
„Pokud jsme toto nedokázali po téměř třech letech přímé vojenské pomoci Ukrajině zajistit, pokud jde o dodávky Kyjevu, je naivní předpokládat, že by mohlo dojít ke změně, pokud jde o dodávku na úrovni evropských členů NATO,“ míní Mikulecký.
A Mikulecký naráží na další problém, ne jen nejednotnost v postupech, ale roztříštěnost v pořizování různorodých akvizic, jež může způsobit problémy s komunikací pořizovaných zbrojních systémů, což je ve válce klíčový aspekt. Dokáže si analytik představit, jak budou například stíhačky páté generace F-35 komunikovat s německými tanky Leopard, francouzskými houfnicemi Caesar, švédskými bojovými vozidly pěchoty CV-90 a dalšími aktuálními zbraňovými akvizicemi Armády České republiky?
„Příliš dobře ne. Jde o téma, na které upozorňuji dlouhodobě a na mých dřívějších výhradách se nic nezměnilo. Je fér upozornit, že tento trend byl nastaven již v minulosti, extrémním případem nesystémových akvizic je funkční období ministra Lubomíra Metnara, nicméně i přes některé chvályhodné kroky z období současné vlády Petra Fialy, v tomto směru jistá nelogičnost v nových akvizicích stále pokračuje,“ dodává Milan Mikulecký.
Ekonomický deník kvůli tomuto tématu oslovil vedení sněmovního výboru pro obranu. Ani jeden z oslovených poslanců se ale nevyjádřil.
Jan Hrbáček
