V německém Mnichově dnes začal soudní proces v kauze největšího podvodu v dějinách německého hospodářství: jde o bankrot společnosti Wirecard. Hlavním obžalovaným je bývalý předseda představenstva a generální ředitel Markus Braun. Hlavní podezřelý strůjce aféry, bývalý provozní ředitel Jan Marsalek, si naopak pravděpodobně spokojeně žije v Rusku.
Společnost Wirecard vznikla v roce 1999 a zaměřila se na zpracovávání plateb a na finanční služby. V Německu byla považována za nadějného hráče na rychle rostoucím trhu finančních služeb, dávána za vzor domácího úspěchu a označována za hvězdu německého technologického sektoru. Pád firmy v roce 2020 zasáhl i klienty v České republice, s Wirecardem dříve ohledně platebních karet spolupracovalo například Twisto.
Třiapadesátiletý rodák z Vídně Markus Braun z Vídně, podnikatel, miliardář a peněžní mág v kyberprostoru, chtěl s Wirecardem vytvořit nový platební systém. Kariéru ve firmě ukončil v roce 2020 a z křesla šéfa své společnosti Wirecard se dostal téměř přímo do vězení, do vazební věznice Augsburg-Gablingen.
Dnes proti němu a dalším obžalovaným začal u 4. velkého trestního senátu zemského soudu Mnichov I proces za podvody ve zločinném spolčení, falšování rozvahy, manipulaci s trhem a zneužití důvěry. Do roku 2024 je naplánováno již 100 dnů hlavního líčení.
Jan Marsalek, 43letý bonviván a pravděpodobně jeden z největších zločinců v bílém límečku v dějinách Spolkové republiky Německo, v Mnichově souzen ale nebude.
Přestože po něm Interpol pátrá po celém světě a média dokonce uvádějí název ulice, kde údajně žije, spravedlnost k němu stále nemá přístup. Je to také díky kontaktům s různými tajnými službami, kterými se chlubil už v dobách svého působení v Wirecard, a kontaktům s kriminálníky, které si vybudoval.
Vysvětlení, jak tyto zjevně pochybné postavy po desetiletí klamaly úřady a investory, začíná Braunovým nástupem do společnosti Wirecard. Tam ho mnozí považovali za spasitele.
Zachránce Wirecardu?
Příběh společnosti Wirecard, kdysi prezentovaný jako příběh o vzestupu německé high-tech společnosti z malé firmy se 40 zaměstnanci do světové ligy mezinárodních platebních transakcí, skončil jako podvodné drama s nespočtem poškozených, členem představenstva hledaným v celosvětovém pátrání – a trpkou ztrátou pověsti Spolkové republiky Německo a jejích institucí kapitálového trhu.
Především BaFin, Spolkový úřad pro finanční dohled, který v důsledku odhalení společnosti Wirecard zcela ztratil důvěryhodnost, zejména v zahraničí. Stále probíhají soudní spory s nejrůznějšími odpovědnými institucemi.
V roce 2000 nastoupil Braun, který právě získal doktorát v oboru podnikové informatiky, do společnosti Wirecard, kterou teprve v roce 1999 založili zakladatelé Detlev Hoppenrath a Peter Herzog, byznysmeni znalí internetu.
Společnost Wirecard se od počátku soustředila na zpracování online platebních transakcí a považovala se za důvěryhodné rozhraní mezi poskytovatelem a zákazníkem. Heslo sebepropagace znělo: „Prevence podvodů a zpronevěr“.
Později společnost najala nadějnou akvizici Jana Marsalka, ten se stal členem boardu a provozním ředitelem.
Následovaly zprávy o skvělém byznysu a vynikající kondici Wirecardu.
V roce 2001 se ale společnost ocitla na pokraji krachu a vyhlásila platební neschopnost, protože se jí nepodařilo převzít společnost EBS, provozovatele pornografických stránek.
Za záhadných okolností zmizely Marsalekovy a Braunovy počítače krátce předtím při vloupání do firemních prostor, které se nikdy nepodařilo objasnit. Podezření, že oba krádež předstírali, aby EBS mohla společnost výhodně převzít a zbavit se zakladatele, vedlo k vyšetřování státního zastupitelství, které však zůstalo bezvýsledné.
Vizionář megaloman
Když se Markus Braun stal generálním ředitelem a společnost Wirecard se na burzu dostala oklikou, a to převzetím poměrně neúspěšné společnosti InfoGenie AG, která byla kótována na nechvalně proslulém Neuer Markt frankfurtské burzy cenných papírů jako provozovatel placených telefonních linek. Poté, co se společnost InfoGenie přejmenovala na Wirecard AG, ocitla se opět na burze – a Markus Braun se soustředil jednak na nové oblasti podnikání, jednak na to, aby očistil pověst společnosti Wirecard, která byla velmi úzce spojena s online hazardními hrami a internetovým pornem.
To se v očích investorů a veřejnosti podařilo: Braun obvykle v rozhovorech skoupý na slovo, se při veřejných vystoupeních najednou prezentoval jako technicky zdatný vizionář, který s náznaky lehké megalomanie chce dát světu bezprecedentní internetový platební systém.
Mezi Braunovým dřívějším zdrženlivým, téměř rozpačitým vystupováním a jeho dalekosáhlými plány byl zvláštní kontrast – v jednu chvíli se zcela bez obalu vyjádřil o svém cíli převzít Deutsche Bank. Markus Braun ale ve skutečnosti působil v poradním sboru banky a radil největší německé finanční instituci ohledně budoucnosti platebních transakcí. Vzhledem k tomu, že v průběhu let se ke společnosti Wirecard připojily jako investoři také velké a významné firmy, včetně například japonské softwarové investiční společnosti Softbank, cena akcií společnosti Wirecard stoupala od rekordu k rekordu.
První obvinění už v roce 2008
O pornu a hazardu se už dávno nemluví, změna image firmy se podařila. Braunovo dítě Wirecard expandovalo do Evropy a Asie, kde se později našly podněty pro obvinění z podvodu. Společnost Wirecard mezitím získala také vlastní bankovní licenci – a při finančních transakcích již nebyla závislá na prostřednících, jakým byla Citibank.
Už v roce 2008 se však objevila obvinění, že údaje společnosti Wirecard neodpovídají skutečnosti. Markus Braun se postavil před firmu a obhajoval její skutečně neuvěřitelný růst – 30 procent ročně nebylo nic neobvyklého: zdrojem prosperity byl nárůst mezinárodních platebních transakcí, které ve zlomcích vteřiny každá z nich poháněla tržby Brauna jako zprostředkovatele. To dokázalo trhy opět uklidnit, alespoň prozatím.
Od té doby však byla společnost Wirecard pod dohledem a začal růst počet jejích odpůrců. Zejména s ohledem na takzvané partnery třetích stran společnosti Wirecard, kteří spravovali svěřenské účty v arabsko-asijském regionu, aby umožnili společnosti Wirecard podnikat i v místech, kde sama německá společnost neměla licenci. Na tento systém dohlížel člen představenstva a Braunův důvěrník Jan Marsalek, což z něj zřejmě činí jednoho z hlavních strůjců skandálu Wirecard.
Spolkový úřad pro finanční dohled Wirecardu slepě uvěřil
Wirecard, Marsalek a Braun byli odhaleni po letech pátrání redaktora listu Financial Times Dana McCruma a jeho investigativního týmu. McCrum, který mezitím o své investigativní práci napsal knihu, odhalil především jednání společnosti Wirecard v Singapuru a na Filipínách, které připomínalo Ponziho schéma, kde mělo být zaparkováno 1,9 miliardy eur. Ale účty, uváděné v rozvahách společnosti Wirecard, většinou neexistovaly, někdy ani zmíněné banky. Při návštěvách novinářů z Financial Times byla zjištěna řada kontaktních adres, některé z nich patřily dopravním společnostem, jiné soukromým osobám.
Na objasňování se podíleli také hedgeové fondy a reprezentanti prodeje na krátko (Short Selling – Prodej cenných papírů, které prodávající v okamžiku prodeje nevlastní. Cenné papíry si vypůjčí a obratem je prodá. Spekuluje tak na budoucí pokles ceny akcií, které tak bude moci v budoucnu koupit za nižší cenu a vrátit je zpět.) z USA a Velké Británie. Zpočátku byli pro Markuse Brauna a Jana Marsalka nejnebezpečnějšími soupeři, protože měli k dispozici obrovské prostředky na analýzu rozvahy a spoustu výdajů, a pak investovali miliony, aby vsadili na klesající cenu akcií společnosti Wirecard.
Když tito short selleři, jako například známý a obávaný Brit Fraser Perring, nakonec způsobili prudký pokles ceny akcií, finanční dohledový orgán – Spolkový úřad pro finanční dohled (BaFin) nereagoval vyšetřováním těchto obvinění, ale jednoduše zakázal krátký prodej akcií společnosti Wirecard.
Podle bývalého šéfredaktora Financial Times se jednalo o zjevné selhání.
„Ani jednou nás nekontaktoval orgán finančního dohledu a nepožádal nás o informace,“ říká Lionel Barber. Bafin zřejmě slepě věřil společnosti Wirecard.
Marsalek na výletě v Rusku
Situace pro německé investory Wirecardu je nyní neutěšená. Majetek společnosti Markuse Brauna byl sice obstaven, ale insolvenční správce nemůže dát akcionářům takřka žádnou naději.
Advokátní kancelář Tilp Rechtsanwälte, která zastupuje řadu poškozených, se snaží zažalovat všemožné.
„Překvapuje nás, jak mohl tento systém popírání a utajování fungovat tak dlouho,“ říká právník Marvin Kewe.
Německý svaz na ochranu investorů (Schutzvereinigung der Kapitalanleger, SdK) rovněž organizuje žaloby a zaměřuje se zejména na auditory společnosti EY, kteří po léta vydávali společnosti Wirecard pro investory luxusní rozvahy.
Zatímco Markus Braun veřejně snil o Wirecardu jako o největší společnosti německého burzovního indexu Frankfurtské burzy DAX, který jednou povede, v pozadí se děly záhadné věci – špehováni byli novináři, například redaktoři Financial Times, do jejichž e-mailového systému se také někdo naboural; na každém kroku byli sledováni také manažeři hedgeových fondů.
Zda soudní proces, který dnes začal, může odhalit Braunovu účast na těchto machinacích, zůstává nejisté. V případě pochybností se jako náhradní cíl, na který lze svalit vinu, nejlépe hodí dosud uprchlý Marsalek, který se vždy chlubil svými kontakty v tajných službách a prozradil se jako spolupracující agent.
To, že je Marsalek skutečně pravděpodobně jedním z hlavních tahačů za dráty v kauze Wirecard, potvrzuje jeho zmizení den po kolapsu společnosti Wirecard. Je jisté, že v červnu 2020 odletěl do Běloruska soukromým letadlem.
Podle několika médií nyní údajně žije na luxusním moskevském předměstí Razdory, deset kilometrů od soukromého zámku Vladimira Putina Novo Ogarjovo, s bezpečnostní zárukou ruské tajné služby. Známá je dokonce i ulice, kde má Marsalek bydlet: Jmenuje se Beregovaja.
Mezi ruskými oligarchy, nejvyššími vojenskými důstojníky a celebritami by měl být Marsalek schopen dobře finančně držet krok: Podle listu Handelsblatt údajně převedl stovky milionů eur od společnosti Wirecard na své vlastní účty. Takže bývalí investoři Wirecard zařídili člověku, který je zničil, pohodlný život v elitní střežené čtvrti.
Navždy nevyřešeno
Je na výsost pravděpodobné, že se Jan Marsalek nikdy dobrovolně nevrátí do Německa a nebude se ze svých činů zodpovídat. Žádosti o vydání ze strany úřadů byly dosud neúspěšné a v dohledné budoucnosti budou pravděpodobně neúspěšné vzhledem k politickému napětí a válce Ruska na Ukrajině.
Markus Braun, který vždy udržoval dobré kontakty s vídeňskou politikou a někdy se mu dvořili i němečtí politici, se tak ocitl před soudem zcela osamocen, bez ohledu na své dva spoluobžalované.
Nesrovnalosti z posledních dvaceti let čekají na objasnění, a to bude trvat pravděpodobně hodně dlouho, ne-li navždy.
„Společnost Wirecard po celou dobu klamala většinu lidí,“ napsal před časem britský časopis Economist. Dnes je jasné, že se trefil přesně.
Jan Hrbáček
