O tomto víkendu se Německo definitivně stalo bezjadernou zemí. Poslední tři jaderné bloky definitivně ukončily provoz, a to navzdory převažujícímu veřejnému mínění, které je k jádru poměrně smířlivé. Pojďme si při této příležitosti připomenout historii jaderné energetiky v Německu od původního nadšení do nové technologie až po smrtící zásahy kancléře Schrödera a kancléřky Merkelové.
Začátky byly poměrně skromné. Západní Německo si jako průmyslová velmoc nenechalo ujít příležitost vstoupit do nového, perspektivního oboru. Před rokem 1960 však stihlo spustit jen několik malých experimentálních reaktorů. Prvním reaktorem v komerčním provozu se tak stal až Obrigheim v Bádensku-Württembersku o výkonu 357 megawattů. Ten fungoval v letech 1969 až 2005. Větší zájem o jadernou energetiku přišel až po ropných krizích 70. let.
Zlatá éra jaderné energetiky v Západním Německu je ohraničena roky 1970 a 1989, kdy vyrostlo celkem 17 moderních jaderných bloků o celkovém výkonu 20 400 megawattů. Ty pokrývaly spotřebu elektřiny v zemi zhruba z 30 procent. Dodavatelem technologie přitom byly německé společnosti Siemens a AEG, respektive jejich společný podnik Kraftwerk Union (KWU).
Šok z Černobylu a Fukušimy
Jenže jaderná energetika získala silného soupeře, kterým byli protijaderní aktivisté. Ti ukázali sílu už v roce 1975 při protestech proti reaktoru ve Wyhlu. Protesty výrazně zesílily po jaderné havárii v Černobylu v roce 1986. Hned po sjednocení země spolková vláda bez milosti odstavila jaderné bloky ve východoněmeckém Greifswaldu s ruskými reaktory VVER-440 a nechala odstranit rozestavěnou elektrárnu Stendal s reaktory VVER-1000. Poté přišly na řadu reaktory v bývalém Západním Německu.
Závazné rozhodnutí padlo v roce 2001, kdy byla u moci levicová koalice kancléře Gerharda Schrödera tvořená sociálními demokraty (SPD) a zelenými. Ta dotlačila čtyři provozovatele jaderných bloků (E.ON, RWE, EnBW a Vattenfall) k dohodě o postupném odstavení reaktorů do roku 2022.
„Rozhodnutí o odklonu od jaderné energie ve skutečnosti padlo již po havárii v Černobylu. A když vláda v čele se sociálními demokraty rozhodla v roce 2001 o konci jaderné energetiky, souhlasily s tím odbory, největší církve a dokonce i část křesťanských demokratů,“ řekl autorovi článku v červnu 2011 německý energetický expert Lutz Mez.
Až později se vyrojily spekulace, zda tímto krokem nechtěl kancléř Schröder uvolnit prostor pro vyšší dovoz ruského zemního plynu; plynovod Nord Stream se začal připravovat krátce po tomto rozhodnutí. Gerhard Schröder po odchodu z politiky dostal za odměnu dobře placená místa v představenstvech společností Nord Stream a Rosněfť.
Jako drobná epizoda se nakonec ukázala snaha pravicové koalice CDU/CSU a FDP z roku 2010. Tehdy padlo rozhodnutí o prodloužení provozu jaderných bloků o čtrnáct let; poslední tak měl skončit v roce 2036. Jenže pak přišla vlna tsunami, která způsobila v březnu roku 2011 havárii v japonské Fukušimě. Kancléřka Angela Merkelová se vyděsila a přišla s rázným zásahem – osm starších reaktorů muselo skončit hned, zbývajících devět během let 2015 až 2022.
Rozhodnutí to nebylo zcela férové a narušilo důvěru v Německo jako právní stát. Výměnou za zmíněné prodloužení provozu o 14 let totiž provozovatelé elektráren souhlasili se zavedením daně na jaderné palivo. Když vláda Angely Merkelové délku provozu opět zkrátila, tak daň ponechala v původní výši. Výsledkem byla dlouhá právní bitva, která skončila v červnu 2017 verdiktem Spolkového ústavního soudu. Ten rozhodl, že daň z jaderného paliva je protiústavní a neplatná. Německá vláda následně musela společnostem E.ON, RWE a EnBW vrátit přibližně 6,3 miliardy eur zaplacených v letech 2011 až 2016.
Nezabral tehdy ani argument o spolehlivému provozu německých reaktorů. I když, nutno dodat, neplatilo to ve všech případech. Varné reaktory v Brunsbüttelu a Krümmelu (oba v okolí Hamburku) vykazovaly vysokou poruchovost a po dlouhou dobu byly odstavené. „Krümmel měl opakované potíže s chlazením a regulátor proto jeho další spuštění nepovolil. Co se týká reaktoru v Brunsbüttelu, tam byly problémy od samého počátku. Problém byl i s kompetentností zaměstnanců obou elektráren,“ dodal k tomu Lutz Mez.
Německá logika: raději uhlí než jádro
Německo výpadek výkonu snadno nahradilo; jakoby náhodou zrovna v té době německé energetické koncerny spustily do provozu nové uhelné a plynové elektrárny o výkonu v řádu tisíců megawattů. Očekávaný nedostatek energie na trhu tudíž nenastal, to spíš naopak – Německo posílilo svou pozici vývozce elektřiny. Z ekologického hlediska však moc smyslu nedávalo; v prvních letech výpadek výkonu jaderných bloků musely nahrazovat hlavně uhelné a plynové zdroje a objem emisí oxidu uhličitého mírně vzrostl.
Jako poslední se udržely v provozu nejmladší bloky Isar 2, Emsland a Neckarwestheim 2. Podle původního plánu měly skončil v prosinci loňského roku, avšak obavy z drahé elektřiny a nedostatku zemního plynu jim prodloužily provoz o tři a půl měsíce – do 15. dubna. O prodloužení provozu musel rozhodnout osobně kancléř Olaf Scholz (SPD) a čelil přitom zuřivému odporu koaličních partnerů ze strany Zelených.
Ironií osudu informoval krátce před definitivním odstavením bloků deník Handelsblatt o průzkumu veřejného mínění, podle kterého by si třetina Němců přála další provoz reaktorů po časově omezené období a další třetina na neomezenou dobu (!). Pouze 26 procent dotázaných souhlasilo s okamžitým odstavením jaderných bloků.
David Tramba
