Kdo vytváří mýty o českém zemědělství? Podle Agrární komory jsou to novináři

Aby naši zemědělci nedopadli jako synové knížete Svatopluka. Ilustrační foto: Pixabay.com

Celá řada smyšlených, zavádějících či zcela nepravdivých informací a mýtů. Negativní obraz podle mnohdy samozvaných odborníků. To je způsob, jakým podle Agrární komory ČR informují v poslední době média o českém zemědělství. Podle Komory se jedná o novodobý „hon na čarodějnice“, který „nemá ve vyspělém světě obdoby.“ Proto se rozhodla před veřejností bránit a ty z největších „mýtů“ vyvrátit „fakty“.  Zemědělský svaz ČR s ní souhlasí, podle Asociace soukromých zemědělců je to však spíše  Agrární komora, kdo mýtizuje.

Stávající podoba českého zemědělství je optimální a do budoucna může být dokonce vzorem pro další země EU. To tvrdí Agrární komora ČR (AKČR), která zároveň kritizuje česká média za to, že o českém zemědělství informují nepravdivě (jak o českém zemědělství psal Ekonomický deník, si můžete přečíst zde). AKČR hovoří dokonce o „honu na čarodějnice“, a proto se rozhodla pro veřejnost uvést některé údajné mýty (viz box) na pravou míru.

Na velikosti nezáleží?

AKČR se především ohrazuje proti tvrzení, že jen malý zemědělec je správný zemědělec, zatímco velkozemědělci ničí krajinu necitlivým hospodařením a půdu špatnými osevními postupy, nepřiměřením hnojením a vysokou spotřebou pesticidů. Zde je nutné připomenout, že ČR je z hlediska rozlohy farem s průměrnými 133 hektary na jednu farmu v čele žebříčku zemí EU.  České zemědělství si stále udržuje velkovýrobní charakter z doby před rokem 1989, přes 70% zemědělské půdy obhospodařují právnické osoby s pouhým 15% podílem na celkovém počtu zemědělských subjektů. Zdaleka největším hráčem je pak společnost Agrofert, a.s., jejíž akcie převedl v roce 2017 její tehdejší vlastník a nyní český premiér Andrej Babiš do svěřenských fondů.

Podle AKČR však na velikosti obhospodařovaných pozemků nezáleží, hodnotit lze pouze podle výsledků. Podle AKČR je samozřejmě pozitivní, že v současnosti počet menších sedláků spolu s výměrou jimi obdělávané půdy stále narůstá, zároveň je však nutné bránit i větší podniky hospodařící na větších výměrách. „Velké podniky přispívají výrazně k soběstačnosti ve výrobě potravin,“ píše AKČR. Zároveň jsou schopné udržet živočišnou výrobu a citlivé rostlinné komodity. „Cílem by mělo být tento stav udržet v rozumné rovnováze.“

Ty české širé lány…

„Přirozeným stavem věcí je rodinná farma, což je ten nejobvyklejší způsob hospodaření na světě,“ reaguje na tvrzení AKČR Josef Stehlík, člen představenstva a bývalý předseda Asociace soukromých zemědělců. „A žádný hon na čarodějnice jsem nezaznamenal,“ řekl Ekonomickému deníku.

Podle Stehlíka je naopak do budoucna klíčové, aby se stávající struktura českého zemědělství více rozčlenila. Nejen z hlediska vlastnictví ale i obdělávané plochy. „Po druhé světové válce byla průměrná plocha monokultury půl hektaru, dnes je to 21 hektarů,“ popisuje Stehlík. České lány o rozloze 100 až 200 hektarů nemají podle něj ve střední Evropě obdoby. Navíc snadněji vysychají a ničí je vodní a větrná eroze. Plochu monokultur je proto třeba snižovat, čímž se podle Stehlíka nastartují procesy, které v konečném důsledku povedou k dalšímu rozdělování pozemků – jako příklad uvádí vznik nových či obnovování starých cest, mezí či alejí.

V této souvislosti Stehlík kvituje kroky, které v poslední době učinilo ministerstvo zemědělství. Od příštího roku bude na erozně ohrožené půdě možné pěstovat jednu plodinu na ploše menší než 30 ha, od začátku roku 2021 by to mělo platit obecně (legislativní úprava se připravuje).  V případě větších pozemků bude nutné plochy monokultury oddělovat ochranným pásem (zatravněným nebo osetým pícninami, alespoň 22 metrů širokým) nebo na pozemku střídat několik plodin, každou na ploše nepřevyšující 30 hektarů.

Méně pesticidů na větší ploše

Podle AKČR nelze tvrdit, že čeští zemědělci hospodaří nešetrně a nehospodárně. Upozorňuje, že podle Eurostatu má ČR nižší spotřebu pesticidů a průmyslových hnojiv na hektar než třeba ve Francii, Německu či Rakousku, a i přes to dosahuje dobrých výnosů (před vstupem do EU byl průměrný hektarový výnos u obilovin dle Českého statistického úřadu 4,43 t/ha, v roce 2019 to je podle prvních odhadů 5,57 t/ha a v EU průměrně 5,58 t/ha). Zemědělci také používají principů inteligentního a precizního zemědělství, takže hnojiva a pesticidy mohou aplikovat cíleně a nikoli plošně.

Jak však upozorňuje Stehlík, pesticidy jsou aplikovány na velké ploše. „V ČR máme jedno z největších zornění zemědělské půdy. Chybí mozaikovitost, pícniny a travnaté porosty,“ upřesňuje a připomíná Belgii, která má při vysokém výnosu (odhad v roce 2019 je 6,21 t/ha – pozn. red.) i statisticky vysokou spotřebu pesticidů, ale na mnohem menší ploše a zároveň při 50% zornění půdy.

AKČR také upozorňuje, že podle monitoringu eroze, který vede Výzkumný ústav meliorační a ochrany půd, se počet erozních událostí na českých polích nevymyká situaci v EU. Podle Stehlíka však monitoring nemusí zachycovat celou realitu. „Systém je nový, majitelé pozemků se s ním učí ještě pracovat,“ řekl Ekonomickému deníku. Že půdní eroze je v ČR problém a je tedy nutné jí předcházet, nakonec připouští i AKČR. „V tomto ohledu máme dokonce jedny z nejpřísnějších pravidel v celé EU. Od letošního roku je proti erozi chráněno 25 % zemědělské půdy. Na pozemcích v tomto režimu není možné pěstovat tzv. plodiny s nízkou ochrannou funkcí,“ uvádí AKČR. Zemědělci také používají inovační způsoby pěstování jako například metodu „strip-till“ u kukuřice, která se osvědčila jako významné protierozní opatření, zejména na prudkých svazích.

Má stát podporovat i velké podniky?

V souvislosti s bojem proti suchu se podle AKČR zapomíná na kvalitu půdy, která sama musí dokázat vodu zadržet. K tomu je zapotřebí, aby měla správnou strukturu i vlastnosti, což se neobejde bez dostatku organické hmoty. Tu získá díky hnojivu od hospodářských zvířat. Ve srovnání s ostatními státy jich je v ČR ale mnohem méně, přitom výraznou většinu chovají právě velké podniky. Chov zvířat je totiž pro malé podniky ztrátový a vyžaduje velký podíl ruční práce.

„Systém musí umožnit přežití těch větších dobrých podniků, které jsou ekonomicky efektivní, přispívají výrazně k soběstačnosti ve výrobě potravin a zaměstnanosti, kde se z veřejných zdrojů vynaloží výrazně méně dotací přepočteno na jednotku tržeb a kde státní rozpočet získá větší podíl zaplacených daní a odvodů za vlastní firmu i její zaměstnance,“ uvádí AKČR.

Podle Stehlíka však toto uvažování nemá logiku. „Velké podniky to mají skutečně jednodušší, ale proto má státní dotační politika podporovat právě ty malé, ohrožené, nikoli ty velké,“ řekl Ekonomickému deníku. Tedy aby malí zemědělci neopouštěli své farmy, neslučovali pozemky, aby se jim vyplatilo chovat hospodářská zvířata a aby se na farmách udržela i mladší generace. Jako příklad uvádí situaci v USA (Evropa není z hlediska velkých podniků s ČR příliš srovnatelná), kde opravdu ty velké podniky žádnou dotaci prostě nedostávají. Tímto směrem ostatně míří i návrh nové evropské společné zemědělské politiky, kterou aktuálně projednávají ministři zemědělství členských zemí Evropské unie.

V souvislosti s dotacemi je třeba zmínit, že podle nedávného zjištění Národního kontrolního úřadu vyplácí ČR na národní úrovni do živočišné výroby ve srovnání s ostatními členskými zeměmi EU nadprůměrné dotace, jejich přidělování ale vykazuje závažné nedostatky a ke zvyšování soběstačnosti ČR v živočišné produkci objektivně nepřispívají.

Neoslabujme společnost a národ

AKČR se nakonec brání i proti tvrzení, že velké zemědělské podniky ztrácí vztah k venkovu a vesnice, kde hospodaří, jsou bez života. Podle AKČR je tomu naopak – zemědělské a další navazující podniky vytváří pracovní místa, díky čemuž se daří v daném místě udržet školy a školky,  společenský i kulturní život. „Pokud máte na tisíce hektarů dvě provozovny a jedno středisko, tak celkový přínos je nulový,“ oponuje Stehlík a dodává: „A to nemluvím o dopravní zátěži a nutnosti budovat komunikace na pozemcích, které tomu nejsou přizpůsobené.“ Navíc podle posledních statistických dat vykazují větší zaměstnanost na 100 hektarů zemědělské půdy farmy fyzických a nikoli právnických osob. 

Stejně jako tři synové knížete Svatopluka ze známé české pověsti by podle AKČR čeští zemědělci neměli spolu navzájem bojovat. „Protože tím se bude tuzemské zemědělství a v konečném důsledku společnost a národ jen oslabovat,“ uzavírá AKČR.

Stanovisko AKČR má podporu Zemědělského svazu ČR, jak Ekonomickému deníku potvrdil tiskový mluvčí Svazu Vladimír Pícha. Podle něj by výčet výše zmíněných mýtů mohl doplnit i ten o škodlivosti řepky (podle Píchy vlastnosti půdy naopak zlepšuje), o negativním vlivu zemědělství na včelstva (jejich počet roste) a o špatných životních podmínkách hospodářských zvířat ve velkochovech (95 % dojnic se podle Píchy chová v moderních stájích s volným ustájením).

Helena Sedláčková