Za rozšířením vojenské a obchodní spolupráce Moskvy s Teheránem je pravděpodobně snaha o vytvoření nových trhů pro ruský vývoz, a to včetně zbraní. Signalizuje však i pokračující odvracení se od západu.
Na začátek poznamenejme, že Rusko bývalo v minulosti největším zbrojním exportérem do Íránu a jeho tradičním obchodním partnerem. Tyto vztahy však začaly po ukončení studené války postupně vychládat. K sankcím uvaleným na Írán v roce 2010 Radou bezpečnosti OSN v obavě z pokračujícího vývoje íránského jaderného arzenálu následně se připojilo i Rusko a rozhodlo se přitom mimo jiné nenaplnit již dříve uzavřenou smlouvu o dodání protiletadlových raket S-300.
V reakci na ruské odmítnutí dodávek podal následně Írán žalobu k Mezinárodnímu arbitrážnímu soudu v Ženevě a požadoval po Rusku částku ve výši čtyř miliard dolarů ( zhruba 103 miliard korun ).
Nová dohoda, nové problémy
Rusko se snaží proniknout na tolik potřebné nové trhy, poté co i samo bylo zasaženo sankcemi uvalenými na něj kvůli Ukrajinské krizi. Na začátku letošního dubna byla uzavřena předběžná prozatímní dohoda Íránu a světových velmocí o omezení íránského jaderného programu, respektive dohoda o základních parametrech dohody budoucí. Írán je přitom motivován výměnou dohody za zrušení ekonomických sankcí.
Tuto dohodu, jak se ukazuje, si však Rusko vysvětlilo po svém a ústy šéfa ruské diplomacie Sergeje Lavrova sdělilo, že „ V dané době nezbytnost takového zbrojního embarga zcela odpadla“. Tisková služba Kremlu následně oznámila, že prezident Putin podepsal výnos rušící zákaz dodávek střel S-300.
Nicméně se jedná takový o výklad dohody, se kterým nesouhlasí zejména USA a Izrael a obviňují Rusko z obcházení stále platných sankcí. Mluvčí Evropské unie Catherine Ray vyjádřila nad rozhodnutím Ruska znepokojení. Nicméně je to právě Izrael, který je nehlasitějším odpůrcem rámcové dohody jako celku a má k ní i mnoho zásadních výhrad. Juval Steinic, izraelský ministr mezinárodních vztahů vyjádřil obavu z pokračování íránského jaderného výzkumu a nedostatečných záruk pro případ ohrožení bezpečnosti Izraele. Podle Steinice je plánovaná dodávka S-300 jasným důkazem, že zrušení sankcí povede pouze k vyzbrojení Íránu.
Protesty západu se Rusko, samo obklíčené sankcemi a zároveň těžce zasažené pádem cen ropy, bude pravděpodobně snažit zlehčovat a umožní-li mu to západ, i ignorovat. A to navzdory riziku dalšího stupňování napětí s NATO, které s sebou ruské rozhodnutí vyzbrojit Írán systémem S-300 nutně přinese. Pravděpodobnosti takových snah nahrává i odvracení jiných velkých odběratelů ruských zbraní, jakými jsou Indie a Vietnam, přiklánějících se ve větší míře ke zbraním americkým.
Ropa za obilí?
Nejde ale jen a pouze o zbraně. Odhodlání Moskvy nalézt nové trhy pro své zboží demonstruje započaté vyjednávání ruských a íránských společností vyjednávajích o barterových obchodech. Jejich detailní rozsah zatím není znám, spekuluje se ale o dodávkách ruské pšenice, různých zařízení, stavebních materiálů a jiných produktů výměnou za ropu. Předpokládaná dohoda by mohla dosáhnout hodnoty až 20 miliard dolarů a měla by zahrnovat i dodávku až půl milionu barelů íránské ropy denně. Írán je mnohými analytiky považován za potenciálně velmi lukrativní trh, potýkající se ale zároveň se zoufalým nedostatkem zahraničních investic.
Vlastní přitom 10 procent světových zásob ropy a pětinu zásob zemního plynu, což ho řadí do pětice zemí s největšími světovými zásobami. Mezinárodní sankce snížily íránský ropný export zhruba na méně než polovinu. Dá se tak očekávat, že posilování obchodních vztahů se bude Írán snažit podmiňovat tlakem na zrušení mezinárodních sankcí, na něj uvalených.
Nakonec o tom, že Rusko obchodní vztahy s Íránem považuje za důležité, svědčí i nedávno oznámené znovuotevření obchodního zastoupení Lukoilu v této zemi.
Petr Nutil
