Podání návrhu na přezkoumání úkonů zadavatele nemusí vždy znamenat dostatečnou ochranu před účinky jeho budoucího postupu. Na druhou stranu ne vždy zadavatel přistoupí v okamžiku probíhajícího správního řízení k uzavření smlouvy, přestože mu to zákon umožňuje.
Mega Trans – výrobní družstvo invalidů se u Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (ÚOHS) domáhalo přezkoumání úkonů Ministerstva vnitra při zadávání veřejné zakázky na nákup letních polobotek pro Polici ČR. Přestože vedle žádosti o zrušení rozhodnutí zadavatele o výběru nejvhodnější nabídky navrhovalo zakázat předběžným opatřením Ministerstvu vnitra uzavřít smlouvu, ÚOHS vydání předběžného opatření zamítl a Ministerstvo vnitra v okamžiku uplynutí zákonné 45 denní blokační lhůty uzavřelo smlouvu s vybraným uchazečem. ÚOHS pak pro zjevnou bezpředmětnost zastavil správní řízení a výsledku požadovaného v rámci návrhu již nebylo možné dosáhnout. Tento závěr potvrdil, jak předseda ÚOHS, tak krajský soud.
Ve své kasační stížnosti společnost Mega Trans napadá postup ÚOHS a uvádí, že případné podávání opravných prostředků proti zamítavým rozhodnutím o předběžných opatřeních nevede k odvrácení uzavírání smluv před rozhodnutím o nich. Stejně neúčinné je pak rovněž podání žaloby proti nečinnosti. ÚOHS pak nepřekvapivě považuje závěry krajského soudu za správné a vycházející z ustálené judikatury.
Nejvyšší správní soud pojal své posouzení v několika rovinách. Nejprve shrnul vývoj právní úpravy. Zákon č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů, stanovoval blokační lhůtu pro uzavření smlouvy v délce 45 dnů od doručení námitek zadavateli a dále možnosti nařízení předběžného opatření. Nová právní úprava v podobě zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, zahrnuje změny stanovené evropskou směrnicí a snaží se napravit nedostatky dřívější právní úpravy. Z tohoto důvodu došlo ke změně blokační lhůty, která byla prodloužena na 60 dnů a nově začíná běžet až okamžikem zahájení správního řízení. V souvislosti s tím byla vypuštěna speciální úprava předběžného opatření a je odkázáno na jeho použití ve smyslu správního řádu.
V druhé části svého posouzení NSS potvrdil postup ÚOHS v rámci daného vývoje správního řízení jako správný. V okamžiku uzavření smlouvy neměl ÚOHS jinou možnost než řízení zastavit, protože již nebylo možné sjednat nápravu v postupu zadavatele.
V závěrečné části však NSS souhlasí s výhradami společnosti Mega Trans, že ani blokační lhůta ani návrh na vydání předběžného opatření ho neochránily před nevratnými následky postupu zadavatele. Podle NSS by pravděpodobně zejména z časového hlediska ani rozklad či žaloba proti nevydání předběžného opatření ani žaloba proti nečinnosti nepomohly k dosažení účelu návrhu. V takovém případě je tedy nutná iniciativa ÚOHS, aby sám využil institutů, které mu umožňují dosažení účelu dozoru nad zadáváním veřejných zakázek. Pokud tedy není schopen rozhodnout v době blokační lhůty (a ne vždy je jeho vinou, že dochází k prodlužování řízení), je jediným prostředkem vydání předběžného opatření zakazujícího uzavření smlouvy. ÚOHS je „…povinen zajistit účel veřejnoprávní ochrany dohledu nad uzavíráním veřejnoprávních zakázek a nenechat uplynout blokační lhůtu pouze z důvodu nemožnosti rozhodnout v zákonem vymezeném čase“. K možným výjimkám z uvedeného postupu mohou patřit pouze takové smlouvy, kdy zájem nad jejich uzavřením převáží nad přezkumem postupu zadavatele (např. akutní nákup léků). I v takovém případě je však ÚOHS povinen své rozhodnutí v tomto smyslu zdůvodnit.
Úřad podle vyjádření jeho předsedy Petra Rafaje již před delší dobou sám od sebe soudem doporučenou praxi vydávat předběžné opatření, aby byl zajištěn účel správního řízení, tedy rozhodnutí ve věci, zavedl a ve vedených správních řízeních ji využívá.
Jiří Reichl
