Tomáš Mosler je specialista ochrany životního prostředí v huti LIBERTY Ostrava, ve které pracuje již od roku 1995. Zpočátku se věnoval aplikovanému výzkumu v oblasti ochrany životního prostředí, později odpadovému hospodářství, posledních 15 let je součástí desetičlenného týmu, který v LIBERTY zavádí ekologizační projekty, osobně se specializuje na ochranu ovzduší. K životnímu prostředí měl vztah už na střední škole, kde například organizoval akce na sběr odpadků v přírodě. Vystudoval obor čištění a ochrany vod na Institutu Environmentálního inženýrství na VŠB TU Ostrava. „Vždy jsem chtěl být součástí týmu, který přispívá k ochraně životního prostředí a myslím si, že se mi to v LIBERTY Ostrava daří,“ říká Tomáš Mosler.
Jste ekolog, který je součástí obrovského podniku na výrobu oceli a produktů z ní. Není to vlastně paradox? Nemáte v sobě nějaké vnitřní dilema, zda je lepší chránit přírodu nebo vyrábět ocel?
Jako student jsem si skutečně nepředstavoval, že budu pracovat v huti. Ale když jsem do LIBERTY Ostrava v roce 1995 přišel, rychle jsem si uvědomil, jak je ocel v lidské civilizaci všudypřítomná, že to je užitečný materiál, který se dá jako jeden z mála v přírodě stoprocentně a donekonečna recyklovat. Takže jsem hrdý na to, že jsem ekolog v jedné z největších hutí v ČR a že se desítky let podílím na klíčových projektech, které snižují emise při výrobě oceli. A samozřejmě nejsem jediný. V LIBERTY je desetičlenný tým, kteří řeší vše od ochrany ovzduší, přes odpady a ekologické zátěže až po údržbu zeleně. A určitě v tom nejsme sami, vlastně všichni naši kolegové ve firmě se na ochraně životního prostředí podílí, třeba jen správným tříděním odpadů.
Jaký pokrok udělala LIBERTY Ostrava od 50. let minulého století, kdy začala vyrábět ocel, v oblasti snižování emisí?
Mohlo by vás zajímat
Jedním slovem obrovský. Budu to ilustrovat na emisích TZL, laicky řečeno emisí prachových, které ovlivňují životní prostředí pro lidi nejviditelněji. V 50. letech produkovala tehdejší Nová huť, dnešní LIBERTY Ostrava, zhruba 400 tisíc tun prachu za rok. Dopad na životní prostředí byl obrovský, a i tehdy citlivě vnímaný. To se promítlo i do dobové kultury: V roce 1960 byl například natočen film Tři tuny prachu, ve kterém pražský projektant přichází do Ostravy vyřešit problém prachových emisí, protože děti si kvůli vysoké prašnosti nemohly hrát bezpečně na ulici. V dnešní době produkuje LIBERTY Ostrava méně než jedno procento prachových emisí z té doby, o 60 procent méně, než kolik je přísný limit dle regulace EU. Náklady na provoz a údržbu technologií pro omezování emisí jsou obrovské, ale dělat to musíme, ale hlavně chceme.
Co je příčinou tak prudkého poklesu emisí během půl století?
Hlavní podíl na tom má postupná evoluce technologií k zachycování emisí a jejich zavádění do praxe. V 60. letech byly instalovány první mechanické odlučovače. V 70. letech následovaly elektrostatické odlučovače, které byly už poměrně účinnou technologií. Na konci 70. let klesly roční emise prachu na 40 tisíc tun, na začátku 90. let to už bylo 15 tisíc tun. Další masivní vlna ekologických opatření se spustila v druhé polovině 90. let. Došlo k odsíření a hermetizaci koksoven, což ochránilo jejich zaměstnance od charakteristického odéru fenolu a čpavku, který z nich linul po směně tak silně, že každý Ostravák poznal po čichu, kde pracují.
Jaké technologie ke snížení emisí používáte dnes?
Na přelomu století se začaly prosazovat nové technologie v podobě tkaninových filtrů, které i dnes patří k nejlepším dostupným technologiím pro zachytávání prachu. Byli jsme v první pětce hutních podniků na světě, které tkaninové filtry zavedly na aglomeraci při procesu spékání železné rudy, což přineslo další obrovské snížení prašnosti. Od roku 2010 jsme instalovali další nové technologie, v tomto trendu pokračujeme i nadále. Aktivně vyhledáme další možnosti pro omezování emisí, a to nejen těch komínových, ale také těch nepřímých, tzv. fugitivních. Naše největší filtrační zařízení je instalováno na aglomeraci sever; kde je celková plocha tkaninových filtrů 44 tisíc m2, to je jako sedm fotbalových hřišť. Tkaninové filtry zachytávají i nejmenší prachové částice s efektivitou přes 99 procent. Ale chceme se dál zlepšovat, proto jsme loni zahájili 88miliónovou investici do nového potrubí pro odvod zplodin s cílem redukovat prachové emise o dalších 46 procent.
Takové investice musí prodražovat výrobu. Není tak LIBERTY Ostrava v nevýhodě proti konkurentům ze zemí mimo EU, kteří mají ekologickou laťku daleko níž?
Máte pravdu, že to prodražuje výrobu nejen kvůli počáteční investici, ale také kvůli nemalým provozním nákladům a pravidelné údržbě. Ostravští oceláři pracují podle tvrdších ekologických pravidel nejen v porovnání s Tureckem či Čínou, ale i v porovnání se sousedním Polskem či dokonce Německem. Česká legislativa na omezování emisí je v určitých ohledech přísnější než ta evropská, a zatímco polská vláda si pro svůj průmysl vyjednala řadu odkladů a výjimek, český regulátor naopak na průmysl přitlačil.
Můžete to doložit na konkrétním případu?
Například již zmíněné tkaninové filtry se jako požadavek v právu EU objevily v roce 2012 s tím, že členské státy mají do roku 2016 čas na přípravu plánu a harmonogramu, do kdy tyto technologie zavedou. V ČR se z roku 2016 stalo datum, do kdy nejpozději musely být tyto technologie instalovány. Jak jsem zmínil, na Aglomeraci sever používáme tkaninové filtry již od roku 2011, ale zahraniční konkurenti je instalovali až po roce 2020. Samozřejmě, že rychlá instalace filtrů je dobrá pro životní prostředí, ale pro českého výrobce oceli to byla konkurenční nevýhoda.
Prachové částice jsou jen jedním z mnoha druhů sledovaných a regulačně limitovaných emisí. Co další škodlivé látky?
LIBERTY Ostrava musí monitorovat a reportovat emise 25 druhů znečišťujících látek, a to včetně polyaromatických uhlovodíků, jejichž součástí je např. benzo(a)pyren. I tady udělala LIBERTY Ostrava obrovský pokrok. Z vyšších stovek kilogramů ročně jsme se dostali na současných cca 20 kg. Největším emitentem polyaromatických uhlovodíků na Ostravsku se tak ve skutečnosti staly domácnosti, tedy rodinné domky s lokálními topeništi na tuhá paliva. Na české straně hranice je jich v našem kraji cca 50 tisíc, v polském sousedství jej jich ale 10krát více. Zatímco průmyslové areály mají vysoké komíny, jejichž kouř se i v době inverzí dobře rozptyluje, kouř z komínů domků zůstává při zemi a vytváří tu charakteristickou inverzní deku neboli smog, kterým nemůže proniknout sluneční svit.
Překvapuje mě, že jsme se ještě vůbec nedotkli emisí CO2 a módnímu tématu boje s globálním oteplováním…
To je přirozené, protože místní obyvatele a komunity spíše zajímá to, co bezprostředně ovlivňuje jejich každodenní život, tedy hlavně smogové situace. LIBERTY Ostrava nad rámec toho, co požaduje zákon, má dohodu s Moravskoslezským krajem, že už při tzv. upozornění na vznik smogové situace omezuje výrobu na vybraných provozech, které mohou kvalitu ovzduší ovlivňovat. Když taková situace nastane, stojí nás to milióny korun denně, ale chceme být dobrým sousedem. Ale zpět k CO2. Jeho emise se začaly celosvětově řešit již v 90. letech, kdy byl přijat většinou zemí Kjótský protokol k jejich snižování. Často se opomíjí, že ČR své závazky již dávno plní, a to díky instalaci ekologických technologií i částečnému útlumu těžkého průmyslu. I v případě CO2 platí, že jsme v LIBERTY zavedli nejlepší možná opatření k omezení emisí, která jsou se stávající technologií výroby možná.
Jaká opatření to tedy jsou?
Od roku 2010 jsme investovali 10 miliard korun, z toho dvě miliardy z evropských fondů, do nejlepší dostupné technologie k omezení emisí. A dále máme ambici stát se uhlíkově neutrální k roku 2030, takže budeme investovat miliardy korun během následujících osmi let, což je doslova generační investice. Klíčovým bodem našeho programu je nahrazení stávajících čtyř tandemových pecí pokročilými hybridními elektrickými obloukovými pecemi a vybudování nové linky velmi vysokého napětí. Nové pece zredukují od roku 2027 emise CO2 při výrobě oceli o zhruba 80 procent, a do budoucna lze dosáhnout až 100procentní redukce. Také investujeme do výstavby solární elektrárny s výkonem 150 MW, abychom měli přístup k energii z obnovitelného zdroje, nedávno jsme dokončili studii proveditelnosti.
Dokážete laicky popsat, jaký je rozdíl mezi současnou technologií výroby oceli a hybridními pecemi ve vztahu k CO2?
Některé emise CO2 vznikají při výrobě koksu, aglomerátu a surového železa, ale pro zjednodušení se zaměřím na samotnou výrobu oceli. Abychom ze surového železa vyrobili ocel, musíme ho zbavit uhlíku. To se dnes řeší vháněním kyslíku do taveniny v Tandemových pecích na Ocelárně. Kyslík na sebe naváže uhlík, vytvoří molekuly CO, ty se částečně využijí v peci jako zdroj energie a část jich odchází do ovzduší jako emise CO2. V případě hybridních pecí můžeme pro výrobu až ze 100 procent používat ocelový šrot nebo přímo redukované železo vyrobené s pomocí zelené energie. Nepotřebujeme tak surové železo, které je třeba ´čistit´ kyslíkem. Odpadnou také emise CO2 a prachu z výroby aglomerátu a koksu. Tak dosáhneme snížení emisí CO2 až o 80 procent. K tomu jsme podepsali Deklaraci o spolupráci se společností ČEZ ESCO za účelem vývoje technologií k využití vodíku a obnovitelných zdrojů energie. To by mělo vést k dalšímu snížení emisí CO2 do roku 2030. Zkrátka budeme vyrábět zelenou ocel.
Zelená ocel, to už mi trochu zavání tzv. greenwashingem. Je skutečně možné vyrábět ocel bez emisí CO2?
Ve veřejné diskusi o CO2 často dochází ke zmatení pojmů. Faktem je, že bezemisní výroba oceli a konec konců jakéhokoliv produktu není možná, dokud platí fyzikální zákony včetně zákona o zachování hmoty. Našim cílem je dosáhnout uhlíkové neutrality, což znamená, že někde v procesu zbytkové emise CO2 vzniknou, ale uděláme vše pro to, aby byly zachyceny, uloženy nebo využity. Spolupracujeme s celou řadou partnerů a zkoumáme cesty, jak toho nejlépe dosáhnout.
Ekologické sdružení Arnika vydává každoročně žebříček znečišťovatelů, ve kterém patří LIBERTY Ostrava některé z čelních míst. Je to spravedlivé?
Arnika vychází z tzv. integrovaného registru znečištění pod správou MŽP, kam firmy povinně ohlašují svoje emise. Že jsme v tom žebříčku vysoko, je přirozené, protože LIBERTY Ostrava je velký podnik těžkého průmyslu, který produkuje milióny tun oceli za rok. Ten žebříček ale nijak nezohledňuje velkost firmy, objem její produkce či obor. Myslím si, že by bylo férovější použít pro srovnání nějakou hlubší metodiku než kvantitu emisí na jednu firmu. Například emise na jednotku produkce. Žebříček také poněkud zakrývá, že největším znečišťovatelem na Ostravsku a nejen zde, již dávno není průmysl, ale právě lokální topeniště spalující pevná paliva. Protože emise z lokálních topenišť se do tohoto systému neohlašují, tak v žebříčku Arniky úplně chybí.
Ještě jednou zdůrazním, že LIBERTY Ostrava dlouhodobě snižuje znečišťující emise ve všech kategoriích a už teď je hluboko pod národními i evropskými limity. Za posledních 20 let nás to stálo miliardy a budeme v tom pokračovat, abychom realizovali náš transformační plán GREENSTEEL, dle kterého dosáhneme uhlíkové neutrality do roku 2030.
Ostrava je tradiční centrum těžkého průmyslu se všemi plusy, ale i ekologickými minusy. Myslíte si, že výroba oceli dlouhodobě patří na mapu Moravskoslezského kraje?
Ocel je pro přežití i rozvoj lidské civilizace nezbytná. Je to čistý materiál, který se dá donekonečna recyklovat. Je důležité, aby její výroba zůstala v Evropě nejen ze strategických důvodů, ale i kvůli globální ochraně přírody. Pokud nebudeme vyrábět zelenou ocel, greensteel, v Evropě, budeme muset dovážet špinavou ocel od zámořských výrobců, kde se na životní prostředí zatím tolik nedbá. Jsem přesvědčen, že po instalaci hybridních pecí čeká výrobu oceli v Ostravě udržitelná budoucnost a že to prospěje jak těm, kteří v Ostravě žijí a pracují, tak celé české ekonomice.
Tomáš Rovný
