Zemědělci v České republice získávají v rámci Evropské unie pátý největší balík národních dotací, za sebou nechávají i Polsko, Německo a Rakousko. Tuzemská dotační politika je navíc nastavena ve prospěch velkých podniků, malí farmáři často na vyčleněné finance ani nedosáhnou. V Eurodebatě Ekonomického deníku, České justice a Zdravotnického deníku s názvem Budoucnost Evropy – agenda pro nový Evropský parlament a Evropskou komisi na to upozornila poslankyně Evropského parlamentu Veronika Vrecionová (ODS). O post se opět uchází na kandidátce koalice SPOLU.
Zatímco v Česku podle Vrecionové před čtyřmi až pěti lety dosahovala průměrná velikost farmy přibližně 150 hektarů, v Evropě to bylo 16 hektarů. „Naštěstí se to snižuje, dnes je to v České republice 100 až 130 hektarů,“ uvedla europoslankyně. Evropská zemědělská politika je přitom podle ní nastavená na model rodinné farmy a česká cesta s tím není kompatibilní. V Česku si až 80 procent dotací mezi sebe rozdělí 10 procent firem. „To je naprosto nefér,“ uvedla.
Výše národních dotací se dají podle Vrecionové vyčíst ze strategických plánů jednotlivých evropských zemí, protože podléhají kvůli tomu, aby nedocházelo k nedovoleným podporám, schválení Evropské komise. Na první místo se výší dotací umístilo v evropském žebříčku podle europoslankyně Holandsko se svým intenzivním hospodařením.
Rozdíl mezi dalšími evropskými zeměmi a Českou republikou je podle Vrecionové například v tom, že mají jinak nastavenou strukturu zemědělské politiky a více podporují své menší zemědělce – například přes zjednodušování byrokratických podmínek pro jejich podnikání. V Česku mohou menší farmáři využít třeba jednodušší nárokové dotace „na hekar“, o investiční podporu už ale často nepožádají, protože je to pro ně složité. „Říkají, že by si museli najmout firmu a dotace se jim potom prodraží,“ uvedla Veronika Vrecionová s tím, že jsme v zemi nabobtnali do dotačního byznysu.
Kromě toho, že mají obecně velké zemědělské podniky podle Vrecionové výhodu, která vyplývá už z jejich velikosti a pomáhá jim například i to, že často podnikají ve více oborech, funguje v jejich případě i skrytá podpora. Ta má podobu plnění stejných pravidel jak u obřích agropodniků i malých farmářů. „Jak může plnit stejné podmínky farmář, který obhospodařuje 50 hektarů a velký agropodnik, který má na zpracování dotací právníky a ekonomy,“ ptá se Vrecionová. V obou případech navíc podle ní přitom chodí ty samé kontroly. To je podle Vrecionové nesmysl.
Narovnání současného stavu vidí europoslankyně například v redistribuční platbě, tu mají dostat na prvních 150 hektarů svých zemědělských pozemků všichni žadatelé. Další úkol, který Českou republiku podle Vrecionové čeká, je zastropování dotací. A zastropování dotací na celoevropské úrovni Vrecionovová zmiňuje také v souvislosti s rozšířením Evropské unie o Ukrajinu, která je velký zemědělský stát.
Zastropování dotací je cestou k narovnání podmínek i podle předsedy Asociace soukromého zemědělství České republiky Jaroslava Šebka. Asociace navrhuje zastropovat dotace na výměru 2000 hektarů. V praxi by to znamenalo, že podnik, který má například 10 tisíc hektarů, dostane podporu jen na jednu pětinu své výměry. Podle soukromých zemědělců míří miliony korun právě k velkým agropodnikům, které je podle nich ale nepotřebují.
Bez zastropování nebo významnější degrese ve výplatách nemůže systém spravedlivě fungovat ani podle zástupce ředitele Institutu pro Evropskou politiku Europeum Viktora Daňka. „Pak jsou tam extrémní konce, které vidíme například na jihu Itálie a na Slovensku, když se na ten trh lepí mafiáni, kterým jde opravdu jenom o počet hektarů, aby dosáhli na co nejvyšší platbu z Evropské unie a ne o péči o krajinu,“ podotkl.
Podle Jaroslava Šebka by daňoví poplatníci neměli svými daněmi velké podniky podporovat. „Nedává absolutně žádný smysl, aby dotace dostávaly velké podniky, a to jak investiční, tak přímé,“ uvedl. Odolné zemědělství podle něj Česká republika nevybuduje přes velké podniky. A jako další aspekt zmiňuje i strategické riziko. „Při vedení války nebo při čelení konfliktu bude výroba dostatečně diverzifikovaná, dislokovaná,“ uvedl ve prospěch malých a středních farem.
Peníze na prasata? Malí si na ně nesáhnou
Šebek také upozornil na existenci účelových dotačních titulů, které mají zachránit určité typy podniků. Konkrétně jmenoval dotace do prasat a drůbeže. „Vidíme, že se paradoxně s každou přidanou miliardou do těchto sektorů každý rok sníží soběstačnost o další procento,“ uvedl. Dodal, že žádný z členů asociace, kterých je 7500, nic z těchto dotací na prasata nezískal. „Je to nastaveno čistě jenom pro ty velké podniky.“
Spíše na dotace by podle něj bylo potřeba se zaměřit na vytváření komplexů různých nefinančních nastavení, která zabezpečí zemědělský sektor tak, že bude mladá generace vědět, že se s ní počítá. Jde podle něj o daně, snazší přístup ke státní půdě nebo zjednodušení podmínek zpracování. „Prostě celá řada různých opatření, která nemusejí v podstatě stát ani nic moc stát. A ve výsledku bude motivovaná generace,“ glosoval.
Současný největší problém, který je potřeba řešit, je podle něj právě generační výměna v zemědělství a nedostatek lidí. V České republice jsme podle něj dosud nepochopili a neuchopili správně principy společné zemědělské politiky.
„Pořád děláme všechno pro to, abychom si udrželi modely, na které jsme byli zvyklí, to znamená socialistický a postsocialistický,“ podotkl Šebek. Dodal, že se vlády obecně shlédly v tom, že zemědělství tak, jak fungovalo za socialismu, bylo nastavené dobře, tedy velkoplošně a průmyslově. Mantrou také bylo z Evropské unie vyčerpat co nejvíce peněz. Od roku 2004 do roku 2022 Evropská unie poskytla přímo českým zemědělským podnikům přes 476 miliard korun.
„Spousta trendů je jen produktem toho, co jsme špatně uchopili a nastavili místo, abychom připravili zemědělství na to, aby bylo odolnější a pestřejší, aby v něm bylo co nejvíce lidí a abychom se přiblížili více Unii a byli schopni vyčerpat všechny nástroje,“ upozornil Šebek. Základní nastavení cílů evropské zemědělské politiky hodnotí předseda Asociace soukromého zemědělství České republiky Jaroslav Šebek jako správné.
Problém v Česku Šebek vidí v tom, že se obecně neinvestovalo do zájmu lidí, a nemyslí tím jen finance, ale celkové nastavení parametrů. „Nasměrovali jsme to jen na určitý typ podnikání a paradoxně jsme nechali stranou největší část zemědělců, což jsou klasické rodinné farmy. Soukromí zemědělci nejsou solí země, jak se tady rádo říkalo, ale páteří zemědělství,“ konstatoval. Malí farmáři mají podle Šebka úplně jiný vztah k půdě i regionu, v místě svého podnikání mají vybudované vazby, zaměstnávají místní lidi, podporují místní ekonomiku.
Důsledky kolektivizace jsou dosud cítit v zemědělství také podle Veroniky Vrecionové. „Je to neuvěřitelné. Komunismus tu byl čtyřicet let, přes třicet let žijeme v demokracii a pořád tady cítíme historické dopady,“ zmínila. To podle ní ovlivnilo také jednání v Evropském parlamentu ohledně zastropování dotací.
Historie společné evropské zemědělské politiky sahá podle Vrecionové do doby po druhé světové válce, kdy bylo potřeba zajistit dostatečné množství potravin. Poté se podpora proměnila tak, aby evropští zemědělci byli konkurenceschopní vůči dovozům ze třetích zemí. Aktuálně do podpory zemědělců míří třetina evropského rozpočtu. Na přímé platby v rámci evropské společné zemědělské politiky je v programovém období 2021 až 2027 vyčleněno 72 procent prostředků, jde o 378,5 miliardy eur. A na finance podle europoslankyně si často sáhnou ti, kteří si to u politiků vykřičí. „Nicméně, když se nastavovalo poslední programovací období, šlo o jistý posun,“ uvedla. Akcent byl podle ní dán na to, aby nebyli zemědělci podporováni ve výrobě, ale dostávali podpory právě za to, co pro ně není ekonomicky výhodné, ale co od nich jako společnost chceme. „To znamená, aby se chovali odpovědně k půdě i krajině,“ sdělila. A tímto směrem by se podle mělo jít i dále.
Další věc, která se mění, je to, že se v současném programovém období dává mnohem větší prostor jednotlivým státům, systém je tak podle Vrecionové flexibilnější. Země si tak mohou podobu podpory přizpůsobovat na míru. Je to logické i z toho důvodu, že má každý stát úplně jiné přírodní podmínky. Nová pravidla pro zemědělství tak nastavila jenom cíle, kterých se chce dosáhnout, a přes strategické plány, které schválila Evropská komise, si podobu podpor určily země samy. Do budoucna je také podle europoslankyně potřeba počítat s tím, že se bude rozpočet pro zemědělství do budoucna snižovat. V čem vidí Vrecionová prostor pro zlepšení, je současné navýšení byrokracie.
Srozumitelná nebo ne?
A nakolik je vůbec pro občany Evropské unie srozumitelná společná zemědělská politika? Podle zástupce ředitele Institutu pro Evropskou politiku Europeum Viktora Daňka z dat, která institut sbírá společně s agenturou STEM, vyplývá, že srozumitelná není. Ve veřejné debatě je podle něj také často zemědělská politika „otloukánkem“. „Když se bavíme o tom, co by Evropská unie měla nebo neměla dělat, tak často kritika míří směrem k zemědělské politice a myslím si, že ne zcela vždy reflektujeme to, jak velkými změnami už prošla,“ upozornil Daněk. Trend, který je zaměřený spíše investičně na podporu venkova a na podporu udržitelného zemědělství, je podle Daňka správný. „Myslím si, že v něm bude Evropská komise i v tom příštím období zcela jistě pokračovat,“ doplnil.
Důležité je také podle něj řešit v souvislosti s potravinami nejen jejich kvalitu, ale také aspekt potravinové bezpečnosti, což ukázala i ruská agrese na Ukrajině. „Evropa rozhodně není imunní vůči tomu, co se děje v našem bezprostředním okolí. Nestabilita pak může mít velice přímý a citlivý dopad i na potravinovou bezpečnost v České republice a obecně v Evropské unii,“ poznamenal Daněk.
Oblast bezpečnosti v souvislosti se zemědělskou politikou zmínila i Vrecionová, pro Rusko je podle ní snazší zaútočit na obrovská sila a velké firmy, než infrastrukturu malých farem. Více fragmentovaná infrastruktura je podle europoslankyně výhodná i ve chvíli, kdy se třeba někde rozšíří ptačí chřipka, jak se stalo před dvěma lety. „Pokud to zasáhne čtyři vesnice, nezpůsobí to takové výkyvy, jako u ohromných farem,“ upozornila.
Vrecionová i Šebek se shodují v tom, že u velkých agropodniků hrozí ještě jedna věc, možný rozprodej zahraničním vlastníkům, například čínským.
Účastníci Eurodebaty probrali také podmínky fungování jednotného trhu v rámci Evropské unie. Vrecionová v této souvislosti zmínila příklad s levnými polskými jablky, kdy došlo podle ní k neférovému výkladu situace. Před dvěma lety zaplavila český trh levná polská jablka, nebylo to ale v souvislosti s polskými dotacemi pro výrobce.
V České republice za to mohly podle europoslankyně řetězce, které je zařadily do prodeje. Naopak v Německu daly přednost tamnímu místnímu ovoci. Vrecionová také zdůraznila, že i přesto není možné soukromým vlastníkům nařizovat, jak se mají rozhodnout. „Polský model rodinných farem je prostě životaschopnější a levnější, pracují tam rodiny, dělají to v menším a nemají nárok na různé ochrany,“ konstatovala Veronika Vrecionová.
Tereza Čapková
