Vrchní soud v Praze dnes odpoledne potvrdil, že bývalý šéf politického hnutí Věci veřejné Vít Bárta a bývalý příslušník BIS a policista Jan Petržílek jsou ve věci úniků odposlechů lobbisty Romana Janouška z civilní kontrarozvědky nevinní. Případ k odvolacímu soudu doputoval poté, co se žalobce Městského státního zastupitelství v Praze Michal Muravský odvolal proti rozhodnutí Městského soudu v Praze. Soud osvobodil Bártu i Petržílka na konci listopadu. Státní zástupce u soudu neprokázal, že Petržílek s Bártou vynesli odposlechy Bezpečnostní informační služby, ve kterých se lobbista Roman Janoušek a tehdejší pražský primátor Pavel Bém (ODS) oslovovali „Mazánku“ a „Kolibříku“.
Po neúspěchu u prvoinstančního soudu to žalobce Městského státního zastupitelství v Praze Michal Muravský zkusil s kauzou úniku odposlechů z tajné služby podruhé. Muravský v tomto případu obžaloval někdejšího předsedu Věcí veřejných Víta Bártu a bývalého příslušníka BIS a policistu Jana Petržílka z vynesení odposlechů lobbisty Romana Janouška a někdejšího primátora Pavla Béma z Bezpečnostní informační služby.
Proti zprošťujícímu rozsudku podal Muravský odvolání 15. prosince, tedy v zákonné 8denní lhůtě, odvolání. Jedenáctého ledna odeslal prostřednictvím městského sodu Vrchnímu soudu v Praze odůvodnění odvolání.
Muravský ale neuspěl ani napodruhé. Vrchní soud pravomocně rozhodl o tom, že jsou bývalý šéf politického hnutí Věci veřejné Vít Bárta a bývalý příslušník BIS a policista Jan Petržílek skutečně nevinní.
„Výpověď utajovaného svědka je nevěrohodná,“ konstatoval ve středu předseda odvolacího soudního senátu Alexander Károlyi.
Podle šéfa senátu byly důkazy slabé i přesto, že vyšetřování trvalo roky.
„Výsledek nemohl dopadnout jinak,“ okomentoval Károlyi pravomocný osvobozující výrok.
Utajený svědek nebo svědkyně?
Rozsudek tak potvrdil rozhodnutí první instance.
Senát nalézacího – pražského městského – soudu, kterému předsedala Jarmila Pavlátová, zpochybnil především věrohodnost klíčového utajeného svědka z prostředí Bártovy bezpečnostní agentury ABL, o jehož výpověď se opírala obžaloba a který vystupoval pod smyšleným jménem Vlasta Schmidt. Ve skutečnosti šlo o ženu z blízkého okolí Víta Bárty.
„Je nutno přisvědčit obhajobě, že motivaci a věrohodnost takto utajovaného svědka není možné zcela dokonale ověřit. Tato výpověď je jedinou osamocenou výpovědí, která svědčí proti obžalovaným. Zejména co se týká pana obžalovaného Petržílka, je to absolutně jediný důkaz,“ uvedla soudkyně.
Pavlátová upozornila, že podle judikatury nemůže být výpověď jediného utajeného svědka podkladem pro odsouzení.
Žalobce: Rozsudek je nezákonný a nepřezkoumatelný
„Městskému soudu v Praze nelze zajisté vytýkat, pokud důkazní situaci vyhodnotil odlišně od orgánů přípravného řízení. Procesní postup, který k vynesení meritorního rozhodnutí vedl i jeho samotné zdůvodnění jsou nicméně z hlediska zásad trestního řízení neakceptovatelné,“ začal žalobce Michal Muravský své odvolání.
Muravský poukazuje na údajnou závažnou procesní vadu, spočívající v tom, že nalézací soud v předmětné věci neprovedl veškeré dostupné důkazy nezbytné pro její řádné posouzení a postupoval podle něj tak ve zjevném rozporu s trestním řádem.
„Napadený rozsudek současně považuje za nezákonný a nepřezkoumatelný, když soud z provedených důkazů, vinou jejich chybné interpretace (tato se zásadním způsobem promítla v odůvodnění rozsudku, jak bude následně podrobně rozvedeno) a hodnocení nerespektujícího zásady zakotvené v § 2 odst. 6 tr. řádu, dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním. Pochybnosti, pro něž soud vynesl zprošťující výrok ohledně obou skutků tak nejsou podloženy přesvědčivými argumenty, naopak odůvodnění rozsudku v mnoha ohledech odporuje tomu, co z důkazů, které měl soud k dispozici, skutečně vyplývá,“ tvrdí Muravský.
„Státní zástupce je naopak přesvědčen, že za skutkového stavu vyplývajícího z provedených důkazů ve spojení s důkazy, které soud prvního stupně neprovedl, ačkoli je měl k dispozici a jejich provedení bylo obžalobou navrhováno, při jejich správném a zákonným hlediskům odpovídajícím hodnocení, nelze dospět k jinému závěru, než že se skutky, které jsou předmětem řízení staly, že se jich dopustili jmenovaní obžalovaní a že tyto naplňují všechny zákonné znaky trestných činů
ohrožení utajované informace podle § 106 odst. 1, 2 písm. b) trestního a zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) trestního zákona, v případě obviněného Petržílka, a pokud jde o obviněného Bártu, pak přinejmenším trestného činu ohrožení utajované informace podle § 106 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákona,“ napsal dále žalobce.
Co se týče namítaného neúplného dokazování, soud prvního stupně pro údajnou nadbytečnost zejména odmítl provést znalecké posudky z oboru kriminalistika, odvětví analýza dat a zkoumání nosičů dat a z oboru kybernetika, odvětví výpočetní technika, specializace kryptologie, bezpečnost informačních systémů a informatika, vypracované Kriminalistickým ústavem a znalcem Jiřím Bernatíkem. Soud odmítl jejich zpracovatele vyslechnout i v hlavním líčení.
„Jelikož zmíněnými expertizami byl mimo jiné zpřístupněn datový prostor elektronických médií obsažených ve spise, či k němu přiložených, a zadokumentován jejich obsah a soud tato data zajištěná v souladu s trestním řádem v průběhu přípravného řízení jiným způsobem k důkazu neprovedl, svým postupem je fakticky z dokazování vyloučil, přestože přinejmenším některá z nich mají přímý vztah k předmětu trestního řízení,“ namítá Michal Muravský.
Neproveden tak zůstal znalecký posudek Kriminalistického ústavu, zpracovaný v průběhu prověřování, jehož závěry svědčí podle Muravského o tom, že firma ABL Víta Bárty disponovala
soubory obsahující audiozáznamy odposlechů telefonických hovorů Romana Janouška, přičemž jde o záznamy identické s těmi, pořízenými policejním Útvarem zvláštních činností pro BIS na jaře roku 2007.
Rovněž nebyl podle Muravského předložen, ani jinak proveden jako důkaz, wordovský dokument s názvem Vyjádření na OI BIS z datového nosiče, zajištěný při domovní prohlídce u Jana Petrřžílka.
„Svědčící – přičemž státní zástupce podotýká, že ve zjevném rozporu s výpovědí učiněnou v hlavním líčení – o pečlivé přípravě obžalovaného Petržílka na podání vysvětlení před policejním
orgánem odboru inspekce BIS, k němuž se dostavil z vlastní iniciativy dne 26. 3. 2012, tedy krátce poté, co byly uniklé záznamy odposlechů medializovány,“ namítá dále žalobce.
Michal Muravský dále nesouhlasí s tím, jak se soud vypořádal s výslechy utajených svědků, kteří vypovídali po pseudonymy Vlasta Schmidt a Josef Novák.
„K původu nosiče vydaného policejnímu orgánu BIS svědek Schmidt jednoznačně sdělil, že pochází z ABL a že na něj v určitou chvíli zkopíroval data obsažená na nosiči, který Vítu Bártovi předala osoba, která byla svědku představena jako Jan Petržílek a že s těmito daty dále pracovali vybraní pracovníci uvedené firmy… …Ze spisu (zejména z žádného z provedených důkazů, včetně předmětného výslechu), není zřejmé, nakolik se soud, než označil výpověď svědka vystupujícího pod jménem Josef Novák za nevěrohodnou, zabýval možností, že přístup do kanceláře JUDr. Bárty a k jeho laptopu mohlo tomuto svědkovi umožňovat jeho konkrétní pracovní zařazení v rámci společnosti ABL, resp. pracovní úkoly, které zde plnil,“ oponuje soudu žalobce.
„Závěrem lze tedy zopakovat a shrnout, že postup a rozhodnutí, které v daném případě Městský soud v Praze zvolil, jsou v přímém rozporu s účelem trestního řízení, kterým je zejména náležité objasnění trestných činů a spravedlivé potrestání jejich pachatelů i s několika základními zásadami, jimiž je trestní řízení vedeno, kdy nutno mít za to, že soud si pro meritorní rozhodnutí, které učinil, neopatřil dostatečný podklad, jak mu ukládá § 2 odst. 5 tr. řádu, naopak vycházel i z důkazů, které sám neprovedl při ústním jednání, čímž porušil § 2 odst. 11, 12 tr. řádu, a značnou část provedených důkazů hodnotil selektivně, nikoli v jejich vzájemné souvislosti, čili v rozporu s ust. § 2 odst. 6 tr. řádu, a dospěl ke zjištěním, která nekorespondují jejich skutečnému obsahu,“ tvrdí Michal Muravský.
Vrchní mu soudu v navrhl napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušit a uložil nalézacímu soudu, aby o věci znovu jednal a rozhodl
Vyšetřuje se od roku 2012
Reportér Ekonomického deníku a autor tohoto článku je důvěrníkem jednoho z obžalovaných. Z důvodu utajení byl proto nucen podepsat poučení o styku s utajovanými informace, zjednodušeně mlčenlivost. V rámci líčení přitom zazněly velmi vážná zjištění a skutečnosti. Při informování veřejnosti proto autor může vycházet bohužel jen z již dříve zjištěných poznatků nebo aktuálně neutajovaných dat. Ale i tak jde o velmi bizarní příběh.
Stíhání bývalého důstojníka Bezpečnostní informační služby Jana Petržílka a podnikatele a expolitika Věcí veřejných Víta Bárty kvůli úniku odposlechů z tajné služby bylo zahájeno posledního říjnového dne v roce 2013.
Vyšetřování samotné započalo už v březnu roku 2012. Hlavní osobou byl pro inspekci BIS a obžalobu Jan Petržílek, který tajnou službu opustil kvůli špatným vztahům s vedením, především jejím tehdejším šéfem Jiřím Langem, v roce 2011. Tehdejší šéf protikorupční policie Tomáš Martinec o nějaký čas později později dosadil Petržílka na post hlavního analytika „svého“ Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality.
Nějakou dobu po Petržílkově odchodu, přesněji v březnu roku 2012, se v deníku Mladá fronta Dnes a týdeníku Euro objevily odposlechy pražského lobbisty a politického podnikatele Romana Janouška, které částečně odkryly, kam všude sahal jeho vliv. Protože měl Petržílek na BIS tyto věci ve své působnosti, podezření směřovalo a priori k němu.
Audiozáznamy prokazovaly, jak dobré vztahy Janoušek udržuje nejen s politiky, ale i některými příslušníky tajné služby. A to přestože by bezpečnostní složky měly pokusy o ovlivňování politiků sledovat a konat v zájmu státu. Odposlechy tak zachytily Janouška, jak rozmlouval především s Pavlem Bémem (známé přezdívky Kolibřík, Mazánek, Jimbič), ale i letitým důstojníkem BIS Janem Pavlíčkem.
Kauza se tak táhla osm let. Státní zástupce Michal Muravský byl předloni soudem odmítnut s utajovanou obžalobou, tak napsal novou – neutajovanou. Ani s tou ale neuspěl a Městský soud v Praze trestní stíhání obou obžalovaných zastavil. Důvodem jeho rozhodnutí měla být absence byť jediného zákonného důkazu svědčícího o možné vině obžalovaných.
Nakonec bylo ve věci přeci jen nařízeno soudní líčení.
Přísně ho potrestáme
Pro BIS, která Janouškovy aktivity delší dobu sledovala, bylo zveřejnění odposlechů velkou ostudou.
Kvůli vynesení ale i předání odposlechů tedy čelí obvinění Jan Petržílek a Vít Bárta od listopadu roku 2013. Petržílka zadržela zásahová jednotka při cestě do práce. Zadržen byl také zakladatel politické strany Věci veřejné, exministr dopravy a někdejší majitel bezpečnostní agentury ABL Vít Bárta, kterému měl dle svědecké výpovědi Petržílek předat audionosiče na vánočním večírku bezpečnostní agentury ABL (dnes Mark 2 Corporation – pozn. red.).
Vyšetřování úniku odposlechů mělo podobný průběh jako řada známých kauz z poslední dekády. Obvinění mělo být neprůstřelné a doprovázela ho slova o brzy následujícím odsouzení. Tak se alespoň nechal slyšet krátce po zatčení údajného pachatele ředitel BIS Jiří Lang na nahrávce ze setkání se svými podřízenými.
„Ke konci se blíží kauza odposlechů Roman Janoušek, která unikla z vašeho pracoviště a o kterou se postaral pan Petržílek. Který to předal Vítu Bártovi a Vít Bárta mu slíbil funkci v rámci policie a pan Petržílek z politických motivů podlehl pokušení a zradil vás všechny. (…) Byl to člověk, který o ten odposlech požádal, který ho tedy dostal od vrchního soudu, dostal výsledky a pak je ukradl – zloděj. (…) Udělám všechno pro to, aby pan Petržílek byl co nejpřísněji potrestán,“ prohlásil Lang a BIS začala vyšetřovat i únik této nahrávky, jejíž části zveřejnil v září 2014 týdeník Euro.
Vyšetřovatelé, jejichž práci dozoruje zmíněný Michal Muravský z Městského státního zastupitelství v Praze, se snažili opřít o dva základní důkazy. Svědectví utajených svědků a rozkódování počítačů a externích disků. To vyšetřovatelům ale vyšlo pouze částečně, jeden z nich prohlásil, že pouze viděl v počítači Víta Bárty inkriminované audionahrávky.
Zato utajovaná svědkyně s krycím jménem Vlasta Schmidt (Ekonomický deník o ní informoval ještě před podpisem mlčenlivosti jeho reportéra) tvrdí, že k předání nosičů s nahrávkami mezi Petržílkem a Bártou skutečně došlo.
Podle informací, která Ekonomický deník nashromáždil, by měla být touto svědkyní pravděpodobně někdejší Bártova podřízená a také přítelkyně. Ta tvrdila, že existuje ještě několik dalších svědků, ty se ale podle dostupných zjištění nepodařilo ustanovit.
Svědkyně totiž ukázala na Bártu, paradoxně ale vyšetřovatelé neověřovali, zda tím, kdo měl audionosiče předávat, byl skutečně Petržílek. Bártu svědkyně podrobně popsala, ale Petržílka tak detailně ne. A neproběhla ani standardně užívaná rekognice, při které jsou svědkům předkládány fotografie různých lidí, a ti mají za úkol ukázat na podezřelou osobu.
Ještě větší problém se ukázal s daty na počítačích a externích discích, od kterých si vyšetřovatelé slibovali přesné zmapování cesty Janouškových odposlechů. Snažil se Kriminalistický ústav Praha, snažil se najatý soudní znalec, druhý, ale marně. Data zůstala zašifrována.
Vyšetřovatelé vedli k Petržílkovi celkem tři věci. Jedno trestní stíhání zrušilo vrchní státní zastupitelství v Praze, skončilo také prověřování BIS ohledně poškozování cizích práv.
K soudu se tedy po značných peripetiích dostala jen jedna větev – Janouškovy odposlechy.
Jak už jsme předeslali, pražský Městský soud nejprve stíhání obou obžalovaných zastavil.
Žalobce: Znaky libovůle
Proti tomu si podal stížnost žalobce Michal Muravský a v podstatě až na třetí pokus bylo nařízeno hlavní líčení. Ekonomický deník proto zveřejňuje řadu argumentů ze stížnosti dozorujícího státního zástupce.
„Postup a rozhodnutí, které v daném případě Městský soud v Praze zvolil, jsou v přímém rozporu s účelem trestního řízení, kterým je zejména náležité objasnění trestných činů a spravedlivé potrestání jejich pachatelů i s několika základními zásadami, jimiž je trestní řízení vedeno. Zejména zásadami materiální pravdy (čili zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností), volného hodnocení důkazů, ústnosti a bezprostřednosti, jak jsou formulovány v trestním řádu,“ argumentoval ve stížnosti Muravský.
Státní zástupce si je podle svých slov plně vědom, že důkazní břemeno při prokazování viny obviněných osob leží na obžalobě. Současně se ale podle svých slov nedomnívá, že řízení před soudem má a bude nahrazovat řízení přípravné.
Muravský dále tvrdil, že „pochybení městského soudu v hodnocení důkazů, které je vzhledem k absenci řádného odůvodnění nepřezkoumatelné a nese prvky libovůle, se v napadeném usnesení projevilo také v paušálním zavrhnutí relevance řady opatřených důkazů (listin i svědeckých výpovědí).“ Podle Muravského s tím, že tyto „neposkytují žádné relevantní informace ke skutku, který je předmětem obžaloby, poskytují pouze informace o tom, že měl Jan Petržílek v BIS nepříliš dobré vztahy se svými podřízenými“.
Neakceptovatelné závěry
Bývalý důstojník BIS Jan Petržílek se vůči závěrům státního zástupce ještě před nařízením hlavního líčení ohradil. Soud podle něj v rámci usnesení přezkoumatelným způsobem odůvodnil své rozhodnutí. A kvůli významné důkazní nouzi na straně obžaloby se se závěry soudu ztotožňuje. Zejména s tím, že důkazní břemeno při prokazování viny podezřelé osoby musí ležet na obžalobě.
„Soud má za to, že v tomto žalobce svou roli nesplnil. Obžaloba tak, jak je podaná ke zdejšímu soudu, nedostatečně odůvodňuje postavení obviněných před soudem. Nelze proto očekávat, že po poměrně dlouhotrvajícím a rozsáhlém šetření v rámci přípravného řízení trestního by mohly orgány činné v přípravném řízení trestním zajistit relevantní a zákonné důkazy svědčící o vině obviněných. Proto stíhání zastavil, když je přesvědčen, že shromážděné důkazy vině obviněných nesvědčí a obžaloba nemá šanci obstát,“ tvrdí Petržílek ve svém vyjádření k Muravského stížnosti.
Je proto podle jeho názoru povinností soudu nepřipustit mnohaleté řízení před soudem.
„Další a další náklady jednak státu, jednak obviněných, za situace, kdy je přesvědčen, že státní zástupce nemá šanci unést důkazní břemeno,“ říká bývalý důstojník BIS.
Petržílek se zamyslel i nad snahou žalobce dosáhnout hlavního líčení, když soud jednoznačně zkonstatoval, že se Muravskému nepodařilo nashromáždit pádné důkazy.
„Logikou státního zástupce by toto oprávnění soudů a právní úprava předběžného projednání obžaloby byla zcela obsoletní. Protože podle státního zástupce by k projednání obžaloby mělo docházet patrně automaticky a vždy, a to i v případech tak zásadní důkazní nouze, jako tomu je u podané obžaloby,“ míní Petržílek.
A podotýká: „Jsou to tedy závěry státního zástupce, nikoliv soudu, které jsou neakceptovatelné, neboť nepřípustně zasahují do pravomoci soudů přijmout rozhodnutí o zastavení trestního stíhání v rámci předběžného projednání obžaloby. Pokud státní zástupce ve své stížnosti označuje rozhodnutí soudu za předčasné, nutno opět konstatovat, že řízení před soudem by nemělo nahrazovat řízení přípravné. Za situace, kdy jsou shromážděné důkazy k prokázání viny obviněných zcela nedostatečné, nelze důkazní břemeno o vině obžalovaných přenést z obžaloby na soud.“
Přestože autor textu nemůže uvádět konkrétní informace z dosavadního průběhu procesu, může zodpovědně prohlásit, že důkazy obžaloby, které před soudem zazněly, byly velmi chabé.
Navíc, v některých výpovědích se objevují zásadní rozpory a paměť svědků je po tolika letech v některých aspektech kauzy, které soud potřebuje přesně pojmenovat a popsat, slušně řečeno více než okoralá.
Jan Hrbáček
