Do připomínkového řízení míří nařízení vlády o způsobu určení hodnoty obydlí, které dlužník není povinen vydat ke zpeněžení. Reaguje tak na novelu insolvenčního zákona, která přinesla kombinovaný způsob oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty a upravuje způsob určení hodnoty věci sloužící k zajištění bytových potřeb dlužníka v insolvenčním řízení, zejména domu, bytu, jednotky nebo družstevního podílu v bytovém družstvu.
Jak vyplývá z úvodu návrhu, novela insolvenčního zákona provedená zákonem č. 31/2019 Sb. nabourává dosavadní přísnou dualitu způsobů oddlužení – buď zpeněžením majetkové podstaty (bez postihnutí pravidelného budoucího příjmu) nebo plněním splátkového kalendáře (bez postihnutí současného majetku). V zájmu maximalizace uspokojení pohledávek věřitelů při současném zmírnění podmínek pro oddlužení dochází k obligatornímu spojení plnění splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty. „Zájem věřitelů na co možná nejvyšším uspokojení pohledávek je zde vyvážen zájmem dlužníka i společnosti na navrácení dlužníka do běžných socioekonomických vztahů. Důsledek takové úvahy ústí v záměr zachovat dlužníkovi během oddlužení určité materiální zázemí. Dispozice vlastní nemovitostí (obydlím) snižuje fixní měsíční náklady na udržení minimální životní úrovně, přičemž příjmy dlužníka nad tyto náklady mohou být distribuovány mezi nezajištěné věřitele.“
Jak stanovit přiměřenost obydlí
Výjimku z výše uvedeného pravidla, vysvětluje nařízení, představuje případ, v němž hodnota obydlí dlužníka přesahuje hodnotu určenou podle prováděcího právního předpisu násobkem částky na zajištění obydlí v dlužníkově bydlišti. „Ani v případě oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty tak není ochrana obydlí dlužníka absolutní.“
[mn_protected]
Úmyslem zákonodárce bylo z důležitých sociálních důvodů a v zájmu stabilizace dlužníka chránit pouze jeho přiměřené obydlí. S ohledem na významné změny v cenách nemovitostí a s ohledem na výrazné regionální odlišnosti v jejich cenách nelze funkčního vymezení hodnoty přiměřeného obydlí dosáhnout v zákoně. „Navrhovaná úprava je nezbytná proto, aby při ochraně obydlí dlužníka bylo možné zachovat právě kritérium přiměřenosti a zároveň stanovit jednoznačný postup stanovení hodnoty chráněného obydlí, v níž budou zohledněny i regionální odlišnosti a vliv času na cenu. Stanovení jednoznačných parametrů pro určení hodnoty obydlí je nezbytné k tomu, aby zákonný institut ochrany přiměřeného obydlí dlužníka mohl fakticky fungovat v aplikační praxi a aby byl předvídatelný a bezrozporně využitelný již sepisovateli návrhů na povolení oddlužení, insolvenčními správci při sestavování zprávy pro oddlužení a věřiteli při rozhodování o způsobu oddlužení.“
Mohlo by vás zajímat
Navrhovaná úprava tedy vychází z toho, že částka na zajištění obydlí v dlužníkově bydlišti odpovídá kupní ceně věci srovnatelné s obydlím dlužníka – bytu nebo domu. Pro určení této částky se potom vychází ze statistických údajů shromažďovaných Českým statistickým úřadem při výkonu státní statistické služby.
Ochrana dlužníkova obydlí není absolutní
Pro úplnost lze podle nařízení ještě uvést, že ochrana obydlí dlužníka není absolutní. Je konstruována pouze pro případ oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty. V případě, že by věřitelé preferovali uspokojování svých pohledávek ze zpeněžení celé majetkové podstaty dlužníka – tedy včetně jakéhokoliv jeho obydlí –, je možné toho dosáhnout zvolením zpeněžení majetkové podstaty jako způsobu oddlužení. Při něm obydlí dlužníka chráněno není (a naopak, ze samé podstaty tohoto způsobu oddlužení jsou chráněny dlužníkovy budoucí příjmy).
Ani při oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty není ochrana obydlí úplná. Jednak se chrání jen přiměřené obydlí dlužníka, přičemž určení hodnoty odpovídající této přiměřenosti je obsahem tohoto nařízení, jednak ochrana nedopadá na obydlí, které je majetkem sloužícím k zajištění zajištění pohledávky některého věřitele – zajištěným věřitelům zůstává v úplnosti zachováno jejich právo požádat insolvenčního správce o zpeněžení předmětu zajištění, ať už je obydlím o jakékoliv hodnotě, nebo není.
Ochrana se vztahuje jen na jedno obydlí
Z nařízení vlády rovněž vyplývá, že ochrana se může vztahovat pouze na jedno obydlí dlužníka. „Podstatou je zachování materiálního zázemí pro dlužníka, nikoliv prostá ochrana části dlužníkova majetku. Z toho důvodu se staví najisto, že je vyloučena mnohost obydlí, neboť dlužníkovým obydlím (tedy věcí, jejímž prostřednictvím je zachováno dlužníkovo materiální zázemí) je pro účely ochrany pouze to z teoreticky uvažovatelných obydlí, které se nachází v místě bydliště dlužníka, kde se zdržuje převážně.“
Zákonodárce v § 398 odst. 6 insolvenčního zákona používá obydlí ve dvou významech. Jednak jako obydlí konkrétního dlužníka – tedy věc náležející do majetkové podstaty tohoto dlužníka –, jednak jako obydlí v obecném slova smyslu, jako přiměřené obydlí, které by posloužilo účelu ochrany obydlí – tedy věc, která může sloužit k zajištění bytových potřeb dlužníka a poskytne mu tak potřebné materiální zázemí.
Z této duality vyplývá, že ustanovení mluví o dvou různých hodnotách dvou různých obydlí. Jednak jde o hodnotu konkrétní věci v majetkové podstatě dlužníka, kterou insolvenční správce nechá ocenit znalcem obvyklou cenou a u níž následně určí reálnou hodnotu (tedy výtěžek jejího zpeněžení, z něhož budou věřitelé fakticky uspokojováni) s přihlédnutím k očekávané výtěžnosti zpeněžení – formou nuceného prodeje, který zpravidla snižuje stržený výtěžek oproti běžné ceně – za konkrétních podmínek na místním realitním trhu. Na druhém místě se jedná o hodnotu přiměřeného obydlí určenou podle tohoto nařízení. Právě tyto dvě hodnoty potom insolvenční správce a insolvenční soud budou porovnávat za účelem stanovení, zda dlužník má povinnost vydat své obydlí (tedy věc v majetkové podstatě) ke zpeněžení.
[/mn_protected]
Dušan Šrámek
