Venezuela má největší zásoby ropy na světě. Proč v ní lidé hladoví a utápí se v bídě?

Jeden klasický vtip zní, že kdyby na Sahaře vládli komunisti, tak jim brzy dojde písek. Venezuela ovládaná od roku 1999 režimem Hugo Cháveze a jeho následovníků sedí na největších světových zásobách ropy, přesto patří k nejchudším zemím Jižní Ameriky. Jak to je možné?

Venezuela bývala až do roku 1970 druhým největším světovým producentem (a také největším exportérem) ropy na světě. Poté už ji převálcovala rostoucí produkce v oblasti Perského zálivu a také podrazilo nohy znárodnění ropného průmyslu. K této „tradici“ se po roce 1999 vrátil ultralevicový diktátor Hugo Chávez. Výsledkem je propad produkce ropy i životní úrovně v zemi.

Na vlně ropného boomu

Fakt, že oblast okolo jezera Maracaibo doslova sedí na zásobách ropy, zaznamenali španělští kolonisté už v 16. století. Místní hutnou surovinu připomínající tekutý asfalt začali využívat k utěsnění lodí a promazávání palných zbraní. Těžba v komerčně zajímavém měřítku se na západě Venezuely rozjela v roce 1922. O šest let později už byla jihoamerická země největším světovým exportérem.

Další skokový růst nastal za druhé světové války, kdy se Venezuela stala důležitým zdrojem ropy pro válečnou ekonomiku Spojených států. Ropný boom pokračoval i po roce 1945, kdy nastal v USA – a později také v Evropě – trend „auto do každé rodiny“. Venezuela už tehdy uměla „stáhnout“ velkou část zisků z těžby ropy s pomocí daní a poplatků. A byl to venezuelský ministr těžebního průmyslu Juan Pablo Pérez Alfonzo, kdo v roce 1960 inicioval vznik Organizace zemí vyvážejících ropu (OPEC).

V těch dobách byla Venezuela považována za nejbohatší zemi Jižní Ameriky. Dlužno dodat, že ropa nepřinesla zemi jen štěstí a bohatství. Venezuela se stala typickým příkladem země trpící takzvanou holandskou nemocí. Příjmy z ropy táhly nahoru kurz měny, což podráželo nohy ostatním oborům ekonomiky. Zemědělství i většina průmyslových oborů v zemi zakrněly; proč také něco vyrábět, když to lze výhodně dovézt ze zahraničí? Zmínil lze také ekologické škody napáchané v oblasti jezera Maracaibo.

Mohlo by vás zajímat

Solární panely nad zelím i vinicemi: Stát posílá stovky milionů

Hloupý nápad: Znárodnit to

Zlom nastal v roce 1971, kdy přišel prezident Rafael Caldera s nápadem zestátnit těžbu a zpracování ropy. Během pěti let produkci v zemi ovládl státní ropný moloch Petróleos de Venezuela S.A. (PDVSA). Výsledek se dostavil brzy. Zatímco v roce 1970 vyprodukovala Venezuela rekordních 197 milionů tun ropy, v roce 1984 už to bylo jen poloviční množství, jak uvádí statistická ročenka koncernu BP. Společnost PDVSA se stala pověstnou kvůli své neefektivitě a neschopnosti otevírat nová ložiska ropy.

Tento trend pokračoval poté, co se v únoru 1999 dostal k moci levicový populista Hugo Chávez. PDVSA fungovala jako „dojná kráva“ pro režim, který miliardy dolarů z prodeje ropy investoval do sociálních programů, nákupu zbraní i k osobnímu obohacení režimních prominentů. Dokud se cena ropy držela vysoko, tak to fungovalo. I díky rozjezdu těžby v oblasti ústí řeky Orinoko se podařilo těžbu ropy opět zvýšit, a to až na 171 milionů tun v roce 2006.

Jenže pak přišel divoký rok 2014, kdy cena ropy během šesti měsíců spadla ze 108 dolarů za barel na méně než polovinu. Venezuelská ekonomika se začala doslova rozpadat před očima, zemi začala sužovat všudypřítomná bída a vysoká inflace. Další ránu dal zemi v srpnu 2017 americký prezident Donald Trump, když zavedl sankce na společnosti PDVSA. Venezuela přišla o tradičního odběratele ropy a musela hledat jinde. Výsledkem byl příklon k Číně, která vždy ví, jak nakoupit ropu se slevou od země v tísni; stejně postupuje i v případě Íránu a Ruska.

Nejchudší na kontinentu

Venezuela pod vládou komunistického diktátora Nicoláse Madura je tak už jen příběh zmaru a bídy. Produkce ropy v roce 2021 spadla na pouhých 34,5 milionu tun, poté nastalo mírné oživení. Pro zemi, která doslova sedí na největších světových zásobách ropy, se jedná o bídný výkon. Zmapované a ověřené zásoby ropy pod Venezuelou dosahují 304 miliard barelů, tedy přes 40 miliard tun. Takové množství by pokrylo celosvětovou spotřebu po dobu devíti let.

Ekonomický pád Venezuely je patrný také ze statistik Mezinárodního měnového fondu (MMF). Ještě v roce 2010 bylo venezuelské hospodářství, měřeno hrubým domácím produktem na obyvatele, zhruba na úrovni Argentiny či Brazílie. V nejhorším roce 2020 už vykazovalo výkon okolo 1500 dolarů na obyvatele, což odpovídá hodnotám zemí v subsaharské Africe. I po mírném zlepšení v posledních letech stále Venezuela zůstává nejchudší zemí Jižní Ameriky. O trochu lépe na tom loni byla i dlouhodobě nejslabší země kontinentu – Bolívie.

Srovnání zemí Jižní Ameriky: HDP na obyvatele (v US dolarech)

Utíká, kdo nohy má

Rozklad Venezuely dokládá i silná emigrace, tažená ekonomickými i politickými důvody. Podle Agentury OSN pro uprchlíky z rozvrácené země uprchlo 7,9 milionu obyvatel, tedy bezmála jedna čtvrtina z původních 33 milionů obyvatel. Většina z nich odešla po roce 2014, kdy nechal diktátor Maduro brutálně rozehnat protivládní protesty. Odcházejí hlavně vzdělanější lidé, což ekonomický úpadek země dále prohlubuje.

Například už v minulém desetiletí odešly do zahraničí tři čtvrtiny z 20 tisíc pracovníků ropné společnosti PDVSA. Ti velmi snadno našli práci v zahraničí a podílejí se na vzestupu ropného průmyslu v Kanadě, Kolumbii, Guyaně i dalších zemích. Deník El Universal k tomu napsal, že s odchodem tisíců ropných inženýrů a techniků z Venezuely zmizely stovky tisíc hodin odborné přípravy a odborných znalostí, které mají v ropné branži větší význam než akademické tituly.