Na dalekém severu sice panují mrazivé podmínky, ale s rostoucím geopolitickým napětím začíná být Arktida zároveň horkou půdou. Západní vojenští stratégové se proto intenzivně připravují na případný boj v teplotách hluboko pod bodem mrazu.
Právě mráz je faktor, který výrazně ovlivňuje schopnosti vojáků. Ti například během cvičení v polární oblasti ztrácejí v průměru tři tisíce kalorií denně, a to i při plných dávkách jídla a ještě před jakoukoli namáhavou činností, upozorňuje americký deník Wall Street Journal (WSJ).
„Moderní voják chodí do posilovny, chce vypadat štíhle, mít vyrýsované břišní svaly, takže nemá žádný tuk,“ cituje list švédského rotmistra Fredrika Flinka, který na severu Švédska vede kurzy zimního boje pro americké námořní pěšáky a další jednotky. „Po třech dnech tady jsou opravdu vyčerpaní. To je náš největší problém,“ dodává.
Žádné armády se v Arktidě nestřetly už po generace a vojenští stratégové USA i NATO se proto snaží modelovat, jak by taková válka vypadala. A předpověď není příliš optimistická, konstatuje WSJ. „Píšeme příručku v přímém přenosu, téměř bez zkušeností,“ říká Troy Bouffard, ředitel Centra pro arktickou bezpečnost a odolnost na Aljašské univerzitě. „Je to velmi zvláštní situace.“
Mohlo by vás zajímat
Drony a technika čelí mrazivým výzvám
Pohled na podobu budoucích ozbrojených konfliktů nabídla světu válka na Ukrajině, Arktida je ale jiná. Zatímco na Ukrajině aktuálně vládnou drony, za polárním kruhem je třeba počítat s tím, že standardní paliva zamrzají a elektrické baterie se rychle vybíjejí. Bezpilotní letouny proto musí běžet na letecký benzín nebo naftu a mít systémy proti námraze. Kromě toho je potřeba i silný pohon, aby zvládly arktické větry, upozorňuje WSJ. Právě zmíněné podmínky v praxi podle listu přinášejí nečekané komplikace. Drony se stávají tak velkými, že k jejich startu je třeba přívěs nebo ranvej.
Nejde ale zdaleka jen o to. Například lodě a letadla potřebují speciální maziva a odolnější konstrukci. Led navíc sice poskytuje ochranu ponorkám, ale zároveň ztěžuje navigaci i komunikaci. A v těchto ohledech má Rusko výhodu – disponuje totiž nenápadnými ledovými ponorkami s dalekonosnými raketami. Další problémy způsobuje také jinak nádherný přírodní úkaz a lákadlo pro turisty, tedy polární záře. Narušuje totiž rádiové signály, protože nabité částice ze Slunce reagují se zemským magnetickým polem a atmosférou.
Návrat k pěchotě a drsné lekce přežití
WSJ připomíná, že obrana dalekého severu se stále do značné míry opírá o tradiční metody a techniku – tedy pěchotu v bílých uniformách, na lyžích a sněžných skútrech. „Technologie se zlepšuje a učíme se rychleji, ale pokud chcete udržet nebo bránit území, pořád spoléháte na pěšáky v bílých maskovacích oděvech,“ říká švédský generálmajor Jonny Lindfors.
Jedna z největších výzev je také ta nejzákladnější: jak udržet vojáky naživu v drsném arktickém klimatu celé týdny. Své o tom podle WSJ ví například norský voják Vegard Flom. Kdysi jako seržant vedl průzkumnou hlídku v severním Norsku. Jednou šel spát s ponožkami promočenými v bažinách a ráno je našel zmrzlé. Omrzliny cítí dodnes, téměř třicet let poté.
„Považuji se za válečníka do chladného počasí,“ říká dnes s odstupem plukovník Flom. „Za ta léta jsem zjistil, že dokážu zvládnout část z toho, ale nikdy všechno.“ Potvrzuje to i zmiňovaný švédský instruktor Flink.
Brigádní generál Terje Bruøygard, velitel norské brigády Sever, dodává, že s chladem se nedá bojovat. Dvanáct amerických mariňáků muselo být evakuováno zpět do USA, když jim jejich velitel přikázal „zatnout zuby, mariňáci“.
„Měli tak těžké omrzliny, že vyžadovaly chirurgický zákrok,“ vzpomíná Bruøygard. Má i vlastní zkušenost. Ve svých 24 letech se při cvičení propadl ledem do jezera. Instinktivně začal kopat nohama a snažil se vyškrábat ven, ale opakovaně sklouzl zpět. Při posledním pokusu zabořil nehty do ledu a vytáhl se. Ne každý má takové štěstí. O několik let později se při cvičení převrátil norský tank a prolomil led. Zahynuli tehdy dva vojáci.
Rusko a Západ soupeří o vliv na Špicberkách
Britský týdeník The Economist nedávno upozornil, že rostoucí napětí v Arktidě je patrné na příkladu souostroví Špicberky. Tyto evropské výspy dlouho stály stranou geopolitické pozornosti, nyní se ale staly objektem zájmu tajných služeb, armád i politiků. Podle guvernéra Špicberk Larse Fauseho to úzce souvisí zejména s ruskou invazí na Ukrajinu v roce 2022 a s následným rozšířením NATO o Švédsko a Finsko. Zejména Evropané proto chtějí důrazněji prosazovat svou přítomnost v Arktidě. První norská strategie národní bezpečnosti z letošního jara jasně uvádí, že „národní kontrola nad Špicberkami musí být posílena“.
V květnu Špicberky navštívil britský ministr zahraničí David Lammy, aby podpořil těsnou obrannou a zpravodajskou spolupráci s Norskem. Šéf norské rozvědky Nils Andreas Stensones tituluje svou zemi jako „oči a uši NATO“ na dalekém severu a varoval před stále agresivnější ruskou zahraniční politikou. Moskva totiž podle britského týdeníku tvrdí, že Norsko využívá Špicberky pro vojenské účely, čímž porušuje smlouvu, což Norsko popírá. Samo Rusko mezitím znovu otevírá nebo buduje nové civilní i vojenské základny v celé Arktidě.
Rusko disponuje největší vojenskou i civilní přítomností, včetně mohutné flotily ledoborců. A spolupracuje také s Čínou, která se sama označuje za „téměř arktickou“ velmoc. Moskva má navíc ambice rozvíjet oblast jako námořní trasu pro export ropy a plynu do Asie.
Hrozba podmořských sabotáží a hybridní války
Mohla by se ale ostrá slova jednou změnit přímo v nepřátelskou akci? Síly NATO tvrdí, že už k tomu částečně dochází. V roce 2022 byly například ruské rybářské lodě sledovány, jak křižují přes podmořský komunikační kabel spojující Špicberky s norskou pevninou. Kabel byl poté u Špicberk přerušen, podobně jako rok předtím u pevniny. V červenci zase hlásily dopravní letouny rušení GPS signálu při příletu na Špicberky.
Někteří se obávají, že může jít o předzvěst větší vojenské hrozby. V listopadu šéf německé rozvědky Bruno Kahl popsal scénář, v němž by Rusko mohlo otestovat odhodlání NATO k uplatnění článku 5 tím, že by podniklo hybridní útok právě na Špicberky.
Postavení Špicberk je přitom pro Norsko zároveň výhodné i problematické. Smlouva totiž dává občanům jiných zemí právo se tam usazovat a těžit tamní zdroje, a to včetně Ruska. Ruská těžební společnost Arktikugol už desítky let spravuje hornické město Barentsburg. A jeden z místních norských horníků, Svein Jonny Albrigsten, upozorňuje, že Rusko svůj důl v Barentsburgu nezavře. Tvrdí, že jak Rusko a Čína projeví větší zájem o těžbu arktických zdrojů, donutí to nakonec i Západ obnovit těžbu na Špicberkách.
Arktida jako odrazový můstek pro invazi do Pobaltí
Západ se obává, že Moskva by mohla kromě případného napadení Špicberk využít Arktidu jako odrazový můstek k vpádu do Pobaltí, Finska nebo na švédský ostrov Gotland v Baltském moři. Jak bylo řečeno v úvodu, Arktida zažila ostrý boj jen výjimečně. Dnes leží většina arktického území NATO v Severní Americe, ale jeho pozemní hranice s Ruskem jsou v severní Evropě. Zejména Švédsko a Finsko se desítky let připravovaly na případný konflikt s Ruskem, připomíná WSJ. Důvodem je obava, že by Kremlu mohla padnout do rukou takzvaná „Čepice severu“ (severní část Norska, Švédska a Finska), což by umožnilo Rusku ovládnout severní mořskou trasu.
V případě ruské ofenzivy by norské, švédské a finské jednotky pravděpodobně posílily síly NATO proudící do Arktidy, včetně Američanů z Německa a Polska. Klíčová pro NATO by ale byla norská jednotka Long Range Reconnaissance Patrol, tedy elitní síla vycvičená k operacím hluboko za nepřátelskými liniemi v malých šestičlenných skupinách. Její vojáci si staví sněhové jeskyně, a dokonce i stahují soby, které pečou na ohni.
