Česká republika nezvládá plnit požadavky vlastního zákona. Od 1. února 2025 mají mít Češi podle zákona o právu na digitální služby konečně právo komunikovat s úřady elektronicky. Čekali na ně pět let. Jenže prakticky ho nebudou mít kde naplnit. Podle zprávy bývalého ministra pro místní rozvoj Ivana Bartoše (Piráti), kterou má Česká justice k dispozici, bude v únoru digitalizována jen zhruba třetina státních agend. Zákonodárci se proto rozhodli termín digitalizace odložit. Sněmovna dnes těsně před vánočními prázdninami schválila pozměňovací návrh ministra práce a sociálních věcí Mariana Jurečky (KDU-ČSL), který posouvá zákonný termín o dva roky – do února 2027. Pokud by návrh neprošel, hrozily by podle Jurečky Česku žaloby za strany občanů. Zákon nyní zřejmě bude řešit Ústavní soud – kvůli způsobu, jakým byl ministrův pozměňovací návrh přijat.
Česko čelí další digitalizační blamáži. Byť si vláda premiéra Petra Fiali chválí, jak výrazně posunula digitalizaci úřadů, počet elektronických formulářů, které mohou občané pro úřední komunikaci využít, zdaleka neodpovídá stanoveným metám. Většina úředních agend stále není občanům dostupná digitálně a deficit se nepodaří dohonit ani během příštího roku. I když má hned z kraje roku vstoupit do ostrého provozu například portál ministerstva vnitra se 114 elektronickými službami a také portál dopravy má nově poskytovat 90 procent úkonů elektronicky, k naplnění původní představy zákona o právu na digitální služby to nestačí. Na konci příštího roku má být podle Bartošovy zprávy digitalizováno jen asi 41 procent státních agend.
Fakt, že nebudou včas k dispozici elektronické formuláře, může mít pro stát vážné důsledky včetně hrozby žalob. Tam, kde totiž elektronické formuláře chybí, by od února mohli lidé zasílat svá podání například ve formátu pdf, png nebo jako jpg. A to by mohlo způsobit potíže. „Nelze vyloučit řadu soudních sporů o to, zda příslušný úkon byl učiněn občanem řádně a příslušný úředník se v rámci materiálního seznámení obeznámil a mohl obeznámit s obsahem takového úkonu nebo se jednalo o nesprávný postup,“ vysvětluje partner advokátní kanceláře DLA Piper a specialisty na právo informačních technologií Tomáš Ščerba.
Také Ivan Bartoš ve své zprávě zmiňuje zejména velké reputační riziko, finanční riziko plynoucí z možných žalob na neplnění zákona a nárůst administrativního zatížení při dohledávání údajů, pokud uživatelé budou i přes absenci systémových řešení vyžadovat svoje práva daná zákonem.
Mohlo by vás zajímat
V pátek se proto sněmovna rozhodla kývnout na pozměňovací návrh Mariana Jurečky, který po Bartošovy ve vládě převzal agendu digitalizace, a odložila termín o dva roky. Státu to má podle ministra ochránit před již zmíněnými žalobami. To v praxi znamená, že občané budou moci elektronicky komunikovat se státem jen tam, kde už úřady připravily potřebnou infrastrukturu. A nebudou se moci domáhat elektronické komunikace dalšími způsoby, které původní zákon předvídá, například e-mailem nebo datovou schránkou.
„Posun účinnosti zákona o právu na digitální služby o dva roky je zklamáním,“ komentoval výsledek. partner Dentons a vedoucí Centra práva, technologií a digitalizace PF UK Zdeněk Kučera. A kritizují ho i někteří poslanci. „S odkladem na dva roky zásadně nesouhlasíme, neboť čtvrtka volebního období je ještě před námi – a myslím si, že ta by měla být ne v zajetí politických kampaní na volby v následujícím roce, ale spíše v akceleraci a finiši,“ prohlásil Bartoš.
Před Ústavní soud
Navíc ani přijetím odkladu stát hrozbu žalob zcela nezažehnal. Jen by nyní mohli mít jinou podobu. Některým poslancům totiž vadí, že Jurečka pozměňovací návrh načetl k novele zákona o elektronických komunikacích, s tím ale věcně nesouvisí. Návrh tak naráží na nedávný nález Ústavního soudu, který zrušil takzvaný Lex Babiš II – novelu zpřísňující pravidla pro vlastnictví médií u politiků a přijímání dotací u členů vlády a jejich firem. Soudu vadilo, že poslanci přilepili tuto změnu k návrhu zákona, který měnil organizační strukturu a řízení Úřadu pro dohled nad hospodařením politických stran a politických hnutí.
A podobné by to mohlo být právě i se změnou zákona o právu na digitální služby. Novela zákona o elektronických komunikacích totiž jinak digitalizaci státní správy neřeší. Zabývá se zejména řešením spotřebitelských sporů před ČTÚ a doplňuje pravidla výstavby komunikačních sítí. „Zmíněný pozměňovací návrh překvapuje. Pozměňovací návrhy by měly být relevantní k projednávaným zákonům a neohrožovat transparentnost legislativního procesu,“ upozorňuje Kučera.
Ve sněmovně kritika Jurečkova „přílepku“ zaznívala z vládních i opozičních stran. Pustil se do něj například Marek Novák (ANO), který je zároveň zpravodajem návrhu zákona o elektronických komunikacích. Jeho kolega ze stejného hnutí Patrik Nacher dokonce pohrozil, že nepodpoří změnu zákona o elektronických komunikacích, s níž jinak souhlasí, právě kvůli tomuto přílepku. Postupně se k němu přidal celý klub ANO.
Na problém s ústavností zákona poukázal i poslanec Jakub Michálek (Piráti). „Hrozí, že tato část zákona spadne pod stůl, že ji bude znovu posuzovat Ústavní soud, protože každý člověk, jehož právo na digitální služby bylo dotčeno, se bude moci domáhat žalobou plnění tohoto práva,“ uvedl. Avšak paradoxem je, že právě Michálek je spoluautorem konkurenčního pozměňovacího návrhu zákona o právu na digitální služby. Ten byl načtený ke stejné novele jako ten Jurečkův.
I přes výhrady nakonec posun digitalizace o dva roky ve sněmovně prošel. Ostré reakce ale následovali ihned po jeho projednání. Místopředsedkyně hnutí ANO Alena Schillerová prohlásila, že poslanecký klub hnutí zváží podání ústavní žaloby na „přílepek“, který podle něj nectí legislativně-technická pravidla. K podání je připraven připojit se i klub SPD.
Návrh posunující termín digitalizace nyní bez ohledu na to ale čeká další cesta legislativním procesem. Míří do Senátu a pro jeho finální schválení je také nutné, aby ho podepsal také prezident.
Tristní stav digitalizace českých úřadů
Míra, v jaké se podařilo českým úřadům naplnit původní cíl zákona o právu na digitální služby, tedy že lidé mají mít právo komunikovat se státem elektronicky a že by mezi úřady měly obíhat elektronické dokumenty, je velmi nízká. Aktuálně je možné vyřídit elektronicky jen zhruba 14 procent agend. Do února má podle Bartošovy zprávy jejich počet vzrůst na 35 procent. Ani to ale není kýžený výsledek.
Například ministerstvo školství umožňuje přes elektronický formulář aktuálně vyřídit jen pouhé jedno procento agend, které spadají do jeho působnosti. Na ministerstvu kultury jsou to dvě procenta. I největší digitalizační „rekordmani“, jako je ministerstvo pro místní rozvoj a ministerstvo práce a sociálních věcí, dosud zveřejnily funkční elektronické formuláře jen zhruba ke 40 a 30 procentům svých agend.
A ještě hůře jsou na tom další státní instituce. Například Česká národní banka nebo Úřad pro ochranu osobních údajů ještě ani nepopsaly téměř žádné služby a úkony, které vůči občanům a podnikatelům vykonávají a jež by mohly být kandidátem na digitalizaci. To je přitom první krokem směřujícím k úspěšné digitalizaci.
„Jako jeden z autorů zákona o právu na digitální službu vnímám aktuální stav jeho praktického naplňování s velikým smutkem. Zajištění nezpochybnitelného práva občanů na poskytnutí digitální služby mělo být vnímáno jako hlavní priorita digitalizace a měla mu být věnována větší pozornost,“ říká prezident Hospodářské komory Zdeněk Zajíček.
Na vině je mimo jiné to, že nebylo úplně jasné, kdo za naplnění zákona odpovídá. Vytvoření katalogu služeb dal zákon za úkol ministerstvu vnitra. To však neměla na ostatní resorty a další státní instituce prakticky žádné páky, aby je k dodání seznamu služeb a jejich popisů přimělo. Mezi tím se část digitalizační agendy přesunula právě na tehdejšího ministra pro místní rozvoj Ivana Bartoše, který zároveň ve vládě zastával roli vicepremiéra pro digitalizaci. Od dubna loňského roku pak převzala koordinační úlohu nově zřízená. Digitální a informační agentura.
K nesplnění původně zdánlivě dlouhého termínu ale přispěly i další okolnosti. Podle Tomáše Ščerby z DLA Piper zkomplikoval úřadům přípravy také setrvalý nedostatek kvalifikovaných IT pracovníků v jeho řadách, kdy stát nedokáže konkurovat v náboru soukromým firmám, a nízká standardizace a interoperabilita systémů. „Různé systémy e-governmentu nejsou dostatečně propojené, což brání plynulé integraci dat a služeb mezi úřady,“ vysvětluje advokát. V důsledku toho pak musí občané stejné informace poskytovat úřadům opakovaně.
Posun termínu je i věcnou chybou
Podle kritiků Jurečkova návrhu neměl stát digitalizační termín tak snadno vzdát. „S odkladem na dva roky zásadně nesouhlasím, neboť čtvrtka volebního období je ještě před námi – a myslím si, že ta by měla být ne v zajetí politických kampaní na volby v následujícím roce, ale spíše v akceleraci a finiši,“ prohlásil ve sněmovně Bartoš.
Také Kučera by doporučoval sáhnout po jiných možnostech. „Je třeba se zaměřit na efektivnější plánování a realizaci digitalizačních projektů. Velmi pozitivně v tomto ohledu vnímám roli Digitální informační agentury. Věřím, že kdyby byla u přípravy od začátku, byli bychom dnes v jiné situaci.“
Podle Zdeňka Zajíčka z Hospodářské komory pak v pátek přijatý pozměňovací návrh svědčí o celkovém nepochopení původního zákona. Jurečka v něm totiž například zdůrazňuje, že úřady by nově měly dostat na vybranou, zda k elektronické komunikaci s občany vytvoří nové digitální formuláře a informační systémy, anebo budou spoléhat na jiné – již existující řešení, například datovou schránku, e-mailovou komunikaci s elektronickým podpisem nebo podání přes Czech Point.
To ale podle autorů původního verze zákona již zákon o právu na digitální služby umožňuje. Ukládá totiž úřadům, aby digitální službu poskytli vždy alespoň jedním ze z popsaných způsobů. „Od samého počátku, kdy jsem zákon psal a připravoval, jsem počítal s tím, že pro některé agendy se nevyplatí pořizovat samostatný informační systém. Proto teď nechápu, proč tento princip někdo zpochybňuje nebo se snaží upravit,“ uvádí Zajíček s tím, že předložená pozměňovací návrh v tom může být pro občany a podnikatele matoucí.
