Privatizace vody je celorepublikový problém. Dvě miliardy korun odtečou ročně zahraničním vlastníkům z českých vodovodů a kanalizací.
Jsou to peníze, které zaplatí lidé a firmy na vodném a stočném, ale místo toho, aby se vrátily zpět do obnovy sítí, končí jako dividendy v zahraničí. Vzhledem ke svým zkušenostem i k svému politickému přesvědčení se domnívám, že je třeba deprivatizovat všechny základní infrastrukturní systémy a tam, kde je to možné a rozumné, jít cestou postupné co největší lokalizace systémů jak po stránce obsahové, tak vlastnické. Vodní zdroje – a nejen ty – by měly být prohlášeny za nové commons, věci společné, a jejich správa by měla být vyňata z kontroly trhu.
S drahou vodou lidé šetří, tak ji prostě uzdražují, musí přece aspoň kapat
Jako každý rok, i letos na podzim zveřejní většina vodáren a prodejců vody vyšší ceny vodného a stočného pro rok 2016. Zdražovat nejvíce budou především zahraniční koncernoví provozovatelé. Důvody, proč k růstu cen dochází, nejsou některými lidmi v médiích často záměrně prezentovány. Běžně jsou v médiích uváděny pouze dva důvody, (DPH a potřeba zdrojů na investice), ale neméně zásadním důvodem růstu cen vody v ČR je vědomá a umělá instalace soukromého penězovodu mezi infrastrukturu a spotřebitele, díky které z odvětví odtékají původní disponibilní zdroje. Je to nemalá část peněz vybraných od spotřebitelů za vodné a stočné.
V oboru vodárenství je jediný vlastní zdroj financování odvětví – vodné a stočné vybrané od spotřebitelů. Tak tomu bylo před privatizací státních vodáren, po privatizaci do rukou měst a obcí v letech 1993-1994 a platí to dodnes. Dnes ovšem, kvůli velmi podivným postupům, prodávají vodu spotřebitelům koncerny. Zdrojem financování infrastruktury je stále především vodné a stočné, ale podstatnou změnou je, že velkou část financí, přesněji zisky z vybraného vodného a stočného, končí místo v odvětví u těchto koncernů. Především zaměstnanci koncernů a politici pro ně pracující vědomě nezmiňují tento největší důvod růstu cen. Koncerny inkasují zisky od spotřebitelů z vodného a stočného, protože byly účelově nainstalovány do pozic prodejců vody, ale infrastrukturu z vlastních zdrojů nefinancují, nebo jen minimálně.
Deprivatizace jako v Berlíně: jediné řešení ukončit zlodějnu
Přístup k vodě a jejímu co nejkvalitnějšímu a k přírodě co nejpřívětivějšímu čištění by měl být prohlášena za základní právo, měl by na něj být právní i faktický nárok a měl by být zajišťován pomocí veřejného sektoru – komunitárně či municipálně, s garancí státu či jiné budoucí nejvyšší organizační formy. V roce 2007 vznikla v Berlíně občanská iniciativa, která si dala za cíl rekomunalizaci zásobování vodou. Zorganizovali kampaň, která postupně sílila a zvyšovala tlak na politiky, soudně vyžadovali zveřejnění celé smlouvy. Představitelé města se bránili, že by to představovalo vyzrazení obchodního tajemství. Ale někdo se našel, kdo smlouvu poskytl tisku a tisk plnil svou funkci a smlouvu otiskl a ukázalo se, jak je pro město nevýhodná, a už nebylo co tajit.
Zároveň kampaň sebrala 280.000 hlasů pro vyvolání referenda, které v roce 2011 přineslo 660.000 hlasů pro deprivatizaci. Vystupňovaný tlak nakonec město donutil smlouvy vypovědět a zpětně vykoupit vodárny. Spotřebitelům bylo jž během roku 2013 vráceny poplatky za vodu ve výši 60 milionů euro, což se rovná 15 % snížení ceny.
Jiří Vítek, autor je předseda politické strany Patrioti
