Přibližně miliarda dětí po celém světě dnes vyrůstá ve městech či příměstských oblastech. Ale existuje jen málo měst, která myslí na to, co děti potřebují a jak by mohla zlepšit jejich život.
Na trhu je k dostání zařízení, které vydává otravný zvuk, jehož vysokou frekvenci zachytí především mladí lidé. Výrobce ho nabízí jako přístroj, jehož úkolem je odradit děti a mládež od potulování po ulicích a veřejném prostranství. První britský komisař pro dětskou agendu Al Aynsley-Green to nazval „ultrazvukovou zbraní proti shromažďování dětí,“ a zařízení označil jako příklad toho, jak špatně vláda a lokální politici přistupovali k dětským obyvatelům. „Tato země je jedna z nejméně přátelských vůči dětem,“ uvedl Aynsley-Green v roce 2010.
„Co kdyby se města namísto vyhánění dětí z ulic zaměřila na to, jak do nich děti naopak přilákat?“ ptá se Mimi Kirková, přispěvatelka portálu CityLab.com. Je to jedna z věcí, na které kladou důraz nevládní organizace, jež se podílejí na tvorbě urbanizačních plánů. A dává to jasnou logiku. Do roku 2050 totiž bude kolem 70 procent světové populace žít ve městech a většina z těchto lidí bude mladších osmnácti let. Dnes v nich žije více než miliarda dětí.
Tlak přichází ze soukromého sektoru
A je to právě mládež, která může a bude určovat směr, jímž se bude život ve městech vyvíjet. Nejde přitom o žádnou abstraktní věc. Tak například v San Francisku se podíl dětské populace snížil v posledních letech na třináct procent, což se mimo jiné projevilo i na prosperitě města. „San Francisco je dnes poněkud studenějším místem k životu,“ uvedl pro portál CityLab.com Richard Florida.
Trend se ve Spojených státech ale začíná postupně měnit. Amy Levnerová, viceprezidentka americké neziskové organizace KaBOOM! pracuje na budování hřišť pro děti, které žijí v chudobě. Podle ní se poptávka po pro děti přívětivých městech v poslední době značně zvýšila. A dokonce poukazuje na to, že vůle s tím něco dělat, přišla možná překvapivě ze strany designerské společnosti Arup. „Je úžasné, že iniciativu převzala nadnárodní společnost,“ řekla Levnerová.
O co tedy jde? Zástupci společnosti Arup si jsou vědomi, že vytvořit město přátelské k dětské populaci není pouze o výstavbě většího počtu hřišť, ačkoli jsou v tomto ohledu důležitá a nezastupitelná. Studie, kterou lidí z Arupu zpracovali, zdůrazňuje dva hlavní aspekty, které by měly být zohledňovány: dětská infrastruktura a něco, čemu říkají „každodenní svoboda“.
Nanukový test
Tím se myslí především možnost, aby se děti mohly po městě bezpečně pohybovat pěšky nebo na kole, a to bez nutnosti nepřetržitého dozoru dospělé osoby. Jde o cesty do a ze školy, do parku nebo právě na zmíněná hřiště. Jako měřítko pro posouzení této svobody se používá takzvaný nanukový test. Pokud se dítě vydá do obchodu pro nanuk a vrátí se domů dříve, než se mu mražený výrobek na dřívku rozteče, pak lze kritérium každodenní svobody považovat za splněné. Dětskou infrastrukturou se rozumí síť prostranství a ulic, které právě k naplnění každodenní svobody napomáhají.
Arup také vypracovává strategie, jak zajistit naplnění výše uvedeného. Jejich autoři doporučují podniknout takové kroky, které povedou k poklesu dominance automobilů ve městech s ohledem na jejich možnost střetu s dětmi. Navrhují proto zejména budování chodníků, oddělených pruhů pro pohyb na jízdních kolech nebo nadzemních přechodů a přejezdů silnic. Jako příklad uvádějí Barcelonu kde vedení města dokonce vytvořilo bloky, do kterých je vjezd automobilem výrazně omezen či dokonce zakázán. A to vše ve prospěch cyklistů a chodců.
Kromě toho se Arup staví za vznik většího počtu městských parků. Vzorem může být dětský park v Santiagu de Chile, který obklopuje město a poskytuje souvislé travnaté plochy, kde si mohou hrát děti z bohatých i chudých rodin. Jiným příkladem je nizozemský Rotterdam se svým lesem uvnitř města, kde je dokonce dovoleno kempovat.
Interaktivní zastávky nebo dětská muzea
Součástí strategie pro přiblížení měst dětským potřebám jsou autobusové či tramvajové zastávky, které vybízejí ke hře. Jednou takovou je autobusová zastávka v Singapuru, kde jsou k dispozici houpačky nebo dětské knihy, jimiž si nejmenší obyvatelé krátí čas při čekání na městskou hromadnou dopravu.
Několik měst jako například Buffalo nebo El Paso se zase rozhodlo jít cestou budování muzeí pro děti. Kromě dětské populace přímo z těchto měst, muzea cílí také na turisty, kteří mohou do takto vybavených měst zavítat.
Studie společnosti Arup se ale převážně soustředí na to, jak jsou dětem nakloněna města ve vyspělé části světa. Autoři jsou si tedy vědomi, že sídla v méně rozvinutých zemích si ne vždy mohou dovolit stavět dětská hřiště, parky či rozsáhlou infrastrukturu pro pohyb dětí po městě pěšky, na kole či hromadnou dopravou. Nicméně ani tam není situace zcela ztracená. I v chudších zemích, respektive chudších městech se dá rozumnými plány pro rozvoj měst dosáhnout celkem slušných výsledků v dané oblasti.
-zm-
