Naděje Evropy na to, že jí Turecko pomůže k energetické nezávislosti na Moskvě, pomalu vyhasíná. Rusko zahájilo stavbu plynovodu Turecký proud (Turkish Stream).
Stavební společnost Saipem, která měla na starosti budování nedávno pohřbeného Jižního proudu (South Stream), dostala zelenou a pouští se do nové stavby. Rusko ještě nedávno vkládalo do Jižního proudu velké naděje. Moskva dlouhé roky hledala způsob, jak obejít nespolehlivou a problematickou Ukrajinu. Plynovod vedoucí přes Černé moře do Bulharska a odtud do zbytku Evropy mohl zbavit Rusy potíží s ukrajinským tranzitem. Jenže jak se ukázalo loni, plynovod by neodpovídal unijním zákonům, Evropa nemá monopoly příliš v lásce. Rusové mezitím utratili za projekt takřka 4,7 miliardy dolarů.
A tak ruskému prezidentovi Vladimiru Putinovi nezbylo, než Jižní proud definitivně pohřbít. Šéf Kremlu tak učinil v prosinci během jednodenní obchodní návštěvy Ankary. Zároveň ovšem oznámil, že se s Turky dohodl na novém plynovodu, který povede přes Turecko k bránám Evropské unie.
Prakticky jen několik týdnů poté se nad vodami Černého moře objevila helikoptéra s tureckým ministrem energetiky Tanerem Yildizem a šéfem ruského plynového gigantu Gazprom Alexejem Millerem. A zatímco Yildiz a Miller kreslili prstem do mapy trasu nového plynovodu, který spojí ruskou Anapu s tureckým městem Ipsala na hranicích s Řeckem, evropský sen o energetické nezávislosti se pomalu rozplýval.
Evropa se dlouhou dobu utěšovala představou, že přijde den, kdy k ní poteče plyn přímo z Kavkazu a střední Asie. A právě spojenectví s Tureckem – dlouho budované, ale příliš opatrné – jí mělo pomoct vyprostit se z ruského plynového sevření. Jenže Turkům zřejmě došla trpělivost s Bruselem, který jim sice přislíbil členství v Evropské unii, ale dlouhé roky se k ničemu neměl.
Trpělivost zřejmě došla i Putinovi, který pod tlakem protiruských sankcí a úpadku vztahů se Západem hledal nový způsob, jak si pojistit své surovinové živobytí a nenechat se vyšachovat Evropou.
Turecko dobře chápe, nakolik strategická je jeho poloha v rámci mezinárodní surovinové politiky. Teď bude mít na Evropu rovnou dvě páky. V březnu se Turci konečně dohodli s Ázerbájdžánem na Transanatolském plynovodu, který povede plyn do Evropy přes Kaspické moře a Kavkaz. Spotřeba plynu v Evropě sice není tak velká, aby vyžadovala hned dva plynovody, Turecku to ale poskytne výhodnější pozici.
Plyn v obou případech poteče přes jeho území a tím pádem právě Ankara bude rozhodovat, od koho bude Evropa odebírat.
Ztráta Turecka se tak může pro Brusel stát historickou tragédií. Ankara přitom toužila po evropské náruči desítky let, v podstatě od pádu Osmanské říše. Její evropský směr zpečetil v 50. letech vstup do NATO.
Jenže od příchodu Ahmeta Davutoglu, dlouholetého poradce prezidenta Recepta Tayyipa Erdogana a současného premiéra, začalo Turecko pomalu měnit směr a místo Evropy se vydalo vstříc ostatním muslimským zemím. Svou emancipaci symbolicky stvrdilo, když v roce 2003 neumožnilo americké 4. pěší divizi podniknout invazi Iráku ze svého území. Neochota Ankary pomoct západní koalici v čele se Spojenými státy v boji s Islámským státem je v podstatě ze stejného soudku.
Turecký proud lze v určitém smyslu považovat za symbolické vyvrcholení Davutoglových snah oživit zašlou osmanskou slávu a proměnit Turecko ve středobod euroasijských energetických struktur.
Pro Brusel je sice Ankara, co se týče dodávek plynu, spolehlivějším partnerem než Ukrajina, to je ale jen malá útěcha, když Evropa doufala v úplnou nezávislost na ruském plynu. Nehledě na to, že Turecký proud bude silně nepraktický, protože mu bude scházet potřebné zázemí včetně zásobníků a nepřivede plyn přímo na evropské území. Evropa si tak pro plyn bude muset „dojíždět“ ke svým hranicím, což ji bude stát dost peněz.
Problematické je ovšem také samotné rusko-turecké spojenectví. Není totiž z nejpevnějších. Mezi Turky a Rusy panovaly napjaté vztahy po stovky let kvůli nadvládě nad Černým mořem, Bosporem a Krymem.
V posledních desetiletích sice mezi Ankarou a Moskvou zavládl relativní mír, situace je ale vzhledem k vyděšeným krymským Tatarům po ruské anexi přinejmenším nejistá a křehká. Ke klidu Turků nepřispěje ani větší vojenská přítomnost, kterou Rusko plánuje u tureckých hranic včetně nové dohody s Kyprem a Sýrií. Na syrský konflikt mají mimochodem obě strany radikálně odlišný názor – zatímco Ankara by se ráda zbavila Bašára Asada, Rusové ho celou dobu podporují.
I přes veškeré rozpory mezi Rusy a Turky by Brusel měl brát zahájení stavby Tureckého proudu jako zásadní varování. Turecko sice hraje s ruským plynem nebezpečnou hru, pokud ji ale Evropa prošvihne, může skončit na lopatkách.
Alina Holušová, Tiscali.cz
