Američtí prezidenti až dosud považovali celistvost NATO za nedotknutelnou, Trumpova vláda ale začíná s rozdělováním Evropy zacházet jako se strategickým nástrojem. Vytvořením exkluzivní skupiny vybraných zemí se Bílý dům snaží odstavit z rozhodování jaderné mocnosti i pobaltské jestřáby.
Koncem září dorazilo na ministerstva obrany šesti členských zemí NATO pozvání. Norsko, Švédsko, Finsko, Polsko, Německo a Nizozemsko byly vyzvány, aby se v říjnu sešly v Polsku na jednání o budoucnosti Aliance, které organizuje Pentagon. Pozvání však nedorazilo do Londýna, Paříže, Tallinnu, Rigy ani Vilniusu. Toto opomenutí nebylo náhodné. Jde o součást strategie.
Americká iniciativa
Setkání se má uskutečnit v rámci formátu známého jako „skupina Bergen“ (Bergen Group). Iniciativa, za níž stojí náměstek ministra obrany USA pro politické záležitosti Elbridge Colby, představuje nejnovější krok v dlouhodobé americké snaze formovat evropskou obranu podle představ Washingtonu. Cílem je zajistit, aby znovuvyzbrojení Evropy nevedlo k evropské jednotě.
Pětice vynechaných zemí – Spojené království, Francie a tři pobaltské státy – patří k nejvýznamnějším členům NATO. Jejich absence může být, jak napsal americký analytik působící ve Skotsku Phillips P. O’Brien, poměrně brutálně účinná.
Zmatek v hlavních městech zemí, které nebyly přizvány, byl značný. „Děláme vše, co se od nás žádá. Snažíme se pochopit, jaká jsou kritéria a jaký je účel těchto schůzek. Zatím nám toho moc sděleno nebylo,“ citoval deník Kyiv Post představitele jedné z vynechaných zemí.
Otázky bez odpovědí
Elbridge Colby nabídl vysvětlení, které však vyvolává více otázek, než kolik jich zodpovídá. Účastníky skupiny Bergen dříve popsal jako členy NATO, kteří rychle plní své závazky ohledně výdajů na obranu, disponují dostatečným vojenským potenciálem a jsou připraveni soustředit se na praktická rozhodnutí.
Podle této logiky by však měly splňovat podmínky i pobaltské státy, které patří v Evropě k zemím s nejvyššími výdaji na obranu v přepočtu na obyvatele. Totéž by mělo platit pro Francii a Spojené království, které disponují největšími a nejschopnějšími nezávislými vojenskými silami na kontinentu.
Skutečné měřítko se zdá být jiné. Pan O’Brien to vyjádřil jasně. „Trumpova administrativa se snaží tuto pětici z diskuse vynechat, protože jsou klíčové pro to, aby evropská obrana byla jednotnější a méně závislá na USA,“ uvedl.
I pozvaní členové mají pochybnosti. „Pokud se pokusí rozdělit NATO na ty ‚hodné‘ a ‚zlé‘, je to pro USA nebezpečné,“ naznačil listu Kyiv Post další diplomat.
Architekt amerického euroskepticismu
Abychom pochopili logiku „Bergenské skupiny“, musíme pochopit pana Colbyho. Šéf politického plánování Pentagonu je – jak napsal Peder Schaefer v časopise The Parliament Magazine – „geopolitickým realistou v Pentagonu, který sehrál klíčovou roli při americkém stahování z kontinentu“.
Colbyho pohled na svět vychází z klasického realismu. Státy soupeří o moc, regiony nesmí padnout pod nadvládu hegemona a Čína představuje zásadní hrozbu současnosti. Evropskou unii nevnímá jako spojence, který se Spojenými státy sdílí stejné hodnoty a historii. Ale jako nástroj pro prosazování zájmů Washingtonu a překážku americké snahy se zaměřit na posilování vlivu v Asii.
Tato logika má přímé politické důsledky. Colby ve své knize The Strategy of Denial (Strategie odepření) z roku 2021 napsal, že evropský blok nesmí získat nad Evropou kontrolu srovnatelnou s pravomocemi státu. Jednotný evropský obranný pilíř by představoval právě typ regionální integrace, který tento myšlenkový směr považuje za hrozbu.
Rozchod s praxí všech předchůdců
To, co činí epizodu kolem skupiny Bergen historicky pozoruhodnou, nespočívá v tlaku vyvíjeném na spojence. Američtí prezidenti na Evropany vždy naléhali, aby více investovali do obrany. Novinkou je však zvolený nástroj. Selektivní vyloučení, jehož cílem je zabránit strategické soudržnosti Evropy.
Každá předchozí americká administrativa – ať už realistická, liberální či neokonzervativní – považovala soudržnost NATO za hodnotu, o níž se nediskutuje. Dwight Eisenhower prosazoval spravedlivější rozdělení břemene, avšak nikdy nezpochybnil článek 5. Ronald Reagan usiloval o silnější Evropu, byť v rámci uspořádání vedeného Spojenými státy. Dokonce i George W. Bush, který se kvůli Iráku dostal do ostrého sporu s Francií a Německem, se nikdy nepokusil narušit základní závazky Aliance.
Trumpova vláda je první administrativou, která s rozdělením Evropy zachází buď jako s přijatelnou vedlejší škodou, nebo jako s úmyslným nástrojem páky. Například velké vojenské zakázky, jako jsou stíhačky F-35, raketové systémy HIMARS nebo tanky Abrams, se vyjednávají s každou zemí zvlášť.
Možnosti Evropy
Seznam zemí vyloučených americkou administrativou představuje svým způsobem dar pro evropské stratégy. S neobvyklou přesností totiž identifikuje státy, u nichž se Washington nejvíce obává jejich přítomnosti u společného jednacího stolu. Dvě jaderné mocnosti s nezávislými velitelskými strukturami a tři státy v první linii, které mají nejnaléhavější zájem na kolektivní obraně a nejmenší chuť na bilaterální sbližování s Moskvou.
Hodnocení situace od O’Briena je nekompromisní: „USA se snaží rozdělit evropské členy NATO ve svůj vlastní prospěch a své plány již měsíce uvádějí do praxe. Toto je pouze nejnovější krok americké strategie.“
Chaos nebo promyšlený plán?
Zatímco v jiných oblastech působí politika Donalda Trumpa chaoticky, v případě jeho postoje vůči evropskému NATO to neplatí. Jinými slovy, přístup, který navenek vypadá jako snaha o zesměšňování a klamání, se ve skutečnosti může stát účinným nástrojem strategie rozděl a panuj.
Zda evropské vlády budou toto zjištění vnímat jako varování, nebo jako návod k jednání, rozhodne o tom, zda „Bergen Group“ nastartuje proces transformace vztahu mezi USA a EU.
