Téměř tři desetiletí uplynula od chvíle, kdy se konzervativní sovětští bolševici pokusili svrhnout prezidenta Michaila Gorbačova a nechtěně tím odstartovali rozpad Sovětského svazu. Na jeho půdorysu vzniklo 15 mezinárodně uznávaných republik i několik neuznaných. Většina území, polovina obyvatel, zbrojní arzenál i převážná část nerostného bohatství zůstala Rusku.
Ekonomický vývoj Ruska v posledních třiceti letech lze rozdělit na tři etapy. Nejprve tu byla 90. léta plná chaosu a ekonomického rozkladu, poté ekonomický vzestup let 1999 až 2013, tažený růstem cen komodit, a nakonec dlouhé období stagnace, které fakticky přišlo ještě před zhroucením ceny ropy v druhé polovině roku 2014. Dlouhé období „nerůstu“ skončilo až v letošním druhém čtvrtletí.
První roky nezávislosti za éry prezidenta Borise Jelcina byly těžké. Inflace se pohybovala v řádu stovek procent a nešťastný způsob privatizace vedl k tomu, že lukrativní podniky (včetně těžebních) si téměř zadarmo rozebrali oligarchové. K tomu všemu přidejme skokový vzestup kriminality, korupce a alkoholismu.
Po prvních známkách oživení v roce 1997 nastal pád do další krize, kdy se do Ruska přenesla finanční panika z jihovýchodní Asie. Hrubý domácí produkt (HDP) opět v následujícím roce spadl o pět procent. Výkon ekonomiky mezi lety 1991 a 1998 celkem klesl o zhruba 30 procent.
Vývoj HDP v postsovětských zemích (v dolarech na obyvatele)
Obrat k lepšímu se časově kryje s nástupem prezidenta Vladimira Putina k moci v lednu 2000. Přinesl jistý řád do fungování ekonomiky, reformoval systém daní a cel. Za zmínku stojí třeba zavedení rovné daně z příjmu fyzických osob ve výši 13 procent. Rusko se zařadilo mezi nejrychleji rostoucí ekonomiky světa. Vysloužilo si dokonce místo ve čtveřici „zemí budoucnosti“ spolu s Čínou, Indií a Brazílií (země BRIC).
Objem HDP v tržních cenách na jednoho obyvatele Ruska narostl z ubohých 1900 dolarů v roce 2000 až na 15 900 dolarů na vrcholu ekonomického cyklu v roce 2013. To byl lepší výsledek, než jaký v té době vykazovalo Polsko či Maďarsko. Jenže pak se trend obrátil a ruská ekonomika začala ztrácet. Kurz rublu se sesypal, zahraniční kapitál se začal stahovat ze země pryč a životní úroveň běžných Rusů klesla.
Rusko v roli vývozce surovin
Nabízí se klasická otázka: kde soudruzi z Ruské federace udělali chybu? Příčiny jsou vnější i vnitřní. Na jedné straně to bylo zhroucení cen ropy, zemního plynu i dalších komodit v roce 2014. Mezi vnitřní příčiny patří obrat Ruska k autoritativní formě vlády, který lze pozorovat hlavně po návratu Vladimira Putina do prezidentského křesla v květnu 2012. Po anexi ukrajinského Krymu v březnu 2014 přišly mezinárodní sankce, které ztížily Rusům přístup na finanční trh.
Ruský ekonom Vladimir Mau uvedl, že prokletím ruské ekonomiky je již od konce 70. let minulého století export ropy a dalších komodit. Bývalý Sovětský svaz a později Rusko mohlo rezignovat na snahu patřit ke světové špičce ve strojírenství, automobilovém či elektronickém průmyslu. Vývoz ropu a plynu totiž nabízel jednodušší cestu k příjmům v „tvrdé“ měně z Německa a dalších západních zemí.
Struktura exportu Ruska proto dodnes odpovídá spíše rozvojové zemi. Největší podíl na hodnotě vývozu v roce 2019 měla ropa a ropné produkty, a to téměř poloviční. Mezi další významné položky exportu patří železo a ocel, zemní plyn, černé uhlí, základní chemikálie a hnojiva, uhlí, pšenice, nikl, hliník, zlato, platina, diamanty a dřevo.
Naopak sofistikovanější průmysl má slabší zastoupení. Konkurenceschopní jsou Rusové třeba v jaderné energetice a ve zbrojním průmyslu. Vzhledem k výchozím podmínkám, jako je počet vysokoškoláků a úroveň vzdělání a kapacit ve vědě a výzkumu, má země na víc. Velký potenciál má Rusko třeba v oblasti IT služeb, což v praxi ukázaly třeba firmy Kaspersky Lab či ABBYY FineReader.
Struktura ruského exportu v roce 2019
Příběh mazaného plynovodu
Rusku se v posledních letech příliš nedaří a neplatí to jen o ekonomice. Zmínil můžeme potíže ve vývoji a zavádění nových zbrojních systémů, časté ekologické katastrofy či drancování sibiřských lesů za účelem vývozu dřeva do Číny. Také vývoj ruských vakcín proti koronaviru skončil fiaskem. Covid-19 v zemi dál řádí ve velkém a podle oficiálních (podhodnocených) čísel na tuto zákeřnou nemoc umírá 800 lidí denně.
Pokud se Rusům v poslední době něco opravdu podařilo, tak je to podmořský plynovod Nord Stream. Geniálním způsobem se napojili přímo na svého nejdůležitějšího evropského zákazníka – na Německo. Gazprom tak přestal být závislý na exportu zemního plynu přes území Ukrajiny a Běloruska. tedy zemí, které z ruského pohledu příliš často žádaly o snížení ceny nebo o navýšení tarifů za přepravu.
První potrubí plynovodu Nord Stream, který spojil okolí Petrohradu po dně Baltského moře s německým Lubminem, je v provozu od konce roku 2011. Navzdory všem protestům (hlavně z Washingtonu a Varšavy) nyní Rusové dokončují druhou etapu. Až bude hotová, přepravní kapacita naroste z 55 miliard metrů krychlových ročně na 110 miliard. To odpovídá zhruba dvěma třetinám ruských dodávek plynu do zemí Evropské unie.
Nový plynovod zahájí provoz z ruského pohledu v ideální dobu. Cena zemního plynu na evropském trhu v posledních měsících prudce vzrostla. Spotřeba je vzhledem k ekonomickému oživení a odklonu od uhlí vysoká, navíc je zapotřebí naplnit poloprázdné plynové zásobníky po dlouhé zimě.
Současný růst ceny prakticky všech surovin od ropy po dřevo je pro stagnující ruskou ekonomiky skvělou zprávou. Poslední prognóza Mezinárodního měnového fondu hovoří o letošním růstu ruského HDP o 4,4 procenta, podobně to vidí i ruská centrální banka. Po sedmi letech recese se tak může Rusko odrazit do další růstové fáze, ale její délka a intenzita bude přímo úměrná cenám ropy, plynu, oceli, platiny a dalších surovin.
David Tramba
V seriálu o zemích 30 let po rozpadu Sovětského svazu jsme již vydali díl o Pobaltí, další texty vyjdou na Ekonomickém deníku v následujících týdnech.
