Téměř tři desetiletí uplynula od chvíle, kdy se konzervativní sovětští bolševici pokusili svrhnout prezidenta Michaila Gorbačova a nechtěně tím odstartovali rozpad Sovětského svazu. Na jeho půdorysu vzniklo 15 mezinárodně uznávaných republik i několik neuznaných. Nejdále se z postsovětského marasmu dostaly tři pobaltské země – Litva, Lotyšsko a Estonsko.
V prvních letech po získání nezávislosti se musely i tyto tři země potýkat s propadem ekonomiky a životní úrovně i s hyperinflací. Poměrně rychle se však z potíží dostaly. Všechny tři baltské země vstoupily do NATO a Evropské unie a přijaly euro. Nejbohatší z nich je Estonsko, které výší hrubého domácího produktu (HDP) na obyvatele dohnalo – a dokonce již předehnalo – Českou republiku.
Činí se také Litva a Lotyšsko, které dnes hodnotou HDP na obyvatele předčí Polsko či Maďarsko. Jistý obraz o ekonomickém růstu pobaltských zemí může podat následující tabulka s ekonomickým výkonem na obyvatele podle dat Mezinárodního měnového fondu. Je z ní patrné i to, jak rychle se tři baltské země vzdalují úrovni stagnujícího Ruska.
Vývoj HDP na obyvatele (v dolarech)
Země startupů a ropných břidlic
Estonsko je obecně považováno za vzorovou zemi z pohledu ekonomických liberálů a technologických nadšenců. Jako první v roce 1994 například zavedlo rovnou daň z příjmu pro fyzické osoby. Zavedlo též unikátní přístup ke zdaněním zisku firem – samotný zisk nedaní, pouze si strhne daň z vyplacených dividend. Tamní vlády hospodaří velmi odpovědně. Veřejný dluh dosahuje 18,5 procenta HDP, což je nejméně ze všech zemí Evropské unie.
Nejsevernější z baltských zemí vyniká v oboru informačních technologií a startupů; právě zde se zrodil oblíbený komunikační program Skype či alternativní zprostředkovatel taxi služby Taxify (nyní Bolt). Největším výrobním podnikem v zemi je dnes švédský technologický koncern Ericsson; hlavní položkou estonského vývozu se tak stala telekomunikační zařízení.
Co se týká energetiky, hlavním energetickým zdrojem v zemi byly po dlouhá desetiletí hořlavé břidlice a jejich (nutno dodat velmi neekologické) spalování v elektrárnách. Břidlice jsou též zdrojem pro výrobu ropy. Letos na jaře nicméně vládní koalice Estonské reformní strany a Estonské strany středu rozhodla, že spalování břidlic ukončí nejpozději v roce 2035. Náhradu mají přinést větrné parky na moři, případně také zvažovaná jaderná elektrárna.
Rusové už Litvu nemají v hrsti
Litva je naopak zemí tradičního průmyslu. Jeho základ tvoří dva velké průmyslové komplexy – ropná rafinerie Orlen Lietuva (v majetku polského koncernu PKN Orlen) a výrobce syntetických hnojiv Achema. Podnik Achema rozvinul své podnikání také do oblasti obnovitelných zdrojů energie a pronikl i na český trh. Před třemi lety koupila větrný park u Horní Loděnice v Olomouckém kraji, který zahrnuje devět turbin o celkovém výkonu 18 megawattů.
Tradičně významné je zemědělství, výroba potravin, léčiv a nábytku, kromě nich se tamní vláda snaží podporovat rozmach ICT a biotechnologických firem. Litevská vláda nastavila velmi příznivé podmínky pro podnikání a jistým trumfem země je i fakt, že Litva patří mezi země s nejvyšším podílem osob s vysokoškolským či vyšším odborným vzděláním v Evropě.
Litva se též snaží řešit problematickou energetickou závislost na Rusku. Významný pokrok přinesla investice do plovoucího LNG terminálu v přístavu Klaipeda, díky kterému může země od roku 2014 dovážet zkapalněný zemní plyn z Norska i jiných zemí. Jen za loňský rok tímto terminálem prošlo 21,8 miliardy kilowatthodin zemního plynu, značnou část z toho Litevci reexportovali do Polska, Lotyšska, Estonska a Finska.
Problém s vylidňováním
Lotyšsko je nejméně průmyslové, žije hlavně z pozice finančního centra a dopravního uzlu v centru regionu. Od roku 2013 se snaží etablovat jako daňový ráj a přilákat investory z celé Evropy, ale ti v praxi přicházejí hlavně z Ruska. Hlavní položkou lotyšského vývozu je dřevo – například v roce 2019 tvořilo přes 16 procent celkového exportu.
Hlavní slabinou Pobaltí je silné vystěhovalectví v kombinaci se stárnoucí populací. Nejprve v první vlně v 90. letech odešla část početné ruské minority. Po nástupu ekonomické krize v roce 2008 vycestovaly statisíce Litevců a Lotyšů za prací směrem na západ, hlavně do Británie, Irska a Skandinávie. Estonci se vydávají hlavně do jazykově blízkého Finska.
Pobaltské republiky se proto rychle vylidňují. Litva má dnes méně než tři miliony obyvatel, Lotyšsko necelé dva miliony. Přitom před třiceti lety měla Litva o 900 tisíc obyvatel více, Lotyšsko o 750 tisíc. Pracovní migranty může nalákat zpět pouze ekonomický vzestup. Příkladem, že to jde, může být Estonsko, které se odrazilo ode dna v roce 2015. Od té doby vykazuje kladné saldo migrace a mírný populační přírůstek.
David Tramba
