Jak je možné, že země, ze které vzešly BBC nebo The Economist, tak flagrantně mediálně selhala během kampaně za brexit, ptá se Steven Barnett, profesor University of Westminster a komentátor listu Foreign Policy.
„Mezi mnoha zkušenými editory Spojeného království panuje silné přesvědčení, že Velká Británie má nejlepší žurnalistiku na světě,“ otevírá Barnett svůj kritický komentář na portálu Foreign Policy. Bereme-li v potaz jen ta nejkvalitnější média, pak se dá říci, že úroveň britské novinařiny je opravdu vysoká. Bližší analýza od Financial Times či BBC, přes The Economist, až po bulvární sdělovací prostředky ukazuje, že britští čtenáři skutečně dostávají poměrně zdravý mix domácích, zahraničních a investigativních zpráv.
Dno mnoha podob
Na druhé straně je ale třeba připustit, že britská žurnalistika dokáže být také náležitě odpudivá. Před pěti lety byl celý svět šokován, když vyšlo najevo, že reportéři Murdochova bulvárního nedělníku News of the World odposlouchávali více než 5 tisíc lidí, včetně členů královské rodiny. V té době se zdálo, že níž už britská novinařina nemůže klesnout. „Nicméně kampaň za brexit ukázala, že novinářské dno může mít mnoho podob,“ tvrdí Barnett s odkazem na pohrdání základními normami, podle kterých má novinář podávat pravdivé a přesné informace.
S ohledem na referendum o setrvání Británie v Evropské unii se dá říci, že ostrovní mainstreamová média flagrantně selhala. A rozhodně nešlo jen o přehlídku nepřesností, polopravd nebo úplné lži. Protiunijní listy jako Daily Mail, Sun, Daily Express nebo Telegraph, ale i většina dalších se neváhaly oddat zuřivé propagandě, ve které byla fakta a poctivá analýza obětována na oltář ideologicky zaměřeného informování, za nímž stáli editoři a majitelé uvedených médií. Vše v zájmu čtenářů, ale už daleko méně v zájmu britské demokracie.
„Tři dny po hlasování jsem hovořil s poslankyní za labouristickou stranu, zvolenou v jednom severoanglickém obvodě s jedním z nejnižších podílů imigrantů v populaci,“ dělí se o svou zkušenost Steven Barnett. Navzdory tomu většina tamních voličů hlasovala pro vystoupení království z Evropské unie. Hlavním důvodem bylo přesvědčení, že imigrační vlny brzo ovládnou jejich komunitu, vezmou jim práci a převálcují způsob jejich života. „Částečně se také obávali rostoucího přílivu muslimů z Turecka kvůli možnosti jeho vstupu do Evropské unie. Tedy země, která nemá šanci se k EU připojit za celý můj život, natož během příštích pár let,“ diví se Barnett.
Může za to internet
Jak se to mohlo celé tak zvrtnout? Částečně je na vině internet, který narušil tradiční byznys model médií na celém světě. Britská žurnalistika tomu také do jisté míry podlehla. V době, kdy devět celostátních tištěných novin bojuje o každý pár očí, je těžké odolat vábení si příběh poněkud upravit tak, aby čtenost vzrostla nebo alespoň neklesala.
Ovšem existuje i další, neméně významný důvod, který je ale typický pro Spojené království – zapálená pravicová ideologie, která silně ovlivňuje většinu tradičních novin. A země v tom má mnohaletou tradici. Vlastně až v posledních několika dekádách je mediální pravicovost vyvažována například listem Daily Mirror. Jeho význam byl však překonán Murdochovými Sun, Daily Mail, Daily Express a The Times, ale také Telegraphem. Těm nemohl kromě Daily Mirroru konkurovat ani levicový The Guardian spolu s The Independent, který je od letošního března vydáván už jen v internetovém formátu.
The worst of…
Jen pět dní před hlasováním bloggerka Liz Gerardová provedla koláž titulků z předních stran britských novin, aby ukázala, jak je tisk zaplaven slovy, jako migranti, hranice, Turci, Rumuni, Iráčané, Syřané, Afghánci, Albánci a podobně. „Miliony těchto lidí evidentně netouží po ničem jiném, než opustit své domovy a usadit se na anglickém venkově – a jedině vystoupení z Evropské unie je dokáže zastavit,“ uvedla Gerardová. Žádný výkřik nebyl nesmyslný a žádný obrázek ohromující natolik, aby nebyl otištěn.
Podle Barnetta lze jako příklad skutečného novinářského „úletu“ uvést titulní stranu Daily Mail ze 16. června (neomylně zopakovanou listem The Sun), která hlásala, že do Británie přicestoval kamion plný migrantů křičících „Jsme z Evropy, pusťte nás dovnitř!“ Příběh koloval navzdory tomu, že nahrávka jasně dokazovala, že přišedší se identifikovali jako uprchlíci z Iráku a Kuvajtu. Aby si oba zmíněné listy zachovaly alespoň část své integrity, následující den zveřejnily opravu o 54 slovech, otištěnou na straně 2.
Takový způsob žurnalistiky však nebyl v době před referendem o brexitu ničím výjimečným. Stejně jako informování ve prospěch opuštění Evropské unie. Podle studie univerzity v Loughborough jen 18 procent informací v médiích vyznívalo pro setrvání Británie v Unii, zatímco o argumentech pro vystoupení se čtenáři mohli dočíst v 82 procentech případů.
Lze s tím efektivně bojovat?
„Je samozřejmě obtížné objektivně změřit, nakolik tato soustavná mediální masáž přímo ovlivnila voliče při hlasování v referendu,“ uznává Barnett. Nesporný však podle něj je fakt, že měla vliv na veřejnou debatu, ale i na média, která jsou vázána tím, aby nestranila ani jednomu táboru. K tomu je třeba přičíst také naivní víru tvůrců kampaně za setrvání v Unii v to, že jim bude stačit opakování ekonomických argumentů. Spoléhali se na to, že už to jednou zabralo – v případě skotského referenda o své samostatnosti. Jak se ale ukázalo, lidé v případě brexitu do takové míry podle svých peněženek nevolili.
Nabízí se samozřejmě otázka, co s tím. Po skandálu s odposlechy kolem News of the World přijal britský parlament doporučení, aby nezávislý úřad jednou za čas posuzoval, zda média respektují svůj etický kodex. Jeho základní pravidlo říká, že noviny mají dbát na to, aby nezveřejňovaly nepřesné nebo zkreslující informace. Pokud budou tato pravidla soustavně porušována, mohou následovat sankce. Jestliže by se dodržování kodexu dostatečně vymáhalo, je podle Barnetta pravděpodobné, že mediální obraz celé předreferendové kampaně mohl vypadat zcela jinak.
-usi-
Volně převzato z ForeignPolicy.com
