Tisíce ekologických zátěží z minulosti ohrožují českou krajinu i ekonomiku. Stát nestíhá kontaminované pozemky čistit. Investoři se průmyslovým brownfieldům z důvodu nejasných rizik vyhýbají. Podle CzechInvestu kvůli tomu ztratilo Česko jen mezi lety 2020 a 2023 investice v hodnotě 750 miliard korun.
Na mnoha místech dosud nikdo ani nezná rozsah znečištění. Řeč je přitom o ekologických zátěžích, které vznikly ještě před privatizací průmyslových areálů, tedy před rokem 1990.
Podle ministerstva životního prostředí je aktuálně v Systému evidence kontaminovaných míst evidováno 10 194 lokalit. U více než 7 000 z nich nebyl dosud určen přesný rozsah a vliv znečištění. Ačkoliv likvidace starých ekologických zátěží probíhá přes 30 let, dosud dokázal stát vyčistit jen 1 170 zamořených míst.
Stát uzavřel v 90. letech celkem 329 ekologických smluv. Ty poskytují nabyvatelům pozemků po privatizaci státní finanční záruky za likvidaci zátěží. 111 smluv zůstává podle údajů ministerstva financí dosud neukončených. To znamená, že škody, které kryly, nadále tíží českou krajinu a životní prostředí.
Mohlo by vás zajímat
Obří chemické továrny i staré galvanovny
Jednotlivá zamořená místa zabírají jednotky až desítky hektarů. „Plošně největší kontaminovaná místa, jakou jsou například areály Unipetrol Litvínov nebo Vítkovické železárny, představují často limit z hlediska využití území, kterým brzdí jeho šance na obnovu ekonomického potenciálu,“ uvedla mluvčí ministerstva životního prostředí Veronika Krejčí.
Dodala ale, že riziko představují i menší zátěže. Například místa s pesticidy, těkavými chlorovanými uhlovodíky, těžkými kovy nebo kyanidy po galvanovnách a kožedělném průmyslu.
Podle údajů CzechInvestu přišlo Česko kvůli nevyčištěným brownfieldům mezi lety 2020 a 2023 o investice za 750 miliard korun. Ty měly vzniknout právě v areálech s nedořešenou ekologickou zátěží.
Příliš pomalé tempo
Pomalé tempo likvidace ekologické zátěže ilustrují například ropné laguny Ostramo. Smlouvu na jejich vyčištění uzavřelo ministerstvo financí v roce 1997. Nebezpečné kaly se ale začaly odstraňovat až v roce 2004 a čištění trvalo 18 let. „Kontaminované kaly putovaly pro celé republice a problémy byly i v místě likvidace,“ upozorňuje Jindřich Petrlík, který má v ekologickém sdružení Arnika na starost program likvidace toxických látek a odpadů.
Nyní v areálu Ostramo probíhá sanace kontaminované zeminy v okolí lagun. I to ale bude ještě běh na dlouhou trať. Skončit by měla v roce 2032, tedy 35 let od uzavření ekologické smlouvy.
Miliarda každý rok
Stát už za likvidaci starých ekologických škod celkem zaplatil 70 miliard korun. A další výdaje každý rok přibývají. Pro letošní rok ministerstvo financí počítá s výdaji do jedné miliardy korun. Podobné částky dávalo na sanaci starých ekologických škod i v minulých letech.
I přes značné částky, které do likvidace starých ekologických zátěží jdou, zůstává tempo pomalé. V minulosti čištění kontaminovaných ploch zbrzdil například pokus ministerstva financí vyřešit všechny ekologické zátěže jednou obří ekozakázkou. Tu vypsal resort financí ještě pod vedením Miroslava Kalouska (tehdy TOP 09) v roce 2008 a její hodnota činila 114 miliard korun.
Obří finanční strop
V říjnu 2011 Kalousek ekozakázku zrušil poté, co vítězná firma Marius Pedersen Engineering odmítla prodloužit platnost své nabídky. V té době už ale tendr čelil silné kritice z řad opozice, médií i odborné veřejnosti kvůli neprůhlednosti, obřímu finančnímu stropu a nevýhodnému postavení státu.
„Vzhledem k naprosto rozdílnému charakteru kontaminace v různých lokalitách nebylo reálné, aby se čištění ujalo jedno konsorcium firem,“ říká k nevydařenému tendru Jindřich Petrlík.
Ani poté se státu nepodařilo čištění životního prostředí zrychlit. To opakovaně kritizuje i Nejvyšší kontrolní úřad. Celý proces, jakým se ekologické škody likvidují, ve svých zprávách označuje za málo účinný. Naposledy se kvůli tomu do ministerstva financí pustil loni.
Stát dává na čištění méně, než by mohl
Ze zprávy Nejvyššího kontrolního úřadu vyplývá, že resort dává na likvidaci starých ekologických zátěží méně peněz, než by mohl. „Ačkoliv mělo ministerstvo financí v letech 2018 až 2022 pro urychlení odstraňování starých ekologických zátěží na zvláštních účtech privatizace k dispozici každoročně 2,5 miliardy korun, vynakládalo podstatně méně – v průměru jen 35 % této částky,“ upozornil Nejvyšší kontrolní úřad.
Že peníze patří k hlavním brzdám odstraňování ekologických škod potvrdil České justici a Ekonomickému deníku Ludvík Kašpar, ředitel státního podniku DIAMO, který čistí zejména místa poškozená těžební činností. „Když jsou peníze, řada věcí se dá vysoutěžit, zajistit dodavatelsky,“ uvedl Kašpar.
V posledních letech začala zpoždění nabíhat i z dalších důvodů. „Největším problémem pro nás byly výpadky surovin – kvůli covidovým uzavírkám a nedostatku energií. Také nejistota ohledně cen a dostupnosti surovin byla dlouho obrovská a nevěděli jsme, jak se bude situace vyvíjet,“ dodal Ludvík Kašpar.
Chybí jasná koncepce i zákon
Ministerstvo financí ve strategickém dokumentu schváleném vládou v roce 2017 odhadovalo, že by se Česko mohlo starých ekologických zátěží zbavit do roku 2028. Dnes už ale samo přiznává, že termín nebude reálný. Za pravděpodobnější považuje aktuálně spíš rok 2042, který zmiňuje i zpráva Nejvyššího kontrolního úřadu. „Naší ambicí je však celý proces urychlit,“ říká Šárka Pavlasová z ministerstva financí.
Podle Nejvyššího kontrolního úřadu ale hrozí spíš opak. Odstraňování znečištění by mohl ohrozit nedostatek peněz na privatizačních účtech, z nichž se sanace financují.
„Důvodem jsou nestabilní a kolísavé příjmy, které tvoří především dividendy ČEZ, a také fakt, že od roku 2019 se každoročně část těchto prostředků převádí do státního rozpočtu,“ varuje úřad ve své zprávě. Například v roce 2022 vláda schválila převod 24 miliard korun do státního rozpočtu a v roce 2023 už dokonce 54 miliard korun.
Nejisté evropské fondy
Podle ministerstva životního prostředí je nejistá také budoucnost financování z evropských fondů. A u projektů financovaných soukromým sektorem nebo z ekologických smluv je situace složitá kvůli administrativě a nejasné odpovědnosti.
Resort vidí i další bariéry, které dokončení sanace brání. „Patří k nim především neexistence uceleného právního rámce pro řešení kontaminovaných míst, která mají vlastníka, ale původce závadného stavu už neexistuje. S tím se pojí nedostatečné povědomí o problémech, které kontaminovaná místa představují a způsobují,“ upozorňuje Veronika Krejčí z ministerstva životního prostředí.
Resort se snaží situaci řešit. Návrhy možností jsou na stole, ale shoda na nich se zatím hledá. „Ve vztahu ke kontaminovaným lokalitám financovaným z ekologických smluv ministerstvo životního prostředí navrhlo pro zjednodušení některé úpravy procesů administrace, o čemž se v tuto chvíli vede odborná diskuse,“ uvedla Krejčí.
Hledání technologie
V neposlední řadě je obtížné i hledání správných technologií, s jejichž pomocí by mohly specializované firmy zamořená místa vyčistit. Například ve Stráži pod Ralskem, kde DIAMO z podzemí odčerpává kyselinu sírovou – následek chemické těžby uranu – trvalo hledání technologie několik let a výsledkem bylo i několik patentů.
„Patentovali jsme například způsob neutralizace roztoků nebo konstrukce vrtů,“ upřesňuje Ludvík Kašpar. Správné nastavení procesu čištění kontaminovaných vod hledalo DIAMO v tomto případě společně s výzkumníky z Vysoké školy chemicko-technologické. Dostali se tak i do zahraničních odborných časopisů a publikací.
Kaly zůstávají
Znečištění kyselinou sírovou, které ohrožuje nejen Českolipsko, ale celé hlavní evropské rozvodí, by mělo ze Stráže pod Ralskem podle předpokladů definitivně zmizet kolem roku 2042. Na dvou stohektarových odkalištích ale i poté zůstanou pevné zbytky a odpady, které zatím nikdo nedokáže využít, ani efektivně zlikvidovat.
„Kaly tam zůstanou, dokud někdo nepřijde s tím, že obsah některého prvku je natolik zajímavý, že se vyplatí ho využít,“ uvádí Kašpar.
V jiných oblastech představuje nedostatek skutečně účinných technologií ještě bolavější místo likvidace starých ekologických škod. „Spalovny nebezpečných odpadů v Ostravě či v Kralupech nebo cementárna v Čížkovicích či kombinát Vřesová nejsou všemocné technologie a v jejich ohních se nerozloží všechno,“ upozorňuje Jindřich Petrlík z hnutí Arnika. A upozorňuje na nově vznikající perzistentní organické látky, které končí ve zbytcích ze spalování.
„Rovněž nejsou dostatečně nastavené kontrolní mechanismy. Nehlídá se, zda likvidované látky nejdou zpátky do prostředí v emisích z těchto zařízení a podobně,“ dodává Petrlík.
Česko by proto mělo ve větší míře investovat nejen do samotných sanací, ale i do vývoje technologií. Případně je může nalákat ze zahraničí. K tomu je ale podle Petrlíka zapotřebí, aby se o staré ekologické škody začala více zajímat veřejnost. Jinak totiž stát k jejich rychlé a skutečně účinné likvidaci nic netlačí, přestože zátěž, kterou představují pro životní prostředí i ekonomiku, je enormní.
