Rychle rostoucí ekonomiky, nižší výdaje na živobytí a snazší nalezení uplatnění. To vše láká expaty z východní Evropy zpět domů.
Když Richard Fetyko v roce 1992 opouštěl rodné Slovensko, aby se zúčastnil zahraničního studijního programu, plánoval se do konce roku do země pod Tatrami vrátit. Namísto toho ale strávil dvaadvacet let v Americe. Tam získal univerzitní vzdělání a poté pracoval v bankovním sektoru. Za sebou má také kariéru investičního makléře na Wall Street.
„Vlastně jsem pro sebe na Slovensku neviděl perspektivu,“ řekl Fetyko portálu prestižního časopisu The Economist. Nicméně s tím, jak se slovenské hospodářství začalo zvedat, situace se značně změnila i pro něj. Před třemi lety přišla nabídka od bratislavské investiční společnosti, a tak se Richard vydal na cestu domů.
Richard Fetyko byl jedním z účastníků emigrantské vlny, v jejímž rámci se z východních zemí Evropy na západ přesunulo mezi lety 1992 a 2015 na 18 milionů lidé. To představovalo asi šest procent tehdejší východoevropské populace. Emigrační proud ještě zesílil poté, co země střední a východní začaly vstupovat do Evropské unie. Pro staré členské země to byla trpká pilulka.
Macron: s křížkem o funuse
Pracovní síla z východu odcházela za vyšší životní úrovní, což na západě způsobovalo obavy o pracovní místa. To se týkalo, a dodnes týká, zejména Velké Británie a Francie, kde Východoevropané obsazují méně kvalifikačně náročná pracovní místa a vytvářejí pro domácí pracovní sílu nepříjemný konkurenční tlak.
Francouzský prezident Emmanuel Macron se proto minulý týden vydal na návštěvu tří zemí střední a východní Evropy, aby spolu s nimi hledal řešení, jak přílivu dalších pracovníků do Francie zabránit. A to i přesto, že emigrační proud z východu zjevně razantně zeslábl. Razantní hospodářský růst, zvyšování mezd a nižší náklady na živobytí lákají rodilé Východoevropany zpět domů.
Ačkoli je vnitřní migrace v rámci Evropské unie hůře zjistitelná, klíčová data k dispozici jsou. Od roku 2010 se čistá emigrace v devíti z jedenácti postkomunistických členských zemí Evropské unie snížila. Tak například mezi lety 2010 a 2015 docházelo k čistému přílivu lidí z východní Evropy do Velké Británie ve výši 30 tisíc osob ročně. V loňském roce to už bylo jen pět tisíc.
Částečně za to může výsledek referenda, ve kterém si Britové odhlasovali vystoupení země z Evropské unie, ale postupně nabírá na síle také jiný faktor: rostoucí poptávka po pracovní síle ve východoevropských zemích. Nejen po manuální, ale i odborných profesích. A Východoevropané na volání své domoviny slyší. „Nepřicházejí žádní nepoužitelní lidé, ale kvalifikovaní zaměstnanci,“ řekl Economistu Mark Robinson, autor červencové studie o migraci poradenské společnosti Colliers.
Východ je motorem Unie
V někdejších socialistických zemích je dnes daleko snazší najít zaměstnání než kdy dříve, a dokonce než v západních zemích EU. Míra nezaměstnanosti zde rapidně klesá. V Rumunsku, kde tento ukazatel ještě před pár lety dosahoval dvouciferných hodnot, je dnes bez práce jen 5,3 procenta lidí v produktivním věku. V České republice jsou to necelá tři procenta.
Téměř tři čtvrtiny společností zpracovatelského průmyslu v Maďarsku hlásí, že nemohou najít pracovníky, které by potřebovaly. To vede k jedinému – růstu mezd. V České republice se za poslední rok zvýšily v průměru o pět procent, v Maďarsku dokonce o procent patnáct. Současně stojí za povšimnutí, že daňové zatížení příjmů je na východě podstatně nižší. Nejvyšší sazbu daně z příjmů mají na Slovensku, a to 25 procent, v Bulharsku dokonce jen 10 procent.
Podobné rozdíly mezi východem a západem Evropské unie lze nalézt také v cenách bydlení. Ačkoli například právě Česká republika patří k zemím, kde nemovitosti rostou nejrychleji z celé EU, byt lze v Praze stále pořídit zhruba za poloviční cenu než v Dublinu a jen za sedminu ceny srovnatelného bytu v Londýně.
Výdaje na živobytí jsou na východě tak nízké, že společnost Deloitte zařadila Českou republiku, Slovensko a Polsko mezi pět zemí s nejvyšším průměrným příjmem (po přepočtu paritou kupní síly) v Evropě (spolu se Švýcarskem a Maltou).
Peníze nejsou vždy v první řadě
Ale nejsou to pouze peníze, kvůli čemu se expati z východu vracejí domů. V roce 2010 opustil jistý Miloš Fusek svou rodnou Dubnici nad Váhom a odešel do Irska. Tam pracoval jako skladník, později v logistice a marketingu. Před dvěma lety se vrátil na Slovensko a založil se svým otcem firmu na výrobu oken. Rozhodujícím faktorem pro toto rozhodnutí byla jeho rodina. Jiní navrátilci zase vidí, že doma snáze získají práci na lépe placených pozicích, kde se cení jejich zkušenosti načerpané na Západě.
V neposlední řadě je tu ještě jeden pozoruhodný důvod: patriotismus. Slovák Tomáš Meliško odešel před časem studovat do Velké Británie, vzdal se možnosti pracovat na lukrativním místě v jedné vídeňské bance a v roce 2015 nastoupil v Bratislavě jako konzultant v oboru nemovitostí. Kromě toho, že ho domů lákala rodina, cítí také jistou odpovědnost vůči společnosti, ze které vzešel. „Když jsem se vrátil se všemi znalostmi a dovednostmi, které jsem v zahraničí načerpal, mám pocit, že můžu Slovensku něco vrátit,“ řekl Economistu.
Jak vidno, obavy lidí na Západě, že jejich pracovní trhy budou stále silněji zaplavovány zaměstnanci z Východu, jsou liché. Mnoho Východoevropanů totiž na svůj domov nezapomíná a přes roky strávené na Západě ho stále mají rádi.
-usi-
