Dnes už je téměř jisté, že vysoké pece v Ostravě definitivně vyhasnou. Hutní druhovýroba nejspíš přežije, zájem převzít ji má například koncern Moravia Steel. Zatímco hněv veřejnosti a politiků cílí na posledního vlastníka Sandžíva Guptu, cestu vedoucí k úpadku nastoupily ostravské hutě už v době, kdy je vlastnil Lakšmí Mittal s koncernem ArcelorMittal. Pojďme si jeho neslavné působení v Ostravě připomenout.
Lakšmí Mittal se prostřednictvím své tehdejší firmy LNM Holdings stal většinovým vlastníkem ostravských hutí v lednu roku 2003. Pro autora tohoto článku, který byl tehdy jako začínající novinář u podpisu smlouvy o dokončení privatizace hutí, to byl silný zážitek. Lakšmí Mittal vypadal jako archetypální indický mahárádža. Doprovázel ho syn Aditya (od února 2021 je šéfem koncernu ArcelorMittal) i manželka Usha v tradičním indickém oděvu.
Zdá se, že minulé české vlády měly zvláštní schopnost prodat podnik v nejhorší možnou chvíli. Tedy na konci krizového období, těsně před obratem k lepšímu. To byl případ Škody Plzeň, Sokolovské uhelné, ale i ostravské Nové Huti. Vláda Vladimíra Špidly (ČSSD) prodávala majoritní 52 procentní podíl za pouhých 175 milionů korun. Krátce před tím stát musel do ostravských hutí nalít téměř pět miliard korun, aby vůbec přežily.
Miliardové zisky hned po privatizaci
Doslova druhý den po převzetí majority ze strany indického ocelářského magnáta začala Nová Huť (později přejmenovaná na Mittal Steel Ostrava a pak na ArcelorMittal Ostrava) generovat miliardové zisky. Hned v roce 2003 se jednalo více než pět miliard korun. Skvělé časy, kdy čistý zisk dosahoval pěti až devíti miliard korun ročně, vydržely až do krizového roku 2009. Jenže, jak to bývá, ne všichni z toho měli prospěch.
Již v roce 2004 začali indičtí vlastníci vyvádět z ostravských hutí peníze formou půjček. Příjemcem peněz byla firma LNM Technologies registrovaná v daňovém ráji na ostrově Mauricius. Ostravské hutě tedy fungovaly tak trochu jako banka úvěrující mateřskou skupinu. Podle tehdejšího vedení hutí šlo o výhodný obchod, podle menšinových akcionářů se jednalo o trik, jak se vyhnout výplatě dividendy.
Na konci roku 2008 půjčky spřízněným firmám z Mittalova koncernu dosahovaly téměř 25 miliard korun, zatímco na druhé straně bilance se nahromadil nerozdělený zisk v objemu přes 38 miliard korun. Jenže většinový vlastník se o peníze nechtěl dělit. Raději skoupil ostatní podíly, až poté začal vyplácet dividendu. Během let 2013 až 2017 si ArcelorMittal postupně z ostravských hutí nechal vyplatit částku převyšující 47 miliard korun.
Regionální i celostátní politici to zaregistrovali a začali si stěžovat, že Mittalové málo investují do modernizace a ekologizace provozu v Ostravě. Podinvestované a zastarávající ocelárny začaly ztrácet konkurenceschopnost; první spekulace o zastavení produkce surového železa se objevily již během krize v roce 2009. Až v říjnu roku 2015 šéfové koncernu ArcelorMittal přislíbili investici zhruba pěti miliard korun do modernizace ostravského závodu, avšak krátce poté změnili plán. Rozhodli se ostravské ocelárny prodat.
Koncern ArcelorMittal měl tehdy zájem ovládnout největší evropské ocelárny Ilva v italském Tarantu (vlastníkem se stal v listopadu 2018 – pozn. red.). Aby neměl na evropském trhu příliš dominantní pozici, dohodl se s Evropskou komisí na odprodeji oceláren v Česku a Rumunsku a také menších závodů v Belgii, Lucembursku, Itálii a Severní Makedonii.
Vyrabovat a pak prodat
Očekávání, že ArcelorMittal prodá česká aktiva je v jednom balíku, se nenaplnila. Nejprve prodal moderní výrobu elektrotechnické oceli ve Frýdku-Místku, poté přihrál sám sobě výrobu ocelových trubek v Ostravě a Karviné. To nejhorší však teprve přijde. ArcelorMittal z ostravských hutí vytáhl závodní elektrárnu a prodal ji konsorciu Tameh, které tvoří ArcelorMittal s polskou energetickou skupinou Tauron.
Otázka zněla: kdo bude tak pošetilý, aby koupil podinvestovaný a vybrakovaný hutní podnik bez vlastního zdroje energie? Jeden zájemce se opravdu našel. Ostravské hutě podle dohody z října 2018 odkoupil britský byznysmen indického původu Sandžív Kumar Gupta, respektive jeho Liberty Steel Group. Ještě před dvěma lety to vypadalo nadějně. Hutě pod novým názvem Liberty Ostrava vyráběly na plný výkon a chystaly ambiciózní program ekologizace výroby.
Na podzim loňského roku zasáhla sektor ocelářství další krize, kterou už ostravské hutě nezvládly. Krajský soud v Ostravě letos v červnu rozhodl o úpadku hutní společnosti Liberty Ostrava, která na sebe podala před týdnem insolvenční návrh. Soud dále rozhodl o vytvoření předběžného věřitelského výboru a vyzval věřitele k předkládání pohledávek. Podle předběžných informací má hutní podnik neuhrazené dluhy po splatnosti ve výši přes 5 miliard korun.
Když autor tohoto článku psal ještě jako redaktor týdeníku Euro o situaci v ostravských hutích v říjnu 2018, řekl mu jeden z oslovených expertů (pod podmínkou anonymity) následující větu: „Dávám ostravským hutím pět, maximálně sedm let.“ Zmíněná předpověď se naplnila až s mrazivou přesností.
David Tramba
