Su-22 jsou útočné a bombardovací letouny, zavedené do výzbroje polské armády na počátku osmdesátých let. Byly ceněny pro svou vytrvalost a schopnost operovat v obtížných podmínkách, zúčastnily se mnoha klíčových cvičení a operací. Nyní se jejich mise pomalu chýlí ke konci. Při jednom z posledních letů těchto strojů je doprovázely stíhačky FA-50, píše polský portál Dla pilota.
600 metrů dráhy ke startu
Váží něco málo přes 10 tun, jsou dlouhé 19 m a díky proudovému motoru Ljulka AL-21F3 s tahem 76,49 kN (109,8 kN s přídavným spalováním) dosahují maximální rychlosti 1850 km/h. Mohou létat v maximální výšce 15 200 m a uletí přes 2 500 km. Potřebují 600 m dráhy ke startu a 950 m k přistání.
Mají geometrii křídel, takže mohou mít rozpětí od 10,02 m (a tedy nosnou plochu 34 m²) až po 13,68 m (a nosnou plochu 38,49 m²). Využívají osm zbraňových uzlů – čtyři pod křídly a čtyři pod trupem s nosností každý 500 kg, což znamená, že mohou nést celkem 4 tuny neřízených raket ráže od 57 do 370 mm, řízených střel vzduch-země (např. Kh-29L, Kh-29T), řízených střel vzduch-vzduch (např. R-60) nebo pum o hmotnosti až 500 kg (např. FAB-500 L).
„Stíhací bombardéry Su-22M4, protože o nich mluvíme, jsou nejstarším bojovým letounem, který má naše letectvo k dispozici. První stroj tohoto typu dorazil do Polska v roce 1984 a do počátku 90. let bylo ve službě celkem 90 jednomístných Su-22M4 a 20 dvoumístných cvičných Su-22UM3K. V současné době má letectvo v linii pouze asi tucet Su-22, které jsou umístěny na 21. základně taktického letectva ve Świdwinu. Podle plánu ministerstva národní obrany letos ukončí svou službu s bílo-červenou šachovnicí,“ píše portál Dla pilota.
Odborníci se v této věci shodují: Polsko nejprve zacházelo se Su-22 jako se „supertechnologií“, jak se jim v armádě říkalo, když vstoupily do služby, a poté nemohlo ignorovat jejich nedostatky – velmi špatné elektronické systémy, např. tyto stroje neměly radar. Během čtyřiceti let služby v polském letectvu se však pro modernizaci Su-22 nic neudělalo. Vojenský letecký závod č. 2 z Bydhoště byl pověřen pouze jejich vybavením, m.in. systémem GPS Trimble 2101AP, oblastním navigačním systémem TACAN Bendix/King KLU-709, záznamníkem navigačních a zaměřovacích parametrů ATM-QAR/S54 a systémem ILS ANV 241MMR.
Su-17, Su-20 a Su-22 aneb smutný příběh omezené důvěry
Přelom 50. a 60. let byl pro sovětskou armádu obdobím technologické revoluce s důrazem na její letectvo. Na jedné straně to zahrnovalo zbraňové systémy, do kterých s impulsem vstupovala raketová technologie, a na druhé straně začaly na obloze kralovat proudové stroje se stále pokročilejšími elektronickými systémy.
Letecká doktrína Rudé armády v té době předpokládala, že zatímco proti nepřátelským letadlům budou bojovat především stíhačky a protiletadlová obrana, úderné mise budou prováděny bombardéry a útočnými a bombardovacími letouny.
Mohlo by vás zajímat
Metoda pokus omyl
Ve výzkumných a vývojových pracích prováděných v tehdejším sovětském Rusku bylo charakteristické hledat cílová řešení na základě pokusů a omylů. Velmi často se stávalo, že státní konstrukční kanceláře, které si navzájem urputně konkurovaly, vyvinuly prototyp letadla, otestovaly ho a později armáda řekla, že to není to, co chtěla. Dokonalým příkladem toho je Su-7. Přestože se jednalo o první sovětský letoun, který překonal rychlost Mach 2 a předpokládalo se, že splní všechny požadavky stanovené armádou, armádní činitelé s rozhodovací pravomocí byli blízko rozhodnutí o jeho stažení z provozu. Proč? Protože velká část generálů preferovala stíhačky MiG-21 (argumentovali tím, že mohou bombardovat i nepřítele). Kdo ví, jaký by byl osud Su-7, kdyby nebylo atomu. Rudá armáda musela mít letadla schopná nést taktické atomové bomby. Su-7 se k tomu hodily mnohem lépe než stroje MiG-21.
Dobré pro Polsko, horší pro ostatní
„Na začátku 60. let bylo rozhodnuto, že nový bombardér Su-24 bude postaven na základě Su-7, resp. Su-7IG (tj. strojů s křídly s proměnnou geometrií). Během výzkumných a vývojových prací se však ukázalo, že základní Su-7 má jednu zásadní nevýhodu – je příliš úzký na to, aby se do něj vešel radar. Proto bylo nutné vyvinout nový design od nuly. Sovětští činitelé s rozhodovací pravomocí, aby neplýtvali prací inženýrů, se rozhodli vyvinout druhý model útočného letounu – Su-17 – paralelně se Su-24. Jeho představa byla, že by byla použita k útoku na nepřítele – hlavně na jeho zálohy – proniknutím hluboko do jeho území a létáním v malých výškách,“ píše portál Dla pilota.
Je příznačné, že tehdejší politika SSSR, navzdory spojenectví v rámci Varšavské smlouvy, Moskva nesouhlasila s prodejem Su-17 svým spojencům. Byla pro ně připravena exportní verze, označená Su-20, s mnohem horšími technickými parametry (horší výzbroj a pohon). Sověti tyto stroje prodali Polsku, Alžírsku, Egyptu, Sýrii a Iráku.
„Rusové v případě Su-17 používali metodu „dobré pro nás, horší pro ostatní“ po celou dobu jejich provozu a zdokonalování. Když vznikly další varianty těchto letounů s vylepšeným pohonem a elektronikou, byla připravena zmenšená verze pro export. Tak vznikl Su-22, který Polsko používalo až do letošního roku. Když byl stroj vybaven laserovým dálkoměrem Fon-1400, zaměřovačem ASP-17, dopplerovským měřičem rychlosti a úhlu driftu a radionavigačním systémem krátkého dosahu RSBN-6S – vznikla exportní verze s označením Su-17M2,“ uzavírá portál Dla pilota.
